Referendum? Rozhodně ano!

Buďme optimisty a podívejme se na to, proč je referendum opravdu jediná možná cesta k demokracii v budoucnosti, ale neotáčejme pohled od jeho stinných stránek a možných zneužití.

Ve Švýcarsku přímá demokracie funguje, což je důkazem, že je to správná cesta. Na volání, že ve Švýcarsku má referendum opravdu dlouholetou tradici a u nás ne, musím odpovědět, že každá cesta začíná prvním krokem a někdy se prostě začít musí, aby i u nás v budoucnosti měla přímá demokracie dlouholetou historii, navíc je to jediná cesta aspoň k minimální demokracii.

Bleskově a krátce několik faktů z historie

Referendum rozhodně není výmyslem moderní doby. Jako o přímé demokracii se může hovořit už o Athénské Ekklésii - lidovém shromáždění. Jednalo se o nejvyšší kontrolní, výkonný a zákonodárný orgán v Attice. Ekklésii muselo tvořit minimálně 6000 svobodných občanů – mužů. Pokud jich bylo méně, nebyla rozhodnutí platná, a proto se stávalo, že biřici vtrhli do ulic a nahnali na shromaždiště v přírodním amfiteátru Pnyx, prostě každého mužského občana, který právě procházel ulicemi. Žádné protesty či výmluvy se nepřipouštěly.

Hlasovalo se zdvižením ruky. Jaká byla četnost takovýchto shromáždění? Je to neuvěřitelné, ale konaly se vždy jednou za devět dní. Prostě už občané v Antice věděli, že nejsou jen práva, ale i povinnosti, i když k nim byli někdy doslova popoháněni.

Další zemí, která pořádala lidová hlasování, je Švýcarsko. První historicky zapsané „hlasování rukou“ se konalo v roce 1294 ve Schwyzu. Jednalo se o každoroční shromáždění všech mužských občanů, kteří měli právo k volbě, takzvané venkovské komunity - Landsgemeinde. Muži hlasovali o kantonálních zákonech a vyhláškách rovněž jako v Athénách zdvižením ruky. Počet nebyl stanoven, ale zápisy hovoří, že se někdy sešlo až 10 000 lidí.

Jinak moderní a známé švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848.

Dále lze říci, že plebiscity Ludvíka Napoleona v letech 1851 a 1852, byly ve skutečnosti referendy.

V Americe se konalo první referendum v roce 1788 ve státě Massachusetts.

Referendum - pro a proti v několika bodech

Jak víme, referendum je jednou z forem přímé demokracie. Další formy jsou iniciativa (občané ovlivňují zákony prostřednictvím petic) a odvolání volených úředníků, politiků (opět prostřednictvím petic). Toto vše je pro demokracii velmi důležité a samozřejmě vše jde zneužít a demokracii tak pohřbít. Hned si můžeme z antické historie připomenout ostrakizaci: Každý rok v lednu od roku 510 př.n.l. se na Ekklésii ptali občanů, jestli pro ten rok bude potřeba někoho vypovědět z Athén. Pokud shromáždění muži řekli, že ano, tak za pár dní si přinesli hliněné střepy (ostrakon) a na ně napsali jméno člověka, který má být vyhnán. Koho jméno bylo napsáno na nejvíce úlomcích keramiky, toho na 10 let poslali do vyhnanství.  Mělo to sloužit k odchytu tyranů, ale dobrý úmysl se nezdařil, sloužilo to pouze k politickému boji a vykázání konkurenta.

Takže i v dnešní době by se jistě stalo to samé, ale nabízí se řešení - pro odvolání politika, úředníka by bylo potřebných 80% hlasů z celého počtu referenda schopné populace.

-

Někteří lidé se ptají – proč referendum? Máme přeci zastupitelskou demokracii a platíme si politiky, aby o problémech rozhodovali, protože normální člověk se kvalifikovaně nemůže seznámit se vším, o čem by se hlasovalo v referendu. Je to hloupá myšlenka – politik rozhoduje dost často tak, jak mu velí lobby, kterou zastupuje a opravdu málokdy ctí zájmy státu a občanů. Další nedokonalost zastupitelské demokracie je, že zvolíte politika za určitou stranu, protože souhlasíte s jejím programem a onen politik, potom co se dostane třeba do parlamentu, hupky, šupky založí svoji stranu s programem, který se vám může příčit. V neposlední řadě nejde podceňovat občany a deklasovat je na úroveň dementních bytostí, co se nedokáží rozhodnout a jsou tak lehce ovlivnitelní. V dosti otázkách kam a jak směrovat politiku státu, jak vynakládat státní finance má překvapivě většina jasno. Samozřejmě, že otázky referenda musí být položeny tak, aby odpověď „ano“ – „ne“ byla jednoznačná a nezaměnitelná.

Nemám strach z „hlasu ulice“ – jak občas pejorativně někteří mudrci nazývají přímou demokracii. Jaký je rozdíl, když nějakou otázku rozhodnou sami občané od toho, když za ně rozhodne skupina zištných a korporacemi ovládaných politiků? Ono rozhodnutí ulice – rozhodnutí zajímajících se občanů, pokud na ně samotné bude mít špatný dopad, je naučí více přemýšlet o svých činech. To se týká i nezajímajících se občanů, kteří si příště rozmyslí nejít hlasovat. Je pro budoucnost demokracie dobré zjistit, že mé občanské chování má vliv na můj osobní život.

Takže referendum zajišťuje převedení teorie přímé demokracie do života a v lidech rozvíjí politickou gramotnost a i zájem o politiku a jak se říká – o dění kolem sebe. Občané by měli být stát, ne politici či korporace. Přímá demokracie není to, co by se politikům, stranám, korporacím a velkým firmám mělo líbit, ono jim totiž může kazit jejich plány, politiky koupí, uplatí, referendum neuplatí, ale mohou zfalšovat, to ano. Nic není dokonalé.

-

Referendum je určitou kontrolou směru vládní politiky, čas mezi volbami je dlouhý, proto je dobré mít možnost jejich usměrňování. Na druhou stranu vládě může pomoci správně jednat a rozhodovat se zjištění jak obyvatelé smýšlejí o konkrétních věcech.

Tedy toto vše platí, pokud se referenda konají častěji a mají skutečný impakt na chování vlád, zákonodárců nebo i místních úřadů. Ovšem hlasy proti přímé demokracii volají, že častá referenda lidí otráví a nebudou se jich účastnit. Jak je obhajitelný výsledek referenda, když se ho účastní třeba jen 30% oprávněných voličů? Myslím si, že kdo se vzdá možnosti svým hlasem mluvit do politiky své země, tak je to jeho věc a pak ať nenaříká a podvolí se mínění těch, co přišli odpovědět. Dokonce bych odňala právo hlasovat v referendu lidem, co se ho třikrát za sebou nezúčastní.

-

Referendum, je zároveň určitým lakmusovým papírkem i mantinelem pro vlády, dává jasně najevo, kam a co ještě smí nebo nesmí. Pokud vlády a úředníci skutečně jednají, podle výsledku referend, tedy podle přání obyvatel, mělo by to zabránit i diktátorským excesům. Jenže, je zde ovšem to jenže – koukneme-li do Turecka, mají tam občany posvěceného diktátora Erdogana. Co pak s tím? Bylo tam obyvatelstvo zmanipulované, neseznámené s problémem? Zde bych řekla jiný kraj, jiný mrav. Turecko není demokratickou zemí, je to stát ovlivňovaný a již téměř ovládaný Islámem. Zde má rozhodující slovo víra a ne demokracie, čili není to adekvátní příklad. Rovněž zcestným záporným příkladem používaným proti referendu je Hitler, který po roce 1933 zavedl na území Německa vládu pomocí referend. V Reichstagu neměla NSDAP dostačující počet potřebných hlasů na prosazení změn ústavy, a tak Hitler vše nechal odhlasovat lid - posílení pravomocí kancléře, sloučená funkce prezidenta a kancléře, ustavení kancléře jediným vrchním velitelem Wehrmachtu. Nebudeme si nalhávat, že by Říšský sněm něco zastavil, možná oddálil o pár měsíců, ale možná by i tam vše hned prošlo – Němci byli očarování Hitlerem a jeho vizemi pro ně, pro Německo, nelze vinit referendum, dá se říci, že 90% národa stálo za svým vůdcem do zkázy. Tady se říká – kdo chce kam… a navíc, nic na světě by vypuknutí II. světové války nezastavilo.

-

K referendu musí být dostupné informace k oběma alternativám, o kterých se bude rozhodovat. Obě musí mít zaručený stejný čas ve veřejnoprávních i soukromých mediích a informovanost musí probíhat současně v jednom pořadu. Měl by platit například zákaz vhazování reklam do kaslíků a dále jakékoliv vyjadřování se k tématu od politiků a takzvaných osobností, herců a hereček, zpěváků, sportovců, neproduktivců z humanitárních neziskovek. Pouze a jen odborníci. S reklamou souvisí i strach, že nerovnost ve financování variant může jednu znevýhodnit. Musí být stanovena maximální částka, kterou by bylo možné vložit do reklamy a jasný tok dárcovských peněz.

-

V neposlední řadě – referendum by mělo být pro vládu i parlament závazné a občané by měli mít právo peticí s patřičným počtem zákonem stanovených podpisů, vyhlásit referendum a to jak celostátní, tak i místní.

Místní a krajská referenda jsou velmi důležitým prostředkem, jak mohou občané zasahovat přímo do věcí, které se jich opravdu velmi týkají. Může se jednat o MHD, sociální vybavení místa, územní rozvoj. Za peníze v Praze dům, a když ty peníze dá developer správným úředníkům, může si ho postavit, kde chce, no a místní a krajské referendum mu toto může velmi ztížit.

Naši politici a referendum

Ví se, že pro referendum je Okamura a Zeman, ale jinak se politici referenda bojí víc než ten čert kříže. Halekají o posvátnosti parlamentní svrchovanosti a o hloupém občanovi. Proč by měl mít větší váhu hlas nějakého politika, o kterém nikdo neví, čí cíle sleduje, a kdo si ho může koupit? Jak už jsem psala, zastupitelská demokracie má velké trhliny na kráse a jen budí zdání, že se jedná o demokracii, a že politici zastupují zájmy svých voličů a své vlasti. Zatupují pouze své zájmy a zájmy těch, kdo je financují. Vypovídá o tom i následující:

V pořadu 168 hodin se Jiří Drahoš vyjádřil k referendu o setrvání České republiky v Evropské unii. Drahoš pokládá lidi za hlupáky.

“Referendum zrovna v dnešní době, v době internetu, v době možného snadného ovlivňování názorů lidí všemi možnými směry, je z mého pohledu, myslím v zásadních otázkách, referendum velmi nebezpečné, proto bych ho nepodpořil.”

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10117034229-168-hodin/217452801100402/titulky

Obecné referendum by mohlo znamenat katastrofu, varovali ústavní právníci.

http://www.ceska-justice.cz/2017/11/obecne-referendum-by-mohlo-znamenat-katastrofu-varuji-ustavni-pravnici/

Bartoš, Piráti 5.11. na TV Prima:

"Referendum není žádoucí, protože bychom se také mohli probudit mimo Evropskou Unii".