Vůně kávy

Příběh tak starý - a to šéfa a jeho sekretářky. Je to vždy o sexu? Trocha erotického dusna se šťastným koncem. Šťastným? Jak pro koho...  

Rytmické údery do klávesnice jsou jediným zvukem, který se ozývá místností. Jinak je všude absolutní ticho.

Pečlivě přepisuje stránku po stránce. Soustředěně pročítá na monitoru text.

Trhla sebou, když se z vedlejší místnosti ozval mužský hlas.

"Janinko, pojďte sem, prosím vás."

To je strašný, co zase bude po mně chtít. Nejraděj bych se vším tady sekla. Kde, ale najdu takovýhle místo? Co se dá dělat, snad to zase nějak oddálím.

S potlačovaným odporem vstala ze židle a vešla do sousední kanceláře. Podařilo se jí nasadit grimasu laskavého úsměvu. "Přál jste si?"

"Zlatíčko, uvařila byste mi kafe?"

"Samozřejmě, hned to bude." Nečekala na odpověď a honem odešla k vařiči.

Třeba dneska zůstane jen u toho kafe. Má hodně práce.

Pozoruje na dně skleněné konývky poskakující maličké bublinky. Ty se neustále zvětšují, zdvíhají se ode dna a rozviřují malou vodní hladinu.

Rychle nalila vařící vodu do hrníčku. Kávové aróma zaplnilo místnost.

Opatrně, aby nevylila obsah, odnáší plný šálek.

"Káva je už hotová, budete do ní chtít cukr?"

"Ne, dnes ne, děkuji. A postavte mi ho sem ke mně na malý stoleček."

A už je to tady.

Nenávistně se podívala na hromadu masa sedící za mohutným psacím stolem. Dát mu do huby citrón, je to taky prase. Spíš kanec.

Na hřbetě ruky jí vyskočila husí kůže. Tohle má vždycky, když je jí něco nepříjemné. V tuhle chvíli by nejraděj odporem řvala.

Ještě držela hrníček v ruce, když ji začal hladit po stehnech. Zaťala zuby.

Budu mlčet a dělat, že nic nevnímá, to ho zatím vždycky odradilo.

Položila kafáček na stůl. Silná ruka si ji přitáhla k sobě.

"Zlato, co s vámi je? Copak jste ta gumová nafukovací ženská?"

Mlčí. Co mu honem říct?

"No tak. Zlatíčko." Posadil si ji na klín. "Netrapte mě."

"Ale já vás přeci netrápím." Řekla téměř dětským hláskem. Jsem kráva, stojí mi tady ten flek za to? No kde by mi dali tyhle prachy?

"Trápíte. A hodně." Vytáhnul jí blůzu ze sukně. Jednou rukou ji hladí na břichu, druhou jí ohmatává prsa.

Sedí mu toporně na klíně. Tlačí si ji k sobě stále silněji. Rozrušuje se a ona se rozklepala. Slabé chvění probíhá celým jejím tělem.

Musím zhluboka dýchat. Jinak snad omdlím. Je to odporný.

S hlubokými nádechy ji do mozku přešla zachycená vůně kávy.

Úplně na všechno zapomněla. Nevnímala jeho ruku ve svém klíně ani to, jak ji pomalu stahuje kalhotky.

Tohle musím zkusit. Třeba se mi to povede.

Sevřela stehna těsně k sobě, ale v obličeji se jí objevuje roztoužená maska.

Políbila ho za ucho a zašeptala mu do něj. "Miláčku, já jsem v bytě sama, nebylo by lepší jít ke mně? Řekni ano ty dobytku. Řekni ano. Snažila se ho hypnotizovat.

Na tváři se mu objevil blažený úsměv. "To jsem nevěděl. No samozřejmě má kočička pravdu. Půjdeme k ní. Není nad postýlku."

Oddechla si.

"Hned?" Vyhrkla.

"Ano." zaváhal, "Akorát, nikdo nás nesmí vidět. Dej mi radši adresu a já za tebou přijdu."

"Brzo."

"Ty teď hned odejdeš domů a já půjdu za chvíli za tebou."

"Dobře. Přijď brzo."

"Za dvě hodinky přijdu, nesmí to být nápadné, za dvě hodinky jsem u tebe. Pa pa miláčku." Políbil ji na krk.

"Pa." Ještě ve dveřích se otočila a poslala mu vzdušný polibek. Mám na všechno dvě hodiny. To mi musí stačit.

-

Před jejím domem leží na silnici u obrubníku zabitý kocour. Oči má vytřeštěné poslední bolestí. Mrtvola už byla ztuhlá, smrt podivuhodně vyztužila kočičí tělo.

Dívala se na jeho do nebe napřažené tlapky, nepřirozeně natažený hřbet a ocas. Nikde nebyla vidět krev. Nebýt těch očí vypadal jako nějaká dětská hračka. Plyšová kočička. Tlustý kocour.

Asi ho zabilo nějaký auto nebo co, chudák. Politovala ho. Na chvíli zapomněla, že přijde.

Mohl by na jeho místě být on. Musím jít honem všechno připravit. Hlasitě se zasmála. Lekla se svého hlasu.

-

U dveří zazvonil zvonek.

"Už je tady!" Polohlasně vykřikla.

Honem se ještě přečísla, v rychlosti si přejela ostře červenou pomádou rty. Já ti ukážu!

"Už jdu." Zavolala směrem ke dveřím.

Začal ji líbat hned, jak za ním zavřela.

Cítila jeho dech po koňaku. Přemohla se a políbila ho za ucho.

"Miláčku, vítám tě." Našpulila pusu.

"Sotva jsem došel, nemůžu to už vydržet." Byl celý narudlý a potil se.

Usmála se. Podívala se mu do očí. Jeho stisk trochu povolil. Využila toho a vyvlíkla se mu z náruče.

"Tak pod dál, vítám tě u mě." Jakoby náhodou se podívala na stůl. Byl tam jeden talířek. Viděla, že ho taky zaujal. "Právě jsem večeřela. Nechceš taky?" Zatvářila se co nejvíc svůdně, ale přitom nevinně.

"Copak papá kočička?" V jeho hlase se objevil nehraný zájem.

"Ale, celkem nic zvláštního." Řekla otráveně, bez zájmu. "Dnes jsem si udělala jako předkrm chlebíčky s různými pomazánkami."

Nečekala na jeho odpověď a honem utíkala do kuchyně pro talíř. Byl plný nádherně barevných a voňavých chlebíčků.

"Jestli se neurazíš. Prosím, vezmi si."

Napjatě sleduje jeho reakci. Vidí, jak bezděky polknul. Položila talíř na stůl a jeden kousek si vzala. S chutí se zakousla do běloučkého krajíčku veky.

"No vypadají nádherně. Hmm, koukám, že asi budeš i dobrá kuchařka." Sedl si rovněž za stůl. "Vezmu si třeba tady ten, s čímpak je?"

"To je nepravý humr z mrkve a pažitková pomazánka. Tyhle jsou se šunkovou pěnou, tyhle s kuřecím masem, tyhle..." S potěšením sleduje jak chlebíčky postupně mizící v jeho puse.

Bude to dobrý... bude! bude! Chytil ses... Zasmála se. Poprvé upřímně. Rovněž se na ni usmál. "Jé málem bych zapomněla na hlavní chod večeře. Peču kuře na kari." Vyskočila ze židle. Schválně přešla kolem něj. Otřela se o jeho tělo. Volnou rukou ji poplácal po zadku.

"Kuřátko, to já rád."

"Hned to bude."

Donesla talíře na stůl.

Bílé talíře a na nich zlatavé kuře, žlutá rýže, zelené lístky salátu. Snažila se o to, aby jídlo na nich bylo co nejvíce krásně upravené a lákalo.

Byla to celkem zbytečnost. Sliny v ústech vyvolávala už omamná vůně pečínky a koření.

Kradmo ho pozoruje při tom, jak do sebe doslova rve kuřecí stehno. Tak ty prase nejsi jenom kanec ty jsi opravdu i čuník... a možná jen ten...no čuníci končí v neckách.

Dojedl. Uklízí ze stolu. Znovu si ji k sobě přitáhnul. Divoce rozepíná její domácí šaty. Bere ji za prsa. Jeho doteky jsou dost hrubé. "Jsi krásná. Krásná." Šeptá jí do ucha a neustále jí mačká prsa. Na kůži jí vyvstaly červené pruhy po prstech.

Kouše se do rtů. "Au."

"Copak?"

"Tohle bolí."

"Bolí? Já nerad... opravdu... nahá jsi tak krásná. Polepším se." Jemně jí přejíždí po těle. Opatrně bere do dlaní její ňadra a líbá je.

Pohladila ho po vlasech. "Počkej miláčku, musím odnést špinavé nádobí, ale neboj, hned jsem zpátky."

V kuchyni rychle z ledničky vyndala dort.

"Tady ještě zákuseček."

Vůně vanilky a oříšků se rozplynula po pokoji. Má radost. Nandává si už třetí kousek.

"Chtělo by to kafe." Zafuněl.

"Hned ho miláčku udělám."

Stojí u sporáku a čeká, až se začne vařit voda. Občas se podívá do vedlejšího pokoje. Na talíři zbývá poslední kousek dortu.

Otevřela ledničku. Vzala z ní připravený polárkový dort a šlehačku. Otevírá kompoty. Karamel, oříšky... To je opravdu nenažraný prase Vyžere mne do mrtě. Vztekle třískla utěrkou. Vzala tác a hned se začala usmívat.

"Tak tady je kafíčko a tady ještě na závěr zmrzlinový pohárek."

Dojedl. Blažený úsměv se mu rozlévá po tváři.

Přišel pomalu k ní. Stáhnul z ní šaty. Ale jeho pohyby jsou malátné. Nebrání se mu, čeká.

"To jsem se dobře najed... nádherně... báseň. Opravdu báseň." Hladí si břicho a slastně se usmívá.

"Pojď si hajnout." Dotkla se jeho paže.

Podíval se na ni. "Už jdu. To víš, po dobrém jídle se musí odpočinout." Namáhavě vstal od stolu. Do postele se sotva dovalil. Musela ho svlíknout.

Lehla si vedle. "Miláčku?" Zašeptala.

"Jé to jsem se najed zlato... trošku se prospím..." Říhnul si a hned začal chrápat.

Odešla do obýváku.

-

Sluneční paprsky perforovaly tmu. Rozednilo se.

Z ložnice zazvonil budík. Byla na to připravená. Honem upravila na tácu snídani.

Ještě než vešla do ložnice, svlékla si šaty.

"Dobré ráno, miláčku."

"To už je ráno?!"

"Ano. A vyspinkal ses? Tady jsem ti přinesla na posilněnou maličkatou snídaničku." Zavrtěla sebou.

Posadil se na posteli. Položila mu tác do klína. Přitom mu vrazila prsa do obličeje. Slabě ji na ně políbil. "Nějak mi vyhládlo. No, copak mi moje kuchařinka udělala... ááá vajíčka se šunčičkou... mandlové pečivo... hmmmm výborné..."

Ještě chvíli stála nahá vedle něj. Nevěnoval ji jediný pohled.

"No to snad ne!" Vykřikla vztekle a skočila do postele.

Podíval se na ni vyjeveně. "Dej pozor milánku, ať nevyleju kafíčko." V jeho hlase byla mírnost a spokojenost. To ji rozzuřilo ještě víc.

"Tak na kafe mám dát pozor, na kafe, aby ses nažral! Na to ti seru. Nepřišel ses nažrat! Tady sem já! Celou tu dobu se ti vnucuju a ty nic! Ty kapoune!" Vzala tác s jídlem a hodila ho na zem. "Tady sem já. Podívej se! Copak se ti už nelíbím?!"

Celý se schoulil a špitl. "To víš, že jo, miláčku." Pohladil ji." Moc, moc se mi líbíš, seš krásná." Snaží se ji uklidnit.

"Tak dělej. Chci to!" Povalila ho a sedla si obkročmo na něj. "Udělej mi to, tak dělej! Už to nevydržím... Já chci... chci... a chci!!!