Vznik Izraele a islámského fundamentalismu v moderní době.

Souvisí spolu tyto dvě historické události?Podle dostupných faktů opravdu nesouvisí.Perličkou je, že po vypsání dat se jeví současný stav v Anglii a Francii jakoby "trestem" za jejich licoměrnou politiku během posledních sta let.  

Na úvod si připomeňme historii Palestiny a Izraelského státu.

Někdo se mě ptal - Koho to napadlo udělat Židům stát v Palestině? Kde se v té Palestině Židé vlastně vzali? Co na takové otázky odpovědět? Několik historických dat. Židé v Palestině přeci žijí už staletí.

Hebrejské kmeny podle všeho nejdříve žily dlouhou dobu nomádským způsobem života. Některé z nich se snad už ve 14.stol.př.n.l. pohybovaly na území Palestiny. Jiné zase žily na území Egypta. Odsud pak přešly kolem poloviny 13.stol.př.n.l. rovněž do Palestiny (exodus) - jejich usazení se zde bylo ulehčeno už zde sídlícími hebrejskými kmeny. Jednotlivé etapy usídlování se hebrejských kmenů v Palestině není možno přesně historicky rekonstruovat, jelikož chybí nějaké konkrétní historické a archeologické důkazy. Vypadá to, že s některými zde usedlými kmeny Hebrejci bojovali, ale s některými uzavřeli přátelství a přejímali jejich řemeslné zručnosti, ale i kulturu a zákony. Ke svému kulturnímu obohacení i naučení se novým technologiím a hospodářským poznatkům, využívali především vyspělé kanaánské prostředí.
Ještě ve 12. i 11. Století př.n.l. si hebrejská společnost uchovávala kmenový charakter. Cesta od nomádského způsobu života k usedlé společnosti založené na obdělávání půdy - od kmenového zřízení ke státu, byla pro hebrejské kmeny završena koncem, 11. století př.n.l. vznikem hebrejského (izraelského) království.
Kolem roku 930 se toto království rozpadá na jižní Judsko a severní Izrael
Od 8. stol.př.n.l. začíná anexe území obou hebrejských států Asyřany. Konec 5. stol. př.n.l. znamená pro tyto státy katastrofu v podobě Novobabylonské říše - část Hebrejů byla odvedena do "babylonského zajetí", zde ovšem žili svobodně, ale nesměli se odstěhovat.
Rok 539 je rokem porážky Novobabylonské říše Peršany - to přináší Hebrejcům svobodu, ne všichni se však chtěli vrátit do své původní země a tedy se vrátila jen část.
Jeruzalém byl opět obehnán hradbami a začíná se utvářet tóra a ortodoxní judské náboženství - judaismus.
Pak ještě Palestinu dobili Makedonci, ale Hebrejové (Židé) pořád mohli žít na svém území - až do roku 135.n.l. kdy Římané potlačili židovské povstání Bar Kochby a došlo k vyhnání Židů ze země a jejich rozptýlení po tehdy známém světě (diaspora). V Palestině zůstala jen malá část původního obyvatelstva.

V 7. století obsadili Palestinu Arabové a dochází ke změně etnické skladby obyvatelstva - přichází sem vyznavači islámu.
V Palestině pak, jak se střídalo válečné štěstí, vládli chvíli křesťané (křižáci) a chvíli Arabové. V letech 1517-1917 Turci.
Ještě ve 2. polovině 19. století byla Palestina součástí rozsáhlé ovšem již slabé Osmanské říše.

Americká historička Joan Petersová ve své knize - Od času nepaměti: Původ konfliktu mezi Palestinskými Židy a Araby-  píše, že v roce 1872 žilo na území dnešního Izraele, v tehdejší západní Palestině, velice málo obyvatel. Hrubým odhadem celkem necelých 200 000 lidi, z nichž bylo na 65 000 Beduínu, 34 000 Židů, pár tisíc křesťanů a zbytek tvořili muslimští Arabové.

Složení obyvatelstva se tedy už nijak drasticky neměnilo, arabské etnikum zůstávalo dominantní a s židovskou menšinou vycházelo velmi dobře. Židé zaměstnávali tisíce Arabů a nevznikaly ani v této oblasti závažné problémy. Teprve konec 19. století a století 20. přineslo nesnášenlivost a společenský jev - islámský fundamentalismus - ten vyzývá k sepětí doslovného čtení Písma a tradic s konkrétní politickou akcí, o něco později na scénu přišel islámský terorismus.

Vznik islámského fundamentalismu v moderní době.

Islámský fundamentalismus v takové podobě jak je znám v současnosti, vznikl v Egyptě. Egypt - Britská kolonie se stala z velice zaostalého islámského státu poměrně moderním státem - moderním ve smyslu technických vymožeností a výroby, kterou zde zavedli Britové - samozřejmě jen někde, venkov žil ve středověku. Rigidní islámské myšlení se dostávalo do střetu s nutností dynamického jednání a myšlení, které bylo nutné při evropském způsobu podnikání. Dalo by se říci, že z tohoto střetu dvou myšlení vzešli islámští reformisté. První byli pouze reformisté na intelektuální bázi - Afghání (1837-1897), Abduh (1849-1905) a Ridá (1865-1935) - na ně navazovalo duchovní hnutí salafíja.
Pravým "otcem" fundamentalismu - zapojení islámu do služeb politického hnutí je Hasan al-Banná (1906-1949), který byl zabit při atentátu na jeho osobu. Další dáreček, co po sobě zanechal je hnutí Asociace muslimských bratří, které založil v roce 1928. Bratrstvo se šířilo po Egyptě jako malárie a roku 1932 mělo 15 poboček v roce 1949 už asi 2000. Dařilo se jim také proto, že byli podporováni Německými nacisty. Dnes působí v 70 zemích.

Druhým egyptským ideologem islámského fundamentalismu byl Sajjid Qutb (1906-1966), který byl vojenským režimem, za podněcování k islámskému převratu, oběšen. V roce 1948 odjel jako státní stipendista na dva roky do Ameriky, po svém návratu do Egypta začíná velmi vehementně bojovat za islámské náboženské ideály proti "ateistickému a sionistickému bahnu", jak napsal ve svém článku brzo po návratu z Ameriky. Až do své popravy pracoval v Muslimských bratrech. Jistě mnoho lidí napadne, co asi v Americe studoval a s kým se setkal, že se vrátil tak neuvěřitelně zradikalizovaný a plný bojovné nálady s myslí plnou jen a jen na džihád a s touhou po islámském převratu? Prý jako fanatický odpůrce žen a domácích mazlíčků byl znechucen moderní americkou společností a tamním sexuálním životem a i materialismem a sekularismem. Ač bývalý sekularista začal uznávat a snít o všesvětové Islámské říši.  Podle některých pamětníků si měl psát s příznivcem Islámu George C. Marshallem a i se s ním i osobně setkat. Ovšem toto setkání není nijak doložené, čili je to možná spekulace, jak píše Clark Clifford ve své vzpomínkové knize.

Kde jsou počátky agresivního islámského fundamentalismu a terorismu - je to vznik Izraele?

Kromě technického pokroku a tím pádem stále více se prohlubujícím rozdílům mezi rigidním islámským světem, který trval na zakonzervování se v čase vzniku Koránu  a evropským i americkým technickým a vědeckým vzestupem, kromě obojaké britské koloniální politiky na Blízkém východě a chování Britů v 1. Světové válce, kromě nekompromisních příkazů islámského náboženství šířit bojem víru a zabíjet bezvěrce, je to například i Balfourova deklarace, která přispěla k agresivitě islámského fundamentalismu a apriorní nenávisti k Izraeli, ještě než byl založen.

