Realita pirátské romantiky

Léto, moře, piráti, poklady, romantika – to tak nějak patří k sobě. Ovšem pokud právě neplujete kolem Somálska. Na dnešních pirátech není zbla nic ušlechtilého nebo romantického a bylo vůbec někdy?  

Každý řeší svoji finanční situaci jinak. Jedni pracují či obchodují, další mluví… a někdo prostě jenom krade, a jelikož i lupič si spoří a někdy do banky nemůže, lup skryje a máme tu poklad.

Pokladem se myslí především zlato a drahé kamení ve formě šperků, ozdobných předmětů a mincí. Pohádky a pověsti obrovskými poklady rozhodně nešetří… a poklady skutečně existují -  na mořských dnech v potopených lodích. Čas od času se najde hrnec plný středověkých peněz při zemních pracích… i ve sklepení hradu řemeslníci mohou objevit zazděnou skrýš plnou šperků, obrazů… V Egyptě hrobku… Nacističtí pohlaváři ukládali cennosti a nakradené památky do důlních štol... Poklady jsou prostě lidmi ztracené nebo vědomě do skrýše uložené větší či menší majetečky a hlavně - nevyzvednuté.

Asi nejvíce hledačů pokladů pátrá po potopených galeonách převážejících, jak víme v 16. a 17 století zlato z Nového světa - jelikož tyhle bachraté plachetnice měly nosnost až 1200 tun, není divu, že mořští pokladohledači jsou patřičně vybavení a mají i mini ponorky - hledání pokladů na mořském dně je výhodný byznys… a když se nenajde zlato, najde se něco jiného peněžně výnosného… popřípadě se prodá film o hledání pokladu.

Další, co nedává romantikům a chtivcům  spát, jsou pirátské poklady a i poklady minulého století - jedná se hlavně o nacistické lupy - hlavním lákadlem je jantarová komnata, která se doposud nenašla, ač třeba profesionální hledač pokladů Mužík, už tolikrát sdělil světu, že už ji má. Jsou i místa, kde se poklad očekává, každá ví, že tam je, ale nějak ho ne a ne najít. Hledači pirátských pokladů to mají těžké.

Koncem 17. a začátkem 18. století měli piráti své malé Eldorado, které ani nemuseli pracně hledat, v Karibiku - zde se z jihoamerických dolů vozily do Evropy stříbrné a zlaté pruty a káva, cukrová třtina a rum! Navíc, místní ostrovy byly pro piráty ideálním úkrytem - nacházelo se jich tady hodně, čili nebyly všechny zmapované a nebyly obydlené, a co tajných zátok zde mohli využívat - loď do ní vplula a skryla se i s piráty, kteří si na ostrově doplnili vodu, jídlo a i sílu - odpočívat musí každý.

Druhé operační působiště pirátů bylo v oblasti mezi východním pobřežím Severní Ameriky a západní Afrikou.

Kdo byli piráti? Veselí galantní krasavci?

Piráti nebyli veselí chlapíci, jakého hraje Johny Depp v Pirátech z Karibiku - žádní pohlední zachránci žen - ono to vůbec nebyli milovníci žen. O homosexualitě pirátů odborné knihy vůbec nemlčí, na rozdíl od romantických filmů.

Historik B. R. Burg profesor na Arizona State University, Tempe vydal na téma pirátů a jejich života knihy: Sodomy and the Pirate Tradition, a Hans Turley z University of Connecticut a  Rum, Sodomy, and the Lash: Piracy, Sexuality, and Masculine Identity. Myslím, že názvy překládat netřeba - Lash je mrskání.

Burg ve své knize popisuje, že první bukanýři na Hispaniole a Tortuze žili v homosexuálním svazku, nazvaném matelotage. Bylo to skoro manželství se společným vlastnictvím, které spravedlivě dědili všichni jejich potomci. I když se k jednomu bukanýrovi, žijícím v tomto svazku, připojila žena, matelotage pokračovalo dál a manžel sdílel ženu se svým matelotem.

Dále měli piráti kromě rumu rádi i hudbu a svobodu a měli i své zákony a pravidla. Ta byla nutná. Jednalo se převážně o sadistické profesionální zabijáky, kterým  se normální námořní profese, které před pirátskou kariérou vykonávaly, nezamlouvaly, a tak našli své uplatnění v loupení a v sexuální svobodě a samozřejmě v hojném alkoholovém rauši.

Mezi námi, ono je celkem logické, že piráti neměli o zaměstnance nouzi. Vzhledem k tomu, že být jen námořníkem bylo mnohem zoufalejší postavení než být pirátem a námořníci na vojenských, obchodních či otrokářských lodích zažívali od svých důstojníků neuvěřitelně hrubé a sadistické zacházení - čili být pirátem znamenalo velmi si polepšit - doba byla vskutku hodně drsná a člověk neměl žádnou cenu.

