Co je dobrý skutek?

Před lety jsem slyšela jednu krásnou pověst o spravedlnosti a zjistila, že v různých variantách se vyskytuje u více národů - znají ji Bulhaři, Rusové, Fini. Možná vás také pobaví, proto si ji dovolím poněkud po svém převyprávět:

Žil v dávných dobách v horách jeden opravdu velmi krutý hajduk čili zbojník. Nespokojil se s tím, že člověka obral o majetek, nebyl to žádný humanista, člověk v tísni ani politicky korektní stát, ale úchylný sadista, takže dotyčného ještě bestiálně zavraždil. A počet mrtvol na jeho kontě se neustále zvětšoval. Když měl, tento středověký masový vrah, 99 obětí něco se v něm zadrhlo a úchyl se dal na pokání. Přilezl po kolenou k popovi a velmi naříkal, jak to zbabělci bez mozku umí, co prý má dělat, aby byl spasen a nesmažil se v plamenech pekelných. Pop se nejdříve šíleně vyděsil, ale když se ujistil, že se opravdu jedná o zlosynův náboženský coming out, usedl vedle hříšníka a vyslechl ho.

Po zpovědi se církevní pracovník zamyslel a potom mu řekl, že podél cesty, kde vraždil, musí vysadit ovocný sad a zelinářskou zahradu. Nu a o tu zahradu se musí starat a úplně všechny pocestné zvát na plody své práce a obdarovávat je jimi. Jak vidíte zahradničina je popem brána jako práce pro vrahy.

Nezdá se vám trest přiměřený? Není, ale pop měl pro hajduka ještě jeden úkol - měl vzít z ohniště oharek - a takovouto větvičku zasadit ohořelou částí do země ve svém sadu. Každý den měl oharek zalévat. Mělo to jen jediný háček. Vodu musel nosit v ústech. Až se větvička ujme a zazelená, bude to znamení, že jeho hříchy jsou odpuštěny. Některé spravedlnost má vrahouny nějak v oblibě - tohle přeci není žádný velký trest - pracovat. Nebo práce je trest? Co jsme potom skoro všichni udělali, že ano? Neodbočujme a pojďme sledovat tu lidskou bestii.

Zbojník zasadil sad, zřídil zeleninovou zahradu a na plody své práce zval každého, kdo šel kolem. Nikdo neodmítl, kdo by se snažil odporovat masovému vrahovi? Každý si odnášel zeleninu a ovoce a bez újmy odcházel pryč.

Plynuly roky, pocestní se od něj vraceli domů živí a se zdravou stravou.  Vrahoun nosil v hubě vodu na oharek, který se nezazelenal a nezazelenal. Bodejť! Tak malý trest a ještě by se mu i uhlík ujal. Léta běžela a jednoho dne sedí bývalý lapka, nyní zahrádkář a sadař ve svém království a vidí, jak po cestě jede na koni muž. Jel, jakoby ho někdo honil, ale byl sám, nikde nikdo. Hajduk, dle nařízení, že musí každého zvát k sobě a obdarovat, se hned za ním hnal a prosil ho, ať k němu na chvíli zajde a vezme si nějaké plody. Jezdec byl ovšem nerudný spěchající muž a po spasení toužícího zbojníka velmi hrubě odmítl. Krev je krev a náturu nezapřeš. Rozčílil se rabiát, hned viděl rudě, a jelikož nebyl odzbrojen, i když nějakou kudlu asi v sadu potřeboval, tak dotyčného neurvalce prostě prý holýma rukama zabil. Řekl si: „No co, zabil jsem jich 99, tak jich je teď sto, už je to přeci stejně jedno," a dále o tom nepřemýšlel. Jak byl za ta léta zvyklý, nabral si do huby vodu a šel zalít oharek. A? … ano, stalo se!

Zalil oharek a on se krásně zazelenal. Kroutíte hlavou, cože je to za hloupost? Za další vraždu došel mordýř milosti? Ono není vražda jako vražda a něco není zlý čin nýbrž dobrý skutek. Vždy záleží na úhlu pohledu. Spěchající jezdec byl totiž pěkná svině, spěchal, protože chtěl překazit svatbu a to byl velký hřích. Navíc měl v úmyslu zapíchnout ženicha i nevěstu. Čili, když masový vrah zapíchl potencionálního vraha - svadbokaziče, učinil tím velké dobro. Dotyčný neměl možnost vykonat hnusný čin. Zbojník se očistil další vraždou, tentokrát tou správnou.  To koukáte?

A ponaučení? Můžete být jakkoliv velký hajzl a sadista, pokud odstraníte jiného hajzla, ještě než spáchá něco ještě víc nepřípustného, než jste spáchal vy, tak je vám odpuštěno.