Špión, demiurg a hajzl se záblesky soucitu

II. světová válka - rozporuplnou a neuchopitelnou, ba až tajemnou postavou v dějinách špionáže a tajných služeb je Němec, admirál Canaris. Podívejme se na něj v rámci historie i naší země, zaspekulujme si o něm i o souvislostech.  

Americký novinář W. L. Shirer, pracující v Německu v letech 1934 až 1940, o něm napsal: "Byla to osobnost tak těžká k proniknutí, že spisovatelé nejsou  shodni v tom, jaký byl člověk, v co věřil, jestli vůbec v cokoli věřil. Cynik a fatalista, nenáviděl Výmarskou republiku a tajně proti ní bojoval a později stejným způsobem postupoval proti třetí říši."
Cynický tajemný hybatel provázky od lidských loutek, vykukující odněkud ze tmy tajných služeb - je to Canaris? Ano, zdá se. Jenže on je opět příkladem toho, že žádný strom neroste do nebe,  a že i hajzl dokáže udělat lidské skutky. Nepředbíhejme a v rychlosti si projděme jeho kariéru.

Wilhelm Franz Canaris se narodil jako nový rok 1887 - tedy 1. ledna 1887. V Aplerbecku u Dortmundu ve Vestfálsku. Miminko bylo novoročním dárkem do rodiny průmyslníka - majitele hutí Carla Canarise. Chlapeček vyrůstal v přepychovém prostředí a mohl si zvolit školy a kariéru jakou chtěl. On chtěl námořní vojenskou slávu. Tuhle myšlenku a touhu mu do dětské hlavičky zanesl jeho nebo rodinný omyl. Zřejmě Canarisovi chtěli být něco extra, a tak se v rodině tradovalo, že jejich předek je slavný řecký revolucionář a admirál Konstantin Kanaris.

Pokud někomu toto jméno nic neříká - zacituji z dobové odborné encyklopedie - čili Ottova slovníku naučného a tam se píše(kdo zná, tyto řádky přeskočí): Kanaris Konstantin, slavný hrdina a státník řecký (*1790 na ostrově Ispaře†1877), byl kapitánem malé obchodní lodi, když vypuklo řecké povstání. Smělým útokem, maje dvé paličských lodí, udeřil na loďstvo turecké u Chia a vyhodil do povětří admirální loď (v noci ze dne 18.-19. června 1822) a u Teneda (22. list. 1822) podařilo se mu zapáliti jinou loď admirální. Isparští odměnili jej za to věncem vavřínovým. R. 1824 padla Ispara v tureckou moc a Kanaris postavil se pod velení Miaulisovo jako kapitán, hledě turecké lodi ohněm ničiti. Téhož roku povedl se mu dvakrát záškodný útok: 17. srp. u Samu zapálil tureckou fregatu a vojenský transport a v říjnu v přístavu mytilénském zničil korvetní loď. R. 1825 pokusil se zapáliti egyptské loďstvo shromážděné v přístavu alexandrijském, jež mělo přepraviti vojsko MehmetAliho do Moreje. Ale nepříznivým větrem byly vyslané paličské lodi Kanarisovy zahnány do šírého moře zpět, kde byly po většině zmařeny. R. 1826 byl

jmenován velitelem fregaty »Hellas«, rok na to volen za Isparu do národního shromáždění hellénského, jehož předseda, Capo d'Istria, jmenoval jej velitelem Monembasie, potom kommandantem eskadry. Když Capo d'Istria byl zavražděn, uchýlil se Kanaris na ostrov Syru (1831). Král Otto jmenoval jej kapitánem mariny a senátorem (1847). V letech 1854-55 byl Kanaris ministrem námořnictví. R. 1862 stal se presidentem ministeria. Jeho liberální program obsahující požadavky, aby sněmovna byla rozpuštěna, zřízena nár. obrana a jmenován nástupce králův, narazil na odpor u dvora a Kanaris musil odstoupiti. V říjnu t. r. přidal se k revoluční straně, která způsobila pád neoblíbené monarchie, byl členem prozatímní vlády a členem poslanectva, jež se odebralo do Kodaně nabídnout korunu princi Jiřímu. Za nové vlády byl prvním předsedou ministerským (1864-65) a odstoupil s důstojností viceadmirála a generálního inspektora mariny. V červnu 1877 byl povolán opětně na předsednické místo kabinetu koaličního.