Sice trvanlivost jednoho piráta byla měsíce, výjimečně roky a do důchodu jich šla opravdu jen hrstka, ale ani to člověka s pirátskou náturou neodradilo. Navíc, když výměnou za riziko - přijít o život, získali skutečné bratrstvo a svobodu. K pirátům se dávali i galejníci (tenkrát se nemuselo jednat o nějaké vrahouny, na galeje se šlo i za dluhy), dále pak otroci z kávových plantáží v Jižní Americe nebo i normální dělníci z plantáží - ono majiteli bylo jedno otrok, zaměstnanec, rval z kůže všechny. Takže aspoň chvíli žít svobodně, znamenalo dát se k pirátům. Nebyla veselá tato historická doba a dobrodružné filmy o pirátech a neohrožených lidumilných šlechticích lžou. Jsou to filmy, nelze od nich čekat to co od odborné literatury.

Piráti byli výborně vyzbrojeni, ale armády mocností na ně pořádaly hony a to velmi úspěšné - takže hlavně v první polovině 18. století zaměstnávali piráti v moři žraloky a na souši katy, opravdu víc než hojně.

Při takovémto hektickém způsobu života se na zadní kolečka - čili spoření, v tomto případě ukládání pokladů, moc nemyslí. Ještě je tu jedna věc- nebylo zase až tak co ukládat. Lodě plné zlata nepluly každý den, a pokud vypluly, tak celý konvoj včetně silné vojenské ochrany. Na piráty zůstalo loupení otroku, rumu a zboží, které pak prodávali dál a samozřejmě pod cenou a rum - ten vypili.

V.I.P. piráti a jejich poklady.

bukanýr - sir William Phipps

Začneme člověkem, jehož rukama prošly tuny zlata, stříbra a drahých kamenů. Phipps žil v letech  1650 - 1695. Byl to Angličan, řádný poddaný krále, odvádějící daně z lupu a on možná ani tolik neloupil, jako sám hledal a bukanýrem byl jen krátkou dobu, takže do tohoto seznamu ani moc nepatří, ale podle glejtu bukanýr byl.

V roce 1677 dostal k dispozici obchodní loď, aby s ní jel do Západní Indie, jenže on zaslechl o potopeném pokladu starodávných obyvatel Haiti a hned se rozhodl jít ho hledat. Nic nenašel.

V záři 1686 dostává od krále k dispozici loď Bridgewater (200 tun a 23 děl) a vyráží hledat potopenou španělskou loď plnou cenností. Určité indicie, kde se asi potopila má a už ji i hledal, takže teď pluje víc najisto. Bájné poklady a ty z pověstí neexistují, ale ty v potopených galeonách ano. Do Anglie se vrací 6.6.1687 s 37 tunami potopeného pokladu - zlato, stříbro, šperky, perly… tehdejší cena tohoto pokladu byla 207 600 liber šterlinků.  Tím asi jeho bukanýrská živnost skončila, protože byl cca od roku 1688 guvernérem v Bostonu a tím pádem i admirálem Královského námořnictva. Zřejmě by se neslučovalo s jeho ctí, někam odvést zlato a stříbro a zakopat ho a okrást svého panovníka. Ono by se neutajilo, že něco cenného odvezl, či nechal odvézt a ukrýt. Anglický král byl v takových případech velmi nekompromisní.

William Kidd

Narozen roku1645 v přístavu Greenock, Skotsko - popraven 1701, Londýn.  Nebyl hned ze začátku své kariéry pirát, ale nejdříve byl privatýr (privateer) - čili měl na loupení IČO od hlavy královské, pomazané.

Jak víme privatýři a bukanýři odváděli svému královi daně - pokud odváděli a přepadali jiné lodě, než ty ze své země - v tomto případě Anglie, byli to řádní občané a nikdo se na ně nesměl křivě podívat a poznamenat něco ve smyslu, že to jsou vrazi a zloději… jakmile přestali odvádět daně - byli to piráti a každý slušný občan měl za povinnost takového "vyvrhela" lidstva zabít či aspoň udat. To je ten úhel pohledu.

Kidd by byl vhodným hrdinou tragikomedie. První zmínka o něm jako privatýrovi je z roku 1689 a jako pirát vyplul jen jednou a nestihl tedy nahrabat jako jiní. Ke všemu to byl  skutečně smolař či hlupák - naloupené zboží se pokusil prodat guvernérovi Nové Anglie a New Yorku lordu Bellamontovi. Samozřejmě o zboží přišel, byl uvězněn přesně 7.7. 1699 v Bostnu a chystal se s ním v Anglii ukázkový monstr proces podle zcela nových zákonů schválených už   pro rok 1700. Měla to být exkluzivní podívaná. Kidd se zalekl a chtěl si zachránit život - nabídl tedy obchod - řekne, kde má zakopaný poklad za milost od guvernéra.

Do popisu práce asi všech vládních úředníků a jednotlivých vládních členů patří hrabat si na svoji hromádku a brát úplatky - této činnosti se věnoval i Bellamont. Úplatek, ve formě popisu kde peníze leží, přijal a skutečně poklad našel - bylo to 30 tisíc dolarů. Ty si nechal a Kidda hezky deportoval do Londýna k procesu. Právě kvůli tomu ukázkovému soudu se mořský lapka stal tak slavným - jako první pirát vypovídal přímo před členy parlamentu, ale 23.5. 1701 se houpal na šibenici, úplně stejně jako všichni ostatní piráti.

