Politika? Nezájem!

Důvody proč už nejen ženy, politika nebaví. A je mládí nositelem pokroku nebo idiocie? Jsou staří ropuchou na prameni nebo tahouny budoucnosti?  

A proč v současné době už (nejen) ženy nebaví politika?

Před časem mě udivila jedna věta v recenzi na moji beletristickou knihu – píše se tam, že jelikož se v knize v ději příběhů dost zmiňuje i politika, jistě to zaujme převážně muže. Je tedy politika hlavně mužská kratochvíle? Provedla jsem malý průzkum mezi ženami ve svém okolí a to známými i úplně cizími a pomalu to vypadá, že recenzentka měla pravdu. Dámy, paní, slečny v mém okolí nějak moc politikou nežijí. Po pravdě řečeno, ono až tak moc nezajímá ani kluky a pány. Kde je problém? Není třeba se aktivně účastnit v politickém kolbišti, ale proč ten nezájem o to být informováni, co, kde, kdo?

Ono to souvisí s celkovou otráveností lidí politikou a celkovým společenským milieu současnosti. V dnešní době můžete veřejně mluvit o svém sexu, jak, kdy, s kým, kolik, ale už nemůžete mluvit o politice. Tedy můžete, ale musíte počítat s komplikacemi, pokud nejsou vaše myšlenky ty korektní.

Jenže pokud nejste člověk, žijící na pustém ostrově, jste člověk politický, ať chcete, či ne. Každý člověk ve společnosti se chová politicky relevantně a nezáleží na tom, jestli se aktivně účastní politiky nebo se o ní podle svého mínění absolutně nezajímá - je to takový politický paradox. Zde i nezájem je vyjádření určitého politického postoje - odklon od politiky je samozřejmě vyjádřením znechucení a zklamání z politiky, aplikované ve společnosti. Dalo by se to nazvat románem Honoré de Balzaca "Ztracené iluze". Kdo jej četl, ví, že přirovnání sedí. Ovšem tyto ztracené iluze vedoucí ne k boji, ale k pasivitě, ještě více nahrávají špatně "vládnoucímu" politickému establishmentu u moci i tomu v opozici, který poslouchá pouze „hlas nějakého svého pána“ a své peněženky a deziluze se pro pasivní členy společnosti stává ještě větší a vše končí velice špatně - extremismem a třeba i diktaturou.

Sartre napsal: Politika není postojem, který možno přijmout či odmítnout v závislosti na okolnostech - je výměrem osobnosti.

Důvod k odklonu od politiky je rovněž daný osobností jednotlivce, ale i prostředím, kde žije a týká se víceméně stejně žen i mužů.

Tyto důvody jsou:

1. - pocit beznaděje a nedůvěra v to, že by člověk jako jednotlivec něco změnil. Co já sám dokážu? Co můj volební hlas zmůže? Proč bych dával najevo, jaké mám politické názory? Proč si tím dělat nepřátele a problémy? K čemu nějaké názory, nic se nezmění. To slyším dost často. Co odpovědět? Snad jen, že povodeň jsou taky jen jednotlivé kapky, a co dokáží. Na druhou stranu, když se člověk podívá do zákulisí politických stran, vidí všude samá malé Napoleony, hádky, bezcharakternost a nikde nějak není ta úcta k lidem, národu, vlasti, ta touha sloužit jim a myslet na jejich budoucnost. Opravdu nikde není vidět, že by ti zvolení zástupci lidí mysleli na budoucnost dalších a dalších pokolení. Culí se svými vybělenými zuby a před volbami píší bojovné prázdné fráze. Vše je takové bezútěšné a depresivní. A co nějaká revoluce? No revoluce nic pro lidi nemění, jedná se jen o změnu vlastníků velkých majetků. Takže určitá beznaděj z politiky je, dá se říci, na místě i ono, co já zmůžu. Ovšem rezignovat až tak, že si odepřu i právo jít volit, není na místě. Ve volbách je dost často na výběr mezi velkou a přijatelnou hrůzou, takže je na voličovi zkusit něco nového, jiného.

2. - čistě sociální - dotyčný ztratil své základní životní jistoty, žije se mu podstatně hůř než v minulosti, žije "z ruky do huby", je nezaměstnaný, bezdomovec, nemá budoucnost, proč by se tedy zajímal o budoucnost své země.

3. - mravní důvody - dotyčný má jiný stupínek mravních hodnot, než politici, nemůže akceptovat jejich nemorálnost a hlavně zkorumpovanost, ale ve společnosti, která této morálce nahrává, je osamocený, a tak rezignuje.

Do mravních důvodů může spadat i odklon stran od své proklamované ideologie. Strany se začínají de facto svým chováním podobat jedna druhé, před volbami říkají různými slovy stejné a jejich programy jsou koncipovány tak, aby je volilo, co nejširší spektrum voličů. Strany se staly pouhými výtahy k moci pro kariéristy, kterým je celkem jedno jakou barvu má ta jejich zdviž, hlavně že se vyvezou. Když se něco zadře, vymění prostě stranu a hupnou do jiné, či si nechají založit tu svoji. Takže volič, mající totožné ideály na jakých vznikla původní strana, ji přestane volit a jelikož ty ideály nikde nenachází, nemá vlastně důvod chodit k volbám – tedy pokud není fanatickým a nekritickým fanouškem té určité barvy a politika. Bude zřejmě třeba se smířit, že do vrcholové politiky nechodí běloskvoucí beránci a volič si bude muset vybrat tu zabahněnou svini, co je tak nějak dotyčnému nejblíže a aspoň trochu ji kromě svého koryta i záleží na budoucnosti lidí své země.