Wilhelm Franz se v jeho dobrodružném osudu zhlédl a chtěl být jedině námořníkem a admirálem, nic jiného ho nezajímalo. To si tak náhody s člověkem pohrávají. Canaris v roce 1905 vstoupil do Námořní kadetky v Kielu, ukončil ji za dva roky a ihned nastoupil službu na lodi Brémy. Chlubil se kolegům svým hrdinným předkem a vzorem? Asi ano. Nevíme jestli doopravdy věřil, že slavný řecký námořník a politik je jeho pokrevný příbuzný a on jde v jeho stopách nebo prostě to byla jeho lež, aby si dodal větší zajímavosti. Jedno je jistě Kanarise obdivoval.  Naše vzory, naše sny, to nás žene dopředu.

Za 1. světové války sloužil jako zpravodajský důstojník na palubě křižníku Dresden - ten byl v březnu 1915 zajat a rozstřílen anglickým křižníkem Glasgow. Posádka i s důstojníky se stala válečnými zajatci na chilském ostrově Quiriquina.

Poručík Canaris, jako správný zpravodajce i zde sbíral informace a zde se prý poprvé setkal s britskou tajnou službou - konkrétně s kapitánem Intelligence Service Thomasem Harweyem, a možná už tady začal kariéru dvojitého agenta. Byl chytrý, uměl jazyky a byl ctižádostivý ve smyslu - být při tom, rozhodovat o osudech, ale v pozadí. Byl tedy Brity naverbován už na tomto ostrůvku? Zajímavé je, že už v srpnu 1915 se mu podařilo uprchnout a dostat se bez problémů zpátky do Německa.

Ovšem nejdříve v chilském přístavu za nejasných okolností získává doklady - jestli koupí nebo vraždou je otázka. Prostě má doklady a nechává se najmout jako topič na holandskou nákladní loď. Mnoho historiků pak líčí následující děj: tuto nákladní loď na širém moři nečekaně zastaví britský křižník a vyšle na její palubu svého důstojníka a muže v civilu. Důstojník se věnuje zcela normálním záležitostem - formality, které jsou ve válce běžné a civilista asi hodinu hovoří s lodním topičem - čili Canarisem. Hodně publicistů a historiků se domnívá, že pokud už nebyl, tak teď se Canaris stal britským agentem. Důkazy ovšem chybějí - ovšem logické dedukce vyplývající z dostupných informací, jsou také důkaz. Těch informací bude ještě více. Canaris rozehrál svoji hru o moc poloboha. Být demiurg, je krásné.

Po návratu do Německa je opravdovým hrdinou a osobou aspirující na to - být ozdobou špionážních filmů. Canaris jako tajný agent německého námořnictva špiónil po informacích v mnoha evropských zemích. Jako zpravodajec byl poslán do Španělska - země, ve které později (1935) dopomohl, ve spolupráci s Italy, k moci fašistům v čele s Francem - což byl jeho přítel. Francova fotografie s podpisem, visela na zdi Canarisovy pracovny, vedle obrazu Kanarise .

Na konci války byl Canaris velitelem ponorky - známé jako U-boat, se kterou se mu podařilo potopit 18 spojeneckých lodí. Tím získal vekou prestiž a slávu. I po válce zůstává v armádě a v tajných službách.

Od roku 1919 získává postupně stále vyšší a vyšší vojenské hodnosti - plaví se na křižníku Berlín (později mu bude velet). V květnu 1924 je vyslán na tajnou misi na Dálný východ - hlavně do Japonska - zde organizuje výrobu ponorek, kterou má Německo zakázanou i jejich vlastnictví. Od října 1924 byl náčelníkem sektoru přípravy mobilizačních prací v oddělení Hlavního velení německých námořních sil. Pomáhal tajně vyzbrojovat německé vojenské námořnictvo - používal pro to během války vytvořenou síť agentů a díky ní zadával tajné armádní zakázky španělským firmám. Canaris spolupracoval se španělskými tajnými službami a v roce 1928 organizoval smlouvu o spolupráci policie Španělska a Německa. Dále zajišťoval výuku německých letců v Maroku.