Jelikož tato deklarace sehrála klíčovou úlohu v pozdějším založení státu Izrael, je i důkazem britské licoměrnosti vůči Židům, tak ji zde cituji v celém znění:

BALFOUROVA DEKLARACE (v roce 1917 britská vláda v ní sionistům přislíbila zřízení národní domoviny)

I.Sionistický projekt z 18.7.1917:
1) Vláda Jeho Veličenstva přijímá zásadu, že Palestina má být znovu zřízena jako národní domovina židovského lidu.
2) Vláda jeho Veličenstva použije vše, co bude v jejích silách, aby zajistila dosažení tohoto cíle a prodiskutuje nezbytné metody a prostředky se Sionistickou organizací.

II.Balfourův projekt - srpen 1917:
Vláda Jeho Veličenstva přijímá zásadu, že Palestina má být znovuzřízena jako národní domovina židovského lidu a použije vše, co bude v jejích silách, aby zajistila dosažení tohoto cíle a bude ochotna uvažovat o každém návrhu o této věci, který si bude Sionistická organizace přát jí předložit.

Milnerův projekt - srpen 1917

Vláda Jeho Veličenstva přijímá zásadu, že má být využito každé příležitosti ke zřízení domoviny pro židovský lid v Palestině a použije všeho, co bude v jejích silách, aby usnadnila dosažení tohoto cíle a bude ochotna uvažovat o každém návrhu o této věci, který si bude Sionistická organizace přát jí předložit.

III.Projekt Milnera a Ameryho ze 4.10.1917
Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národní domoviny pro židovskou rasu v Palestině a použije vše, co bude v jejích silách, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo prejudikovat občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický statut, jež mají v kterékoliv jiné zemi takoví židé, kteří jsou plně spokojeni se svou dosavadní národnostní a státní příslušností.

IV.Balfourova deklarace 2.11.1917 :
Ministerstvo zahraničí
2.listopadu 1917
Drahý lorde Rothschilde,
s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno.
"Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině, a použije svého nejlepšího přičinění, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo prejudikovat občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut židů v jakékoliv jiné zemi."
Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.
Váš upřímně
Artur James Balfour.

A v čem je ona neserióznost a licoměrnost? Odpověď je v historických faktech.
Připomeňme si:
Ve 2. polovině 19. století byla Palestina součástí rozsáhlé ovšem již slabé Osmanské říše.

Tato říše byla spojencem Ústředních mocností. První světová válka ještě neskončila, ale o území Osmanské říše bylo už rozhodnuto- Velká Británie a Francie, se dohodly na rozdělení tureckého "dědictví" v tzv. Sykesově - Picotově dohodě (1916), podle níž měla Británie získat Irák a oblasti okolo Perského zálivu a Francie Sýrii, Palestina se měla dostat pod mezinárodní kontrolu.
A teď se dostáváme k britské politice - ač byla uzavřena tato dohoda, Britové slibovali zvlášť Arabům a zvlášť Židům nezávislost za pomoc v boji - prostě "hráli to na obě strany". Kdo máte rádi dobrodružné filmy a knihy jistě znáte reálnou postavu Thomase Lawrence  -Lawrence z Arábie, který skutečně získal podporu krále Husajna a vyvolal široké protiturecké povstání.  
Židům zase bylo slíbeno obnovení vlasti v Palestině v oné Balfourově deklaraci.
Britům a Francouzům dohoda skutečně vyšla - armáda E. Allenbyho dobyla Palestinu a tím to pro Brity skončilo – „sliby – chyby“ aneb „slibem neurazíš“ a ani Arabové ani židé se od Britů splnění deklarovaného nedočkali. Jen Egypt a Saudská Arábie získaly omezenou suverenitu. Zbytek území opanovala Británie s Francií. Roku 1920 byl Brity ustaven mandát v Palestině, což Společnost národů potvrdila roku 1922.
Nespokojenost dávali najevo především oklamaní Arabové.
Židé naopak využili situace k dalšímu hromadnému přistěhování se do Palestiny (1919-1923). První dvě přistěhovalecké vlny byly vyvolány pogromy v Rusku a sílicím antisemitismem v Evropě - východoevropští Židé tvořili hlavní část imigrantů do Palestiny (1881-1903, 1906-1914).