4. - světonázorové důvody - pasivita je vyvolána zcela odlišným, povětšinou menšinovým názorem (vírou, náboženstvím), než je uznáván většinou, či je oficiálně nařízený.

5. - důvody dále mohou být jak racionální, tak iracionální - sem lze řadit třeba různé astrologické předpovědi, legendy, varující proroctví, která vzbudí antipatie k politice, ale i onu odlišnou víru.

6. - Od politiky se odklánějí i lidé, kteří se v ní aktivně účastnili. Zde hraje roli, jak byli v politice úspěšní a srovnání vynaložené energie s dosaženými výsledky. Mohou sem patřit i politici, kteří museli pro své prohřešky politiku opustit, tak i ti, kteří byli odsunuti intrikami, či zklamáni marností svých snah, mnohdy třeba i dobrých, a v neposlední řadě i takzvaně - ti slušní, co byli převálcovaní těmi méně zásadovými (plně bezzásadovými).
Masovější odklon od politiky dříve do ní angažovaných je velice špatným znamením. Před koncem řecké vlády a jejich světové hegemonie Epikuros učil, že moudrý muž se má vzdalovat politiky. Vůdčí elita prohrála své ideje, nastupuje krize svědomí, poznání, že k dosažení jejich cíle vlastní síly prostě nestačí, a tak se snaží zachránit lhostejností k věcem politickým.

7. - Znechucení politikou a distancování se od ní má i generační charakter. Ovšem nesmíme dát na poučku, že nositelem pokroku je mladá generace a tudíž mladí jen z toho důvodu, protože jsou mladí a bouřliví, jsou znechucení dosavadní politikou svých generačně starších spoluobyvatel a chtějí kladnou změnu. Je to omyl.
Platon dokonce mladým mužům výslovně zakázal posuzovat jakékoliv zákony a staří o nich mohli mluvit jen před vrstevníky nebo úředníky. Bylo to z důvodů, že mladí byli pokládáni za nezkušené a tím pádem snáze a bez rozmyslu podléhající vlivům autorit. Mladí zase starce usvědčovali ze stařeckého konzervatizmu, neochoty k novým a lepším změnám a ze senility. Brojili proti generaci svých rodičů a dědů ačkoliv stařešinové v neměnných kulturách požívali velké autority, protože byli živým koncentrátem zkušeností generací a nosnými prvky dané kultury. A tyto povrchní projevy v generačních střetech vedly k mylnému názoru, že mládí je vždy novátorské, moderní, nesešněrované, kdežto stáří je konzervativní, zpátečnické. Ne, tak tomu není, i zde především záleží na osobnosti a prostoru, kde se ten který konkrétní člověk pohybuje, kde žije. Pokud se mladý člověk nebude chtít vzdělávat, bude věřit mocenským masmédiím a různým pseudoautoritám – čili i těm rigidním starcům, zůstane tupým hlupákem a pokud je k tomu od přírody hloupý a k tomu nevzdělaný či jednostranně vzdělaný, namyšlený, líný a arogantní – tak to je o malér zaděláno, z takových se rekrutují armády užitečných idiotů.
Kladem je, že mladí lidé do svého jednání a poznávání - bez poznání problému není možná jeho jakákoliv náprava, přinášejí nezaujatost, idealismus a nekonvenčnost, ještě nejsou pohlceni šablonami. Tedy buďme přesní, ne mládí, ale mladickost v jednání a ta se pojí povětšinou s mladším věkem, ale nemusí. Také je zajímavé a studiem potvrzené, že nejvíce nonkonformní mládež, která neuznává žádné principy, je opoziční pro opozičnost vůči předchozí generaci, která podle nich plně se svými principy selhala, se později stává velice konvenční a splývá se strnulými názory.

Hnutí nebo -ismus, který jak chobotnice ovine svá chapadélka kolem oběti a zhltne kritické samostatné myšlení mladého jedince, vytvoří mechanického nositele určité mrtvé kontinuity. Mrtvé je takové hnutí či –ismus, které může již existovat staletí, ale které nenechává cestu k vlastnímu samostatnému hledání, potlačuje svobodu jedince a za odklon jiným směrem trestá. Jako nejlepší příklad takové mrtvoly lze uvést Islám. Tak vznikají straničtí či náboženští fanatici - jsou to de facto ideologické klony předchozích fanatických generací.
Tento společenský fenomén možná bude postupně rozšiřován nejen na fanatická církevní hnutí, ale jedna generace může předat svůj "otisk" té mladší masovým přívalem informací, o které se zaslouží Internet. Takže mohou vznikat mechanické myšlenkové klony. Tomu může zabránit pouze výchova ke kritickému samostatnému myšlení a různost. Různorodost ve smyslu Internetem předkládaných informací a možnost jejich srovnávání.  Čili je nutný zákaz jakékoliv cenzury, jakou třeba na sociální sítě protlačuje EU a liberálové.

8. - Sklony k nezájmu o politiku mají podle sociologických výzkumů více ženy. Vysvětluje se to jejich v historii znemožněnou účastí na politice a jejich rodinnými starostmi. Ženy víc než o makroekonomiku se zajímají o konkrétní ceny potravin a dalšího zboží, ale i o sociální výdaje.

9. - Nezájem o politiku panuje i ve velkých a hlavně v podstatě spokojených společenstvích, jejichž zájmy jsou uznávány a vládní politika má společný cíl s jejich. Vše klape, jak se jim líbí, není tedy zabývat nutné se dobře fungujícím politickým aparátem. (Tak toto se naší země netýká.)

Důvodů k politickému nezájmu a pasivitě, by se jistě našlo ještě více, ale tento článek si neklade za cíl být absolutně vyčerpávající studií.

Příště:

Opravdu patří současné ženy do politiky aneb šílené feministky…