Opeřenci

S malými lidmi, čili dětmi se užije legrace. Navíc, když vyslovené pochopí doslova. A je pravda nudná?

Kamarádka miluje papoušky a exotické ptáky, takže když byla zase výstava těchto opeřenců, požádala mě, jestli půjdu s ní a jejími dětmi. Chce si výstavu v klidu vychutnat a nemuset hlídat děcka.

Proč ne. Souhlasila jsem.

Docela se jí divím, že si na hlídání vybrala opět mě. Minule to nějak moc dobře nedopadlo.

Vzala jsem jim prstové barvy a zaměstnala je malováním. „Kluci, namalujte kytky.“ Namalovali kytky a pak autíčka a mraky a vláček. „Tak a teď namalujte sebe.“ Po vyřknutí této věty se kluci na sebe vrhli a za jásotného řevu si začali vzájemně po obličejích a oblečení matlat barvy.

Tak tady s námi bude i jejich máma, co se může stát?

Je středa a jdu na výstavu. V klecích to pípá, kráká a i se pokouší o mluvu. „Ahooj jsem žako,“ říká žako. Dva malí kluci poprvé v životě vidí exotické ptáky. Jsou nadšení.

„Jé ti jsou barevní.“

„Jé ti mají zobáky!“

„Jak to, že jsou takoví a ne jako ptáčci venku?“ Pískají dětské hlásky jeden přes druhého.

Nadechuji se, abych dětskou mluvou vysvětlila, že za to může evoluce a podle toho co jedí, se jim vytvořily zobáky a barva peří je v pralese činí špatně viditelnými pro dravce. Než jsem si sesumírovala odpověď, předešel mě starší muž, který v hale asi něco opravoval.

„Víš, to se vezmou tyhle kleště,“ vyndal z brašny kleště. „A chytne se pták venku a těmahle kleštěma se mu prostě zatočí zobák.“ Děti mlčí a koukají se, jak muž zuřivými gesty předvádí točení zobáku. Pitomě se usmívám a taky mlčím. „No, a když má zatočený zobák, tak vezmeš barvu a natřeš ho.“ Zasmál se trochu jako šílenec a odešel.

Kluci se na mě podívali, „to byl nějaký pán, úchyl?“

„Ano, a teď vám povím, jak to doopravdy je.“

„Bude to pravda, ale nudná, co?“ poznamenal starší z chlapců.