Co se v této době dělo v Evropě?
Jak byly a to hlavně ve východní Evropě zaznamenány první signály o antisemitských náladách, v západní Evropě vzniká sionistické hnutí, které se snaží vytvořit vlast pro židovský národ rozptýlený po celém světě. Zakladatelem hnutí byl vídeňský novinář Theodor Herzl (1860 - 1904). V knize "Židovský stát" (1896) došel k závěru - "že se Židé nemohou asimilovat a musí vytvořit vlastní stát."
O tom, kde tento stát zřídit, se vedla jednání již na 1. sionistickém kongresu (1897) - samozřejmě hypotetická. Od počátku se uvažovalo o Palestině, Herzl sám prosazoval zprvu Argentinu, později podporoval britský návrh na vytvoření autonomní židovské kolonie v Ugandě (Keňa). Roku 1905 byl "ugandský plán" definitivně odmítnut a cílem snah Světové sionistické organizace se stalo budování židovského státu v Palestině. Ovšem to byly představy sionistů. Osmanská říše ani jiné velmoci tyto představy, jak se ukázalo, samozřejmě nesdílely.

V letech 1924-1928 do Palestiny míří 4. přistěhovalecká vlna Židů. Tito přistěhovalci mají prostředky na vykupování půdy od Arabů. Roste velikost židovské populace v Palestině a úměrně s tím vzrůstá napětí mezi oběma etniky. Stále více dochází k ozbrojeným srážkám, etnicky motivovaným vraždám a k posilování ilegálních polovojenských jednotek.
V 30. letech nastupuje v Německu nacismus, což vyvolá 5. přistěhovaleckou vlnu (1929-1939) a příchod dalších Židů utíkajících před násilím.

Tyto souvislosti, že se jedná o lidi zachraňující si život nějak nikdo ze strany Britů a natož Arabů nebral na zřetel. Sionismus a arabský nacionalismus se otevřeně střetávají.

Situace vygradovala roku 1936 v generální stávku Arabů. Byla ustanovena tzv. "Peelova komise", která byla pověřena vyšetřit události. Zde se poprvé objevuje myšlenka na rozdělení Palestiny (na arabskou, židovskou a britskou oblast). S tím však Palestinci samozřejmě nesouhlasili a v letech 1938-1939 proběhlo arabské povstání zaměřené proti Židům i Britům. Arabskou vzpouru se podařilo potlačit, ale britská vláda v květnu 1939 vydala "Bílou knihu" která definitivně zamítla návrhy "Peelovy komise", a co bylo horší, přísně omezila židovské přistěhovalectví, tím vlastně podepsala rozsudek smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.

Proč vznikl Izrael? Má to své opodstatnění a je tento čin morálně zdůvodnitelný?

Vznik Izraele byla morálně opodstatněná nutnost - akt lidství.
Po druhé světové válce se podstatná část světa opět učila normálně žít - na scénu se dostaly i lidské city - svět chtěl odčinit utrpení Židů vytvořením jejich státu. Británie, mající máslo na hlavě a na rukou krev těch Židů co nepustila do Palestiny, neprotestovala. Neměla zřejmě zájem, aby její politika na Blízkém Východě, která de facto zavinila úmrtí tisíců židů, vešla v širší povědomí. Navíc, když byla Palestina pod jejich mandátem, vyzbrojovali a cvičili arabské vojenské jednotky. Ovšem nesmíme zapomínat, že samozřejmě vina je i na Francii, která se účastnila smluv o rozdělení Osmanské říše.
Navíc valná část Arabů a muslimů, včetně velkého muftího Jeruzaléma Amína al-Husajního, velice aktivně spolupracovala s Hitlerovským Německem - naproti tomu Židé se neodvrátili od spolupráce s Brity a podíleli se na bojích v Sýrii a Libanonu.