Kiddův pirátský poklad se nacházel na Gardiner Island - malilinkatém ostrůvku u Long Islandu v Zátoce Gardiners, u které leží New York. Je toto důkazem, že piráti skutečně zakopávali poklady? Není, takové jednání bylo spíše výjimečné.

 Černovous - Edward Teach – Blackbeard

 Černovous byl velmi špatný námořník, ale sadistický pirát a velmi dobře uměl korumpovat guvernéry - takže si žil poměrně nerušeně nejdříve na Bahamách a pak v Severní Karolíně - na ostrůvku Ocraoke

Loupit začal v roce 1714 a samostatným kapitánem se stal o tři roky později, jeho profesní kariéra i život se ukončily  22. listopadu 1718 po bitvě s poručíkem Maynardem, který byl vyslaný na trestnou protipirátskou výpravu guvernérem Virginie, kterého Černovous nějak zapomněl podplatit.

Jako kapitán tedy působil krátce a jako řadový pirát velmi těžko mohl někam doplout zakopat nějaký velký poklad a jako kapitán zřejmě by neměl co zakopat - jistě peníze hojně rozházel na úplatky pro guvernéry.

John Bartholomew

Jeden pirátský kapitán by opravdu mohl  uložit své úspory někam na tajné místo. Jmenoval se John Bartholomew "Black Bart" Roberts. Narodil se roku 17.5.1682 v  Haverfordwestu ve Walesu. Už ve 13 letech se stal členem Královského námořnictva. Později sloužil jako důstojník na otrokářské lodi Princess - ta byla v roce 1719 zajata pirátem Howellem Davisem a Roberts se prostě k němu zcela dobrovolně přidal. Zřejmě mu piráti něčím zaimponovali a mohl u nich svobodně dát průchod svým pudům… neváhal tedy a šel za voláním určité, hlavně sexuální, svobody.

Co nelze pirátům upřít, že mezi nimi nebyly, jak se říká stavovské rozdíly - například kapitán a důstojníci při plavbě jedli to samé co posádka a ze stejných nádob. Takže žádné lahůdky velení a šlichta pracujícím.  Lup se také rozděloval spravedlivě podle pirátských zákonů a ne, že by si vše vzali důstojníci. Ovšem, když se jednalo o rozkazování - tam rovnost končila - kapitán  musel mít u posádky téměř absolutní autoritu a být patřičně krutý, protože jinak byl svými muži prohlášen za slabošského zbabělce a sesazen a následně někde vysazen, či prostě vhozen do moře. Piráti prostě masochisticky toužili mít nad sebou krutou autoritu, nic jiného neuznávali.

Roberstsův kapitán nebyl sesazen, byl normálně zabit v bitvě ještě v roce 1719 a to mu otevřelo cestu na kapitánský můstek - piráti ho zvolili svým novým šéfem. Z jejich pohledu to byla opravdu dobrá volba. Jak se ujal vedení, neztrácel čas a "privatizoval" zboží i s loděmi. V červenci 1719 až květnu 1720 operoval u břehů Brazílie a v Karibiku. V červnu 1720 až září 1720 byl "pracovně" v Newfoundlandu  a odsud zamířil na malý ostrov v karibském moři - Carriacou - zde byl do dubna 1721. Odsud zamířil k pobřeží Západní Afriky - zde byl do ledna 1722. Víc toho nestihl, zemřel 10.února 1722 - byl zabit v bitvě s kapitánem a budoucím admirálem anglické flotily Chalonerem Oglem (1681-1750). Posádka, než byla zajata, hodila jeho tělo do moře, aby se nestalo ozdobou nějakého přístavu. Tak ctili svého kapitána - a to není myšleno ironicky, ale podle tehdejších mravů pirátské posádky to bylo demonstrování opravdové, velké úcty k mrtvému kapitánovi. Vzdali mu tak prostě poslední poctu.

Black Bart i při svém celkem krátkém loupeživém působení, byl jeden z nejúspěšnějších pirátů historie, krutý a zdá se inteligentní... Dokázal přepadnout, porazit, vyloupit 200 lodí (některé prameny hovoří až o 400) a i si některé z nich přivlastnit a ostatní prodat dál a třeba i s nákladem. Určitě prodával pod cenou, ale i tak - to muselo být peněz, co naloupil!

Prameny hovoří i o tom, že nepil a v lásce byl věrný svému partnerovi čili matelotovi.

Jeho první pirátská vlajka - vypovídá o jeho intelektu a i vtipu a ironii. Je na ní vyobrazená  smrtka mající v jedné ruce šíp a druhou rukou mu podávající přesýpací hodiny. Jak lépe symbolicky znázornit život piráta a jeho rychlou pomíjivost.

Takže třeba si i nějak nějaké to zlato a cennosti ukryl, ale spíš asi ne. Pirátské poklady jsou atributem romantických knih a filmů.