Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pronajmu svět Zn. Virtuální

7. 10. 2016 10:00:00
Virtuální svět může být velmi politicky nekorektní a v takovém světě může fungovat jak robot, tak i spravedlnost, láska, nenávist, samota. Stvořila jsem takový svět a postupně vám z něj pár stránek představím...

Ukázka z novely Děvky se maj

Pandora se sotva vleče centrem města. Když vycházela z domova, byla zima, navlékla na sebe teplé šaty s rolákem a teď, když vyšlo sluníčko, je jí vedro.

Před ní jdou dvě mladé a elegantní ženy v letních šatech. Jedna vede za ruku asi pětiletou holčičku.

„Řekni tetě, jakou básničku ses naučila,“ nutí matka dceru do řeči. Ta mlčí. Zaujala ji totiž dívka, která je předešla. Byla to taková ta klasická štíhlá prsatá blondýna v opravdu mini šatech. Co chybělo látky, nahrazovaly podpatky jejích bot. Holčička na ní mohla oči nechat.

„A nezazpíváš tetě tedy tu novou písničku?“ Dítě nevnímá.

Prsatka asi nějak špatně došlápla a zavrávorala. Její ruce našly oporu ve stařeně jdoucí proti ní. Blondýně tak nechtěně poskytla pomoc, ale sama se skácela na zem.

„Taková obyčejná děvka! Ani se to neomluví! Děvka jedna!“ křičí sražená žena ze země směrem za odcházející. Ta se najednou zastavila.

Ne, nebylo to z důvodu svědomí. Jen z kabelky vytáhla klíčky od kabrioletu. Nastoupila do zářivě červeného vozu a odjela.

Holčička vše pozorně sledovala. „A řekni tetě, čímpak bys chtěla být?“ nevzdává konverzaci matka.

Dcera se na ni konečně podívala: „Nno, já bych chtěla být děvka.“ „Cože?“ Vydechla matka.

„Chci být jako ta krásná paní děvka. Děvky se maj!“

Pandora nemůže zadržet hlasitý smích. Přikryla si ústa dlaní a raději zahnula do postranní ulice, takže už neviděla, jak to s dívkou a matkou dopadlo.

Došla na hlavní náměstí. Udiveně se rozhlédla. Dav v bílých šálách tam právě sleduje obří televizní obrazovku. Z ní pateticky deklamuje nějaký asi napsaný text známá redaktorka:

„Před dávnými lety měli roboti omezenou pohyblivost a museli být uměle naprogramováni. Byli to, přiznejme si to, roboty, čili neživé bytosti s nedostatkem rozumu. Byli to pouzí mechaničtí otroci, produkty naší výroby. Kupovali a prodávali jsme je v domácích potřebách. To ovšem již řadu desetiletí není pravda. Roboti nejsou už neživé objekty. Sami se pohybují, a to kam chtějí, sami uvažují, jak chtějí. Ovšem pořád se o nich mluvilo jako o strojích a obchodovalo se s nimi na speciálních trzích, zrovna tak jako před tisíci lety si bílý muž kupoval černé otroky. Jak kruté, nemorální a neetické to bylo! Jak tím naše společnost upadala do barbarství. Naše maskulinní společnost potřebuje neustále někoho jako obětního beránka, ženy, Afričany, homosexuály, etnické menšiny a teď Slunečníky. To si uvědomovalo stále víc a víc lidí a na počest Slunečníků nazývaných hanlivě roboty si oblékli bílé šály, jaké nosí oni.

Je tedy logické, že nebylo již udržitelné chovat se k nim jako k výrobkům. Dnešním dnem končí další doba temna v lidské historii. Naši bratři dosáhli i na svá robotí práva. Dnešním dnem vstupuje v platnost zákoník kladoucí Slunečníky na roveň lidem. Dosáhli stejných práv a svobod. Dnešní den je velký den pro nás všechny, pro vítězství humanismu a ideálu demokracie. Vítejte bratři, bojovali jsme za vás a podařilo se.“

Žena zahrála dojetí a utřela si imaginární slzu a obtočila si kolem krku bílou šálu.

Dav jásá a mnoho lidí a roboťáků mává svými šálami. Lidi v čele začali vyvolávat bojová hesla. Ostatní se přidávají. „Slunečníkům svět! Slunečníkům místo na Slunci!“

Snaží se tiše projít kolem těch rozohněných manifestantů. Pozdě si vzpomněla, že právě dnes tady na náměstí mají roboťáci stroje i lidi sjezd.

Dva mladíci zuřivě mávající šálami si jí všimli. Ukazují na ni kolemstojícím. Honem vešla do nejbližšího obchodu a ani se nepodívala, jestli to byli lidi nebo stroje.

„Bílou šálu?“ zeptala se ji automaticky prodavačka. Na chvíli zaváhala. Křik davu sílí.

„Ano. To mám štěstí,“ pokusila se o úsměv. Prodavačka se na ni podívala nevraživě. „Dnes je dostanete úplně v každém obchodě, tady kolem náměstí.“

„To mě nenapadlo.“

„Mám ji zabalit?“

„Ne, děkuju,“ zrudla a honem si obtočila šálu kolem krku.

Prodavačka docela drze na Pandoru civí, ale sama ji má rovněž skoro předpisově uvázanou. Když si všimla, že se jí na ni Pandora dívá, sklopila oči. „No, jo, žít se chce. Většinou ji nosím v tašce, ale tady v centru je to v poslední době těžký,“ zašeptala.

„Tak brzo zas odjedou do svých měst a vesnic a zůstane tady únosný počet, který si netroufne na nějaké pogromy na nešálové lidi.“

„Kéž byste měla pravdu, ale dějí se už i tady docela hrozné věci. A ti lidský jsou prý někdy ještě fanatičtější než stroje samotné.“ „Slyšela jsem. No nebudeme se vzájemně děsit.“

Pandora vyřídila úřední jednání a rychle odjíždí domů. V tramvaji si nenápadně šálu sundala a strčila do tašky. Na zastávce ji pak hodila do koše.

Na dětském hřišti na sebe křičí několik desetiletých kluků. „Ty mě urážíš,“ řve tlustý chlapec na čahouna. Ten mu celkem klidně oponuje, „Neurážím tě. Já pouze demokraticky říkám svůj názor a ta nová hra je hnusná.“

„Urážíš mě a to se nesmí, sám jsi hnusnej!“

„Já mám právo na svůj vlastní názor a ta hra je opravdu hnusná.“

„To se nesmí, to se nesmí,“ začali pokřikovat ostatní kluci.

„Nesmím mít svůj názor?“ podivil se dlouhán.

„Ty máš divný názory, minule jsi říkal, že Slunečníci, které jsi nazval hanlivě roboťáky, jsou podlí a zlí.“

„A nejsou snad?“ už se taky rozkřikl.

„To se říkat nesmí, to se říkat nesmí, to je trestný,“ skandovali kluci kolem něj.

Pandora by nejraděj ty zmetky něčím přetáhla a dlouhána objala, ale nešlo udělat ani jedno. Za obojí by měla oplétačky s policií. Potřebuje se v klidu projít. Zamířila do přírody.

Uprostřed pole s právě rašícím obilím se tyčí tmavá postava. Je tak daleko, že Pandora nevidí, jestli je to žena nