Sex se přeceňuje

Tramvaje to jsou takové pojízdné inkubátory inspirace a i centrum zajímavých myšlenek a pravd. Díky tomu se cesta stává někdy lepší než její cíl.

Další zastávka je konečná. Tramvaj se vyprázdnila, jen přes uličku vedle mne sedí dva mladí mužové. Spíš kluci a vedou zřejmě důležité řeči.
„Tak počítám, že budu sám, bude mi i líp.“
„Jo, jo, to budeš mít lepší být sám.“
„Už jsem s tím smířenej, že budu sám,“ odmlčel se, „no třeba sám a s někým.“
„Jo, jo to bude nejlepší být sám s někým.“ Opět souhlasí ten druhý

Sex se přeceňuje

Není dopravní špička, tramvaj je poloprázdná. Hezky se uvelebím na sedadle a přemýšlím si o svých věcech. Ano, proč to nepřiznat, klimbám.

„Tu tůů tu tu tu tůůůůů,“ trhnu s sebou. Myšlenky mizí. Někomu za mnou vyzvání mobil Triumfální pochod z Verdiho opery Aida.

 Nedá mi to, musím se prostě podívat, co za člověka si dá jako vyzvánění tuto melodii.

Je to žena středních let. Ničím zajímavá.

„Ano, mami, ano,“ mluví dost hlasitě, tak jak to telefonující lidi v tramvajích dělají. „To je skvělé, mami, tak děti jsi už dala spát.“

Dohovořila. „Tak děti už spí,“ sdělila vedle sebe sedícímu muži. Asi manžel.

„Hmm,“ houkl.

„Víš, co to znamená?“

„Ne.“

„Fakt tě nic nenapadá?“ Zachichotala se.

„Co jako?“

„No konečně si můžeme načít a sníst tu likérovou bonboniéru!“