Roku 1928 byl z hlavního velení odvolán do terénu. Stal se zástupcem velitele liniové lodě Schlesien (což je Slezsko)… v roce 1932 jí už bude velet.

Canaris působil solidním dojmem, měl prý tichý, ale příjemný mužný hlas, byl inteligentní a věděl, co chce - chtěl si zajistit hodně kontaktů a to se mu podařilo, měl známé všude - mezi nejvyššími důstojníky německé armády, německými a světovými politiky, diplomaty, průmyslníky … prostě "bral" každého "užitečného" člověka a stával se tím nepostradatelným mužem ve stínu, ale i sběratelem hodností.

S pravidelností vojsku vlastní vždy k prvnímu v měsíci - 1. ledna 1924 Korvettenkapitän, 1. června 1929 Fregattenkapitän , 1. října 1931 Kapitän zur See , 1. května 1935 Konteradmiral , 1. dubna 1938 Vizeadmiral a 1. ledna 1940 Admiral a 1. ledna 1935 se stává šéfem abwehru - do do 11. února 1944.

Jak se asi Canaris cítil, když se v roce 1938 dozvěděl, že žádný Řek Konstantin Kanaris nebyl jeho předek, ale obyčejní Italové jména Canarisi, kteří se už v 17. století přestěhovali ze severní Itálie do Německa a zde přestoupili z katolicismu na Luteránství. Zažíval zklamání ze ztráty svého příbuzného - svého vzoru? Možná trochu ano, ale byl to dospělý muž a 1. 4. 1938 byl jmenován viceadmirálem a za dva roky se stal admirálem - čili i když slavný Řek s ním neměl nic společného, Canaris si svůj sen a cíl splnil… a nejen tento, stal se velmi mocným mužem v pozadí - prostě klasickou šedou eminencí.

Jenže Konstantinův portrét měl pověšený v kanceláři na zdi a i jeho okolí a veřejnost brala jako jasnou věc, že Konstantin Kanaris je jeho, a jím velmi ctěný, předek. Celkem tedy životní faux paux - představte si všude se chlubíte hrdinou v rodině a ono houby, nic - jen velký trapas a významné úsměvy za vašimi zády. Přiznejme si, koho by to nepobavilo, že takový voják a mocný muž, žil v pohádkách nebo dokonce v úmyslné lži? Kanaris zemřel roku 1877 - rodina a tím pádem i Franz, by měli tedy vědět, že tento Turkobijce k nim nepatřil. Ono je tak krásné mít hrdinné a ctěné předky. Jistě měl vztek na toho, kdo mu výsledek bádání v historii jeho rodiny přinesl a zboural ten kartový domek. Kdo inicioval toto pátrání? .. že by on sám? Těžko… nebo Hitler? Zřejmě to nebyla bezvýznamná epizodka v Canarisově životě, proto se jí tak ze široka zabývám. Vzhlížení k bájnému vzoru, vymyšlení si, že je to příbuzný a nalinýrovaný život podle něj - to hodně Canarisovu osobnost charakterizuje. Také je zvláštní, že od tohoto roku přestává podporovat Hitlera - svůj idol, a začíná pracovat proti němu. Kdo odhalí tajemství, že člověk nepatří tam, kam se sám zařadil - ten se stane předmětem nenávisti. Bývá to odplata za šílený pocit ponížení a pošlapání vlastní aureoly - prostě něco jako být přistižen "se staženými kalhotami". Možná to je pravý důvod odvrácení se Canarise od Hitlera, kterého tak moc miloval.

