Skutečné lidství a skutečná hrdinka

V současné době tady kdejaký sobec a darmožrout vyřvává, jak je nutné přivézt do země mladé mohamedány a všichni křiklouni se cítí být dobroději, něčím lepším či dokonce hrdiny. Nejsou, ale vím o jedné výjimečné ženě.

Ženy hrdinky nechřestí zbraněmi a v boji neutínají hlavy svých nepřátel. Ano, našlo se v historii pár takových bojovnic, ale vlastně nevíme, co byla pravda, a co legenda. Hrdinství jsou různá a vždy stejná, neexistují stupnice jeho síly, takové jsou jen pro zemětřesení. Hrdinové – ženy i muži se nebojí riskovat vše, co mají, úplně vše i život, pro záchranu jiných bytostí či pro budoucnost dalších lidí. Na druhou stranu je pravda, že hrdinství žen bývá většinou neokázalé, takové niterné a uniká nabubřelým oslavám.

Ti co dobro potí a opájí se každou svojí kapičkou, nikdy nedělají nic hrdinského, ale jen uspokojují svoje ego. Také málokdy udělají skutečně nějaký dobrý skutek, ale rádi o sobě jako dobrodincích uvažují a veřejně se tak i prezentují, ale hlavně koukají, co z dobra mají. Poslední kauza těchto lidí je dovoz mohamedánů do České republiky. Oživlé politické mrtvoly i aktuální političtí darmožrouti i jejich placení či neplacení obdivovatelé křičí o humanitě pro siroty, ale tento čin by nadělal jen škodu a hodně škody – nepomohl by žádné straně. Pomoc a hrdinství má každý prokazovat doma svým spoluobčanům nebo v cizině přímo na místě, kde se něco přihodilo. Řešit příčiny a pomáhat napravit následky. Ne si za peníze jiných odškrtnout, vykonal jsem dobro, jsem skvělý člověk. O tom proč nepřijmout syrské siroty jsem psala. Dnes chci psát o ženě, jakých bylo a bude jen pár, jsou vzácné a jimi se dá poměřovat dobro a hrdinství.

Jednou z těch neuvěřitelných žen, které bez meče, pistolí a tanků dokázaly ve válce zachránit tisíce životů, byla Irena Krzyżanowska – Sendlerowa. Narodila se 15.2.1910 ve Varšavě, zemřela 12.5.2008 ve Varšavě a svoji lidskost a odvahu prokázala ve Varšavě. Ano, za hrdinstvím netřeba podnikat dlouhé cesty.

O otce přišla v sedmi letech, nemohl tedy mít na ni velký vliv, ale dobrosrdečnost jakoby byla v genech a památka na altruistického otce lékaře rovněž zavazuje. Nebyl jen prostě doktor - on bral svoji přísahu vážně a bez lékařské pomoci nenechal ani nemajetné Poláky a Židy. Nikoho neodmítl. Když v městečku Otwocku, kde žili, řádil tyfus, samozřejmě pomáhal, bohužel sám se také nakazil a nemoci podlehl.

Irena na univerzitě vystudovala filologii a učitelství a vzhledem ke svým politickým názorům – byla socialistka, nedostala učitelské místo, ale stala se pracovnicí na sociálním odboru varšavského magistrátu.

A pak přišla apokalypsa, němečtí nacisté zabrali Polsko a Varšavu. V roce 1940 německá okupační správa ve Varšavě zřídila židovské ghetto – prostor o rozloze 2,6 km2 obehnali zdí a sem jako do cely deportovali 450 000 židů.

Vyhrocené situace jsou lakmusovým papírkem na lidi. Hned se pozná, kdo je kdo. Po návštěvě ghetta se zrodila Irena – hrdinka. Bylo ji jasné, že prostě musí těm lidem pomoci a napadlo ji zachránit aspoň jejich děti. Pracovala jako sociální pracovnice na magistrátu, podařilo se jí obstarat si průkaz zdravotní sestry a na něj byla vpuštěna do prostor, kam jinak nikdo nesměl. Němci vydali nařízení, že je zakázáno židům jakkoli pomáhat a neuposlechnutí se trestá zastřelením. Jenže tolik lidí na malém prostoru – to si říkalo o velké zdravotní komplikace a jak se dalo předpokládat, vypukl v ghettu tyfus. Němci z obavy o své zdraví dovolovali zdravotním sestrám návštěvy a poskytovat lékařskou pomoc mezi Židy, kteří zde čekali na převoz do koncentračních táborů. Irena a další ženy se převlékly do zdravotních uniforem a pravidelně nosily do ghetta jídlo a léky. Vždy se snažila při odchodu s sebou tajně vzít na svobodu nějaké jí rodiči předané dítě. Převážela je v krabicích, koších na odpadky samozřejmě i v sanitce a některé dokonce v rakvích. Větší děti Poláci dostávali na svobodu kanalizačním potrubím a naopak malinká miminka pečlivě zabalená přehazovali přes zeď.