Británie tedy nemohla protestovat, proti vzniku samostatného židovského státu, ale v rámci své farizejské politiky rozhodnutí přenechala na Organizaci spojených národů. Na základě rezoluce OSN z 15.5. 1947 byl zřízen vyšetřující výbor OSN. Většina jeho členů se nakonec rozhodla pro rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy - a to arabský a židovský, Jeruzalém se měl dostat pod správu OSN. S tímto řešením Židé souhlasili. Liga arabských států vytvořená v roce 1945, byla proti a otevřeně hlásala, že nepřipustí existenci samostatného židovského státu v Palestině.

29.11. 1947 při hlasování Valného shromáždění OSN plán na rozdělení Palestiny prošel těsnou většinou. Židovský stát měl mít rozlohu přes 15 000 km2, arabský pak přes 11 000 km2. Ovšem toto řešení už ve svém počátku bylo špatné a můžeme si klást otázku, proč bylo takto špatné, kdo za to mohl? Hranice obou států byly vojensky neudržitelné, státům byla přiřčena řada oblastí obývaných druhým etnikem, nebylo zde síly, která by dodržela mezinárodní statut Jeruzaléma, atd. Každému rozumnému politikovi a vojákovi muselo být jasné, že po odchodu Britů, který byl naplánován na 14.5. 1948, zde dojde k válce. Bylo toto řešení tedy součástí pokrytecké britské politiky nebo i politiky dalších států?

Boje však vypukly už v lednu 1948 - ještě za přítomnosti Britů, kteří nechtěli riskovat životy vlastních vojáků. Palestinští Arabové podporováni dobrovolníky ze zahraničí útočili proti osamoceným židovským osadám a především se jim podařilo odříznout židovskou komunitu v Jeruzalémě.
Je pravdou, že ani Židé nebyli beránky a systematicky si čistili od Palestinců území, které jim mělo připadnout. Většinou používali taktiku verbálního zastrašování, hrozeb a vyvolávání paniky, ale masakr arabské vesnice Dajr Jasín ukázal, že krutost byla přítomná na obou stranách. Ortodoxe na žádné straně nevede k ničemu dobrému, jen k omezování svobody lidí, ke krutostem na neortodoxních lidech nebo jinak ortodoxních a k válkám.

14. května 1948 vyhlásila prozatímní Státní rada v čele s D.B. Gurionem samostatný Stát Izrael. Projev si můžete přečíst zde: http://coldwar.hyperlink.cz/zalozeni_izraele_1948.htm Tento den také z Palestiny odcházejí poslední britští vojáci.
Následuje vpád sousedních islámských arabských států - Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon a vojska Iráku. Oficiálním zdůvodněním vpádu a jejich světu proklamovaným cílem je - pomoci palestinským bratrům a zlikvidovat židovský stát.

Prvním státníkem, který uznal nový stát Izrael, byl americký prezident Truman. Prohlášení vydal už 11 minut po vzniku židovského státu a vysloužil si za to nevoli ministra zahraničí Marshalla, který si výslovně nepřál, aby USA tento stát uznaly a zároveň byl proti rozdělení Palestiny.  Pobouřena uznáním Izraele byla i celá řada odborníků na Střední východ z ministerstva zahraničí. Tito Arabisté, zastávali antisemitské postoje a sympatizovali pouze s Palestinci. Všechny tyto události podrobně popisuje Clark Clifford, Trumanův tajemník, ve svých pamětech. http://jcpa.org/article/president-truman%E2%80%99s-decision-to-recognize-israel/