Splníme vám vaše fantastické sny

Minule jsme si rozebrali, předpovědi budoucnosti od autorů sci-fi a dnes se na věc podíváme z druhé strany. Co vědci splnili za sny autorům sci-fi? Což takhle létající talíře?  

Na úvod trocha legrace

 V padesátých letech minulého století se romány a i sci-fi filmy začaly hemžit létajícími talíři. Tvářily se hrůzostrašně. Nebyly to jen takové ty velmi legrační z filmu Plan 9 from Outer Space, Eda Wooda (1924 -1978), ale ty jeho rozesmějí dodnes. Ed tvořil filmy formou koláže - čili z toho, co kde sebral – ať už se jednalo o nepotřebné kulisy, inventář ve studiích nebo i kousky filmů vyhozených ze střižen. Své létající talíře vyřešil vtipně, malé makety připevnil na rybářský vlasec. Jeho pomocníci je potom za scénou drželi na prutech a pohybovali s nimi, jako že létají, a tak Ed nafilmoval invazi mimozemšťanů - samozřejmě i s tím vlascem.

Dnes se na filmy od "nejhoršího režiséra" Eda Wooda díváme zas jinak - jsou takovým milým zdrojem zábavy a vlastně bez úsměšku, opravdu - vzhledem k tomu, jak používal kulisy, co jiní režiséři už nepotřebovali nebo odložili a i kousky celých archivních filmů - Ed je první "filmový kolážista". Hovořím samozřejmě o jeho filmové tvorbě, ne o pozdějším pornu, co nakonec točil.

Dost legrace, vraťme se k těm "normálním" lodím, na kterých k nám přilétají mimozemšťané…

 Záhadný materiál

 Ve skutečných sci-fi filmech a i románech a komiksech se vědci setkávají s létajícími talíři, či kosmickými koráby roztodivných tvarů, většinou s opuštěnými nebo právě jim je do laboratoří přiváží vojáci, po vítězné bitvě samozřejmě.

Vědci se vrhnou zkoumat cizí stroje a často zjistí, že jsou vyrobeny z nám neznámého materiálu, který se nedá ohýbat, řezat, vrtat a dokonce ani poškrábat, je teplotně stálý a - i když je tak tvrdý, není ani křehký ani ho nelze zlomit rázovou silou, ale chová se jako pryž - ano i skáče jak gumový míček… a právě téměř takový materiál už od roku 2004 existuje - jedná se o amorfní kovovou slitinu takzvané "kovové sklo"

Tato slitina nespadla žádnému vědci v podobě talíře z nebe, ale je výsledkem mnohaletých výzkumů na různých universitách.

V roce 1959, Ed Wood promítl svůj film Plan 9 a byl to propadák a jeho poslední "umělecký" film. V tomtéž roce Belgičan Pol Duwez vytvořil na Kalifornské technické univerzitě - Caltech, rychlým chlazením slitinu zlata a křemíku, která zůstávala amorfní při normální teplotě v místnosti. I když se jednalo o velice tenký kovový film, protože silnější vrstvičku taveniny není možné dostatečně rychle ochladit, byl to velký úspěch. Duwezovy pokusy začínaly, ale na základě teorie se předpokládalo, že amorfní kovy budou mít neočekávané vlastnosti - nějaké takové jaké umělci přisoudili materiálům, ze kterých stavěli své vesmírné koráby mimozemšťani.

 A co říká ona teorie? Typická slitina dvou kovů se skládá ze dvou druhů atomů, které při chlazení společně vytvářejí krystalickou mřížku. Styčné plochy krystalů jsou místy, kde může docházet k deformacím včetně oxidace a koroze. Vnesení dalšího kovu s podstatně odlišnou velikostí atomů naruší mřížku do té míry, že je tvorba krystalů znemožněna.

 V sedmdesátých letech se připojil k týmu Pola Duweze William Johnson - další úspěšný vědec na cestě ke skelnému kovu. Nyní je již profesorem a řadu let má své studenty a asistenty. Právě se svým studentem Atakanem Pekerem vyrobil amorfní kov. Pokus začal v roce 1992. Peker neustále míchal pět prvků - zirkonium, titan, nikl, měď a berylium, z kterých v nejrůznějších poměrech vyráběl série slitin. Po deseti měsících neustálého míchání slitin se konečně oba dva vědci mohli zaradovat - slitina ochladla na pokojovou teplotu a vypadala jako sklo se zrcadlovým leskem.

 Radovat se mohli, ale decentně a jen chvíli - museli jít do laboratoře dál míchat slitiny. Během příštích 6 měsíců vyrobili Peker a Johnson několik set různých slitin, a jen jedna se jim zdála vhodná k dalším pokusům. Pojmenovali ji Vitreloy. Nejhouževnatější titanové slitiny mají pevnost v tahu kolem 175,000 liber na čtvereční palec (kolem 12 tun na cm čtvereční), ale stejný hranol nové slitiny unesl 300tisíc liber. Což bylo opravdu velmi slibné. Jenže Vitreloy se podobala sklu a chovala se jako sklo - tříštila se.

 Profesor Johnson pracoval na zlepšení nové slitiny a v roce 2000 vyrobil Liquidmetal2. V něm je 80% materiálu v amorfní formě a 20% je ve formě krystalické. Profesor přirovnal funkci krystalů ve slitině ke koňským žíním, které se už ve středověku přidávaly do omítky, aby ji zpevnily.

 Toto ovšem není konec výzkumů amorfních kovů - dalo by se říci, spíše nový začátek. Tyto slitiny jsou zatím pořad drahé, a tak výzkum pracuje na jejich zlepšení, které by je co nejvíc zlevnilo, ale zachovalo jejich vlastnosti.

 Už v roce 2007 studenti namíchali stovky slitin. Vše se totiž modeluje na počítači.

 Materiál by byl… a k čemu vlastně?

 Prvním komerčním výrobcem "kovového skla" byla firma Liquidmetal Technologies sídlící v Kalifornii a výrobnou v Jižní Koreji.

 A vyrábí se z ní golfové hole, tenisové rakety …, pokrývají se jí lacinější kovy - například trubky u elektrárenských kotlů, které tak vydrží bez výměny podstatně déle.

 Tento materiál je výborný na umělé klouby nebo skalpely. Takový skalpel se odlije a odlitky již není třeba brousit a přesto má vynikající a trvanlivé ostří.

 Armáda po tomto materiálu rovněž vztahuje ruce - bude vhodný na stíhačky, na tanky… možná vyrobí i létající talíře. Ovšem proč by to dělali? Proč by vyráběli něco tak nevhodného pro létání?

a zas něco k pousmání