Jak bylo za tu dobu a při takovém počtu dětí možné, že malé děti nikdy nezaplakaly a neprozradily sebe a zachránce? Irena myslela na vše, malé děti zdravotnice uspaly sedativy, a pak je teprve převážely nebo přehazovaly. To byl jediný problém s těmi malými. S velkými dětmi bylo zapotřebí řešit jiné pro život nebezpečné situace, aby se už na svobodě neprozradily – málo z nich umělo polsky a znalo katolické rituály – to by je v adoptivních rodinách okamžitě prozradilo, proto prošly rychloškolou polštiny a katolických zvyklostí.

Sendlerowa založila ilegální organizaci -  dětské oddělení Rady pro pomoc Židům – Zegota.

Pomáhala osvobozené děti dostat do polských rodin, kde žily jako katoličtí Poláci nebo do sirotčinců či klášterů. Vytvářela jim novou identitu. Na proužky z hedvábného papíru zapisovala jejich původní jména a současná a místa pobytu. Takový hazard! Řeknete si, ale ona byla velmi opatrná. Záznamy šifrovala a papírky vždy vložila do skleněné nádoby a tu zakopala pod jabloň v sadu své přítelkyně. Nebyla jiná možnost jak zařídit, aby se děti po skončení války zase shledaly se svými příbuznými. A opravdu se to některým povedlo. Moc těch šťastných, co se jim některý z rodičů vrátil, nebylo, ale byla i šťastná setkání. Sirotky Irena po válce dostala do Izraelských dětských domovů.

Tato mladá žena s hrstkou pomocníků zachránila kolem 2500 židovských dětí a řadu z nich osobně vyvedla z ghetta. Mohlo jich být ještě více, ale rodiče a hlavně matky, se nechtěly svých dětí vzdát. Ireně v některých případech nepomohla ani znalost jidiš, jediný jazyk, kterým ortodoxní židé komunikovali. Snad si ty matky bláhově myslely, že když budou s nimi, nic se jim nestane. Jenže když své děti ihned nepředaly Ireně, aby se je pokusila zachránit, stávalo se, že už následující den byla celá rodina odvezena do koncentračního tábora na jasnou smrt.

Irena pracovala neustále, zdá se, že snad ani neodpočívala, nespala. Vše se přerušilo  20.října  roku 1943. Ten den ráno jedenáct nelítostných německých gestapáckých bestií vyvleklo z bytu jednu slabou ženu. Nebylo to náhodné, někdo ji udal. Byla odvedena do vězení a zde tři měsíce podrobována hrůznému mučení. Irena nic a nikoho neprozradila, ačkoli mučení bylo velmi nelidské i ruce a nohy ji zlámali, ale neselhala. Byla odsouzena k trestu smrti. Jenže její spolubojovníci ze Zegoty byli rovněž čestní lidé a podařilo se jim uplatit gestapácké dozorce a kata. Ti naštěstí nebyli tak zapálení pro třetí říši a Hitlera a peníze jim byly bližší. Ireně umožnili uprchnout a ráno ji prostě zapsali mezi popravené.

Zachráněná, ale úředně mrtvá, se musela do konce války skrývat, ale i přesto se snažila pomáhat potřebným.

Nikdy nemluvila o svých zážitcích na gestapu, ale na jejím těle bylo hodně známek mučení. Byla to neuvěřitelně silná a vysoce morální žena, věděla, že má ve své moci životy stovek a tisíců lidí. Kdyby prozradila svoji činnost všechny polské rodiny, které přijaly židovské děti – a bylo jich 1300, by byly celé popraveny a i zřejmě vedení sirotčinců a jeptišky z klášterů. Němci neměli ani tušení, že ona je šéfkou a organizátorkou pomoci židovským dětem a zajišťuje jim doklady a nové adoptivní rodiny.

Kdo Irenu udal, to se nezjistilo.

Válka skončila, na hrdinku nečekaly oslavy, ale zcela nepochopitelná perzekuce ze strany nové vlády komunistů. Někdo Irenu znovu udal, že pracovala v odboji, ale na nesprávné straně a opět si pro ni přišla tajná policie. Dokonce ji obvinili z kolaborace s německými nacisty. V roce 1949 při výslechu předčasně porodila a dítě zemřelo.

Pomohla ji jedna ze zachráněných, měla přístup zřejmě ke správným lidem a materiálům, a tak Irena konečně měla klid. Podruhé se vdala a měla tři děti. Žila nenápadný, ale spokojený život.