V roce 1919 udělal Canaris zvláštní věc, tedy u jiných lidí je sňatek normální, ale u aktivního zaměstnance tajných služeb? Na druhou stranu sňatkem získá člověk image solidnosti. S Erikou Waag měl dvě dcery a do rodiny patřilo ještě množství jeho oblíbených jezevčíků. Canaris dokonce i vařil a přitom je prý velice možné, že se osobně účastnil vraždy komunistických předáků Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. A ten samý člověk tajně zaměstnával ve "svém" Abwehru Židy a používal agenturu, aby pomáhala menšímu množství Židů k útěku z Německa do Švýcarska.  Jak rozporuplná osobnost.

Na první poradě už "jeho" abwehru se spoluzpravodajci 5. ledna 1935 rozhodně prohlásil: "Pánové, to, co jsme až dosud v tajné službě dělali, nestálo za nic. Všechno se bude muset od základu změnit …Nový Abwehr by se měl podobat lidskému organismu: musí mít oči, uši, ruce a nohy." Canaris takto pracoval už léta jako šéf námořních zpravodajců - vždy chtěl vědět o všem. a pro vyzvědače chtěl také ty nejnovější technické vymoženosti - zavedl mikrotečky, na kterou špión nafotil stránku dokumentu nebo hlášení a přelepil ji známkou na pohlednici. A také kufříkovou přenosnou vysílačku - dnes se nad tím ušklíbneme, ale v té době to bylo něco! Vrcholná technologie, kterou neměl nikdo jiný.

Nechtěl výjimečné, osamocené špiony, ale armádu mravenečků snášející mu jednotlivosti, které vyvolení dávali do souvislostí a vytvářeli z nich pro něj celkový obraz světa… a komu sloužil Canaris? Asi si myslel, že sobě a cynik bez skrupulí nevěřící ničemu, nikomu, schopný všeho, jakým musí být každý tajný agent, sloužil asi hlavně britským tajným službám. Důkazy? Postupně si je zde řekneme.

V roce 1939 koncem léta byl šéf abwehru jedním z režisérů a vykonavatelů "divadelního představení" s názvem Konzerva. Spolu inscenátor byl "kamarád" H. Heydrich a zadavatelem Hitler. Jedná se o ono přepadení Hlivice a pohození mrtvol v polských uniformách na místě činu. Mrtvoly dodal Heydrich, uniformy Canaris. Pravdou také je, že ten, kdo do šíleného mužíčka Hitlera neustále hučel o nevyhnutelnosti války, byl Canaris, a také se velmi podílel na zabrání našich Sudet. Proč asi? Canaris a jeho abwehr na území ČR prováděl špionáž mnoho let před válkou a samozřejmě během ní. Cílem bylo, co nejvíce ČR uškodit. Canaris se dokonce osobně zúčastnil nacistického záboru 15. března 1939. S naší zemí vůbec přišel mnohokrát jako špión do styku a vždy to pro ČR mělo katastrofální následky. Vypadá to, že to snad byla jeho nějaká osobní nenávist vůči naší zemi.

Publicista Karel Pacner, který se špióny a špionáží ve svých článcích i knihách zabývá dost dlouho - čili má data, kterým lze důvěřovat, píše následující: "Mnozí němečtí vyzvědači předstírali různé práce v pohraničí - přípravu na meliorace, geologický průzkum, sbírání podkladů pro diplomovou práci, zájem o staré památky. V srpnu 1933 bydlel v Dolním Bousově u Sobotky Herman Andert z Ebersbachu. Četníci u něho objevili stenografický záznam o geologickém složení půdy v Pojizeří. Zkoumal i jiná místa.

Melioracemi se zabýval Herman Thomas z Německého Jablonného. Už v letech 1928/1929 pracoval na regulaci Panenského potoka a získal takový věhlas, že ho v polovině 30. let zvali do různých komisí posuzujících projekty vodních staveb, kanalizací a podobně. Takřka celé západní pohraničí procestoval dr. ing. Kletzl. Jezdil autem a pořizoval snímky památných míst.

Důkladný geologický výzkum československého pohraničí zahájili němečtí odborníci před příchodem Hitlera k moci. Už v roce 1930 dostali mnozí z nich legitimace opravňující k průzkumu těchto oblastí. Řadu průzkumů vedli říšskoněmečtí profesoři.

