Počítač má umění rád I.

Nové možnosti pro zobrazování reality i pocitů aneb hlína může být i virtuální. Úvodem krátký sci-fi horor, kterým vás uvedu do světů, kde je vše možné.

Obrazárna

Kastelánka zachřestila svazkem klíčů a zakřičela do chodby. "Nyní půjdeme do posledního místa prohlídky Kupeckého zámku. Do místní obrazárny... Prosím tudy."

Ještě vloni byl tento zámeček zcela bezvýznamný. V lednu zde dělníci při úpravě sklepení našli zavalenou místnost a v ní padesát dokonale zachovaných portrétů lidí ze 17. století a v životní velikosti… a o zájem médií i lidí bylo postaráno. Nejen zachovalost, ale i preciznost provedení malby, udivuje odborníky, prostě obrazy vypadají tak reálně, jako by na plátna někdo přilepil skutečné lidi…

---

Správkyně zámečku vešla do místního ateliéru, pozval ji sem jeden z domácích malířů restaurátorů. V místnosti bylo nezvyklé šero a kromě zvláštního obrovského přístroje uprostřed, stála tam jen dvě velká plátna. Jedno bylo bílé a druhé u zdi bylo přikryté černou plachtou. Strhla ji a vykřikla. Dívá se na před týdnem zmizelého doktora Ráže. Je v černém doktorském taláru a v ruce svírá nějakou starou kroniku a dívá se na ni. Bezděčně odskočila a chtěla odejít, jenže do místnosti právě vešel malíř. V jeho rukou není paleta, ale zbraň. Míří přímo na ni. "Neboj se, krásko,"zašeptal, "nebolí to a udělám tě věčně mladou a nesmrtelnou, jako jsou všechny mé obrazy, staneš se vévodkyní…" zasmál se .

"Vrah. . . Vy jste vrah!" slabě vykřikla.

"Pardón. Mýlíte se. Vrah nejsem. Tvořím umění. Všichni ti lidé na mých obrazech žijí." ukázal na doktora Ráže, "I ty budeš žít, ale jinak. Já jsem totiž vynalezl přístroj, který tvé trojdimenzionální tělo znění na dvojdimenzionální. Prostě stlačím tělo na plátno. Doslova ho tam přilepím a utlumím tím všechny životní pochody…něco jako zimní spánek…

"Ty si myslíš, že tu budu klidně stát a dívat se ?" zařvala.

"Ne. To si nemyslím. Silové pole zatím každého bezpečně přidrželo v pozici jakou já chci na obraze mít a moje puška je také pádný argument, jen nikdo z mých obrazů nic netušil a dobrovolně se mi převlékl do kostýmu, mysleli si, že mi budou jen stát modelem. No tak nebudeš vévodkyně, ale můj obraz současné ženy," pokrčil rameny a otočil se, aby zapnul přístroj podobající se obrovskému rentgenu.

Využila jeho nepozornosti. Vší silou kopla do skleněných dveří, vedoucích na zahradu. Nemohla uvěřit, že se jí to povedlo. Proběhla jimi ven. Cítila po sobě stékat proudy krve. . . musí utíkat k lidem. . . nesmí ji chytit. . . Raději vykrvácí, než být obraz… To byla její poslední myšlenka. . .

Jaká to bláznivá představa, dělat z lidí obrazy. Technologie virtuální, rozšířené a smíšené reality pomalu začínají dosahovat takové dokonalosti, že naopak v tomto "virtusvětě" umělcem vytvořené obrazy se budou stávat jakoby živými lidmi a reálnými věcmi.

Nové IT technologie vůbec přejí i umění - již několik let například existuje "virtuální hlína" Virtual Clay - tato hlína se chová jako opravdová - ono ve své podstatě výtvarník vlastně opravdu modeluje z hmoty, ale na rukou musí mít speciální rukavice vybavené senzory - jejich pomocí se do počítače přenáší umělcův pohyb a přímo na monitoru se vytváří díky chytrým modelovacím programům 3D socha či model nějaké věci. Ještě jsou i jiné hardwarové možnosti práce s virtuální hlínou - místo rukavice a modelování do hmoty může uživatel pohybovat ramenem speciálního zařízení PHANTOM Omni Haptic Device ze systému ClayTools, a tak na monitoru "vyrábět" sochu.

"Virtuální hlína" se používá při tvorbě 3D animovaných filmů, designérských modelů, ale i v medicíně pro tvorbu modelů orgánů i podob lidí podle lebky - tím se zabývá antropoložka Caroline Wilkinson a její kolegové z University of Manchester - Unit of Art in Medicine.

Do PC tedy můžete modelovat, ale monitor se už stává i plátnem, můžete na něj kreslit přímo prsty … možností nových výtvarných technik přibývá.

Na druhou stranu se musíme smířit s tím, že nové technologie přejí nejen živým umělcům a my se budeme asi stále více setkávat s obrazy i sochami vytvořenými přímo roboty.

Ano, roboty podle instrukcí kreslí, malují i modelují sochy - originály i repliky slavných mistrů a "inteligentní" stroj dokáže vyrobit i takové umělecko-technické zvláštnosti jako jsou třeba japonské skládačky origami. Tak dovedný je upravený, ale jinak zcela běžný, průmyslový robot. Skládacího šikulku zkonstruovali profesor Matthew T. Mason z Computer Science and Robotics z Carnegie Mellon University (CMU) a hlavně Devin Balkcom z Robotics Institute a asistent na CMU.

Problém, aby stroj skládal origami, byl v tom, že ve výrobě průmyslový robot k materiálu, se kterým pracuje, přistupuje jako k pevnému, ale papír - hlavně při skládání se jeví nejenom jako pevná látka, ale i jako pružný, ohebný materiál. Konstruktéři toto vyřešili softwarově a stolním zařízením složeným z několika šablon a výsuvného úchytu, které umožňují konkrétní ohnutí a složení papíru. Rameno robota přitom není nijaké speciální, ale tvůrci použili "pohyblivou ruku" řadového průmyslového robota od firmy Adept Technology a rovněž vypracovali program pro jednotlivé skládačky. Zatím sice robot nedokáže složit ty nejsložitější figurky, ale to je jen prozatím. Jak se říká: "časy se mění a my s nimi" a mění se naše i stroje i samotné umění.

Tento autor pojal robota na origami zcela jinak – celý robot je skládačka

další zajímavé video antropoložky Caroline Wilkinson

Zítra:

Z jeskyně do jeskyně