Šaty aneb o podstatě věcí

Malé věci docela často připomínají ty velké a zásadnější. Co může připomínat koupě šatů? Možná, že něco ano.

Před třemi lety jsem si koupila hezké zimní šaty. Přišly mi velmi brzo a padly jako by byly šité přímo na mě.

Koukám se na sebe do zrcadla a jsem spokojená.

Asi po pěti minutách to začalo. Úplná hrůza! Ono známé „kousání“. Ano, ty krásné šaty mě příšerně kousaly.

„To se poddá,“ říkám si a dala jsem je na ramínko a šup s nimi do šatníku.

Za několik dní jsem si je opět zkusila. Chtěla jsem si je vzít na nějakou akci.

Ne, nešlo to. Strhla jsem je ze sebe a šla se převléct.

Šaty skončily ve skříni. Přišlo jaro.

Teplé dny skončily a opět jsem si je snažila obléct. Samozřejmě, znovu následoval ten pocit, že vám nanoroboty žerou kůži.

Šaty skončily hezky složené v komodě.

Sešel se rok s rokem, a co byste řekli? Vytahuji ty kousavé šaty.

Letos se dostavil ještě jeden efekt, kůže mi na několik minut úplně zrudla.

Co s nimi? Krásné, padnoucí, drahé a nenositelné.

„Zkus je vyprat.“ Radí mi kamarádka.

Poslední pokus. Vyperu je a uvidím.

Viděla jsem akorát červené pupínky na kůži. Šaty se prostě nezměnily, jsou to pořád ony. Jen se změnily z kategorie šatů na hezký, ale nenositelný hadr na vyhození.

Prostě s něčím nehnete a nezměníte to, ať děláte, co děláte, ať se snažíte, jak se snažíte, ty šaty byly z určitého materiálu a ten prostě kousal, nezávisle na jejich vzhledu a ceně. Chemické složení nelze vyprat a je jedno kolikrát se pokoušíte o to dát jim šanci. Mnoho pokusů vás spíš přiblíží do kategorie hlupáka, než hne s podstatou věci.

A tak se to má se vším.