Mostečtí četníci zadrželi 26. dubna 1934 v Moldavě studenta vysoké školy lesnické ze Saska, pětadvacetiletého Eugena Döbeleho. Upozornili na něj úředníci lesní správy v Horním Litvínově. Přišel je totiž požádat o souhlas ke zkoumání příčiny tvoření jinovatky ve státních pohraničních lesích. Při prohlídce jeho věcí našli četníci fotoaparát, snímky, mapy, náčrty a zápisky z lesních revírů v severních Čechách včetně vyplněných dotazníků o klimatických poměrech v zimních měsících. Döbele přiznal, že na průzkum dostal od neznámého dárce stipendium ve výši 600 marek.

„Obě práce, studijní a příslušné mapovací, zdá se, byly prováděny v prostoru německých operačních směrů,“ stýskali si českoslovenští zpravodajci. „Mohou z nich býti řešeny otázky dělostřelectva, zvláště těžkého, schůdnost krajů, únosnost a zpracovatelnost půdy a otázky minových bojů. Také vodní poměry, které ani my dobře neznáme a které nejsou - hlavně pokud se pitných vod dotýká - vyřešeny, mají říšští Němci zpracovány.“

Systematicky začal abwehr s topografickým průzkumem československého území v letech 1934-1936. Na jeho základě se upravovaly mapy. „Průzkum byl svěřen speciálně vyškoleným důstojníkům a agentům vysílaným do ČSR pod nejrůznějšími záminkami,“ napsali historikové Jan Gebhart a Jan Kuklík. „Přijížděli jako údajní turisté nebo jako vědci s pasy profesorů, geologů a podobně.“

Také misionáři náboženské sekty mormonů, které vysílalo do republiky jejich berlínské středisko, přicházeli se špionážními úkoly. Mormoni jsou vybaveni mapami a fotografují všechny vojenské objekty - psaly začátkem roku 1937 pražské noviny.

Po válce odhadl velitel vojenské tajné služby generál František Moravec, že do roku 1936 zatkli vojáci a policisté na dva tisíce lidí, které usvědčili ze špionáže proti Československu. Nejaktivnější byli vyzvědači němečtí…"

Prostě Němce naše území neuvěřitelné přitahovalo a nikdy to nepřineslo nic dobrého. Nikdy.

Je totiž velice pravděpodobné, že represe Němců související s atentátem na Heydricha a následné vypálení Lidic, byly vyvolány jen touhou britských tajných služeb nepřijít o svůj zdroj informací - čili o šéfa abwehru. H. Heydrich Canarise totiž podezíral a pomalu odkrýval, a tak MI6 narychlo rozhodla o jeho likvidaci, ať to Čechy stojí cokoliv, prostě svého agenta - svoji jedničku chtěli ve hře udržet, co nejdéle to půjde. Poprvé toto vyslovil Walter Schellenberg . A ony slibované logické důkazy, že Canaris byl dvojitým agentem? Zde jsou:

Je to až trapné jak je vidět nadržování abwehru Anglii. Ono v prvních letech to jistě nebylo tak vidět a nikoho nenapadlo podezírat Canarise - toho skvělého zpravodajského hrdinu a fašistu a navíc pokud se jeho práce týkala jiných zemí než Anglie, tam měl abwehr jeden úspěch za druhým.

A co tak postupem let bije do očí? Historici vypsali následující:

• Letecká bitva o Británii (1940) byla po zpravodajské stránce velmi amatérská a absolutně nedostačující. Luftwaffe za několika týdenní útoky vedené proti Anglii nedostala od abwehru souřadnice a tipy na strategické cíle, které je nutné zničit, aby Anglie byla oslabena. Radarové hlásky, tyto "oči" RAF, byly sice napadeny, ale nikoli zničeny.

• Továrny v Southamptonu, kde se vyráběly stíhačky bránící britské ostrovy, nebyly napadeny vůbec.

• Němečtí agenti téměř "prošpikovali" svoji sítí svět, ale v Anglii měli smůlu - až s neuvěřitelnou pravidelností se opakovalo - špión byl vyslán - špión byl hned odhalen. A ti nasazení před válkou, byli buď tiše zlikvidováni, nebo pracovali pod britskou kontrolou.

• Španělsko nevstoupilo do války proti Britům, takže nemohl být dobyt a ovládnut Němci

britský Gibraltar. Byl to Canaris, který přesvědčil kamaráda Francisca Franca, kterému dopomohl k moci, nepovolit německým sílám průchod Španělskem k napadení Gibraltaru.

• V únoru 1942 se v Brunevillu vylodil výsadek britských commandos, zničil tamní německé výzkumné radarové středisko a školu pro výcvik kádrů protivzdušné obrany a Abwehr o ničem neměl údajně ani tušení. Toto bylo, ale už moc a Canaris začíná být podezřelým. Hitler odvolal Canarise a 18. února 1944 a k tomu dni i podepsal dekret k zrušení Abwehru.

V roce 1944 v červenci se Canaris, sice v pozadí, ale aktivně účastnil atentátu na Hitlera - ten přežil a za pár dní - 23. července 1944 je Canaris zatčen. Spolu s ostatními je obžalován a uznán vinným z velezrady a popraven.

Brzo ráno 9. dubna 1945 Canarise vyvedli z cely v koncentračním táboře Flossenbürg. Musí se svléci do naha a běžet několik desítek metrů k popravčím hákům. Byl oběšen spolu s dalšími pěti pozdními odpůrci Hitlera.

Na vůdcův příkaz Canaris byl oběšen na struně od klavíru - aby jeho smrt byla co nejvíc trýznivá. Tak skončil muž, k jehož jménu někteří autoři připisují slovo demiurg – stvořitel dokonalé špionážní sítě a II. světové války… on měl prostě mnohem více možností zasahovat do děje světa, než jiní smrtelníci, ale těch možností neměl maximum - o tom svědčí jeho konec a navíc zasahoval jako ničitel.

Na dalších hácích jsou vedle něj oběšeni na provazech - generál Hans Oster, spolupracovník jeho abwehru a odpůrce nacismu a vůdce hned od jeho počátků - pastor Dietrich Bonhoeffer a ještě další pozdnější Hitlerovi protihráči.

Bonhoeffer byl malý, tlustý a v kulatých brejličkách s legrační šešulkou vlasů na vysokém čele, které bylo známkou začínající pleši, vypadal v tomto ponurém prostředí smrti tak nějak nepatřičně… zjev mate, při mučení nikoho nevyzradil, nenaříkal, neprosil.  9.4. 1945 před soudem jen řekl: "Nuže toto je konec, ale pro mne je to - počátek." A pak zemřel. Houpali se tam všichni jako kus masa všichni a najednou si byli rovní a i s těmi, co se tlačili v barácích za jejich celami. Zlo si nevybírá.

Agenti tajných služeb a obzvláště ti, co to hrají na víc stran, nekončí přirozenou smrtí. Tajná služba je něco jako hydra, má stovky hlav a ty nepotřebné si sama stíná. Slitování, to nezná. Anglie již věděla, že za pár dní válka končí, a tak se takto elegantně zbavila již nepohodlného pomocníka a zároveň svědka svých záměrů? Žádný strom neroste do nebe… A François de la Rochefoucauld by k tomu mohl doplnit svůj citát: "Jen po nemnohém bychom prahli, kdybychom dokonale znali to, co si přejeme." Myslím, že Staročeši měli ne tak vznosné, ale také trefné pořekadlo - "chodě k močidlu, nádchy neujdeš "… Ano, ano, jenže nic není jen černé a bílé nebo někdy ano?

Přesně za měsíc od popravy rozporného špióna skončí Druhá světová válka.

Jestli někdy někoho miloval, v co věřil a za co bojoval, jestli byl chladný vrah a bezcitný tajný agent několika velmocí… tohle všechno zřejmě zůstane pro normální svět tajemstvím. Jen hrstka vyvolených zná pravdu, kdo byl a pro koho pracoval admirál Canaris. Nezapomínejme, tajné služby neotevírají své třinácté komnaty… A možná vše věděl jen on sám.

Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize. To napsal Dante Alighieri. Kde by v pekle asi pomyslně skončil malý muž a velký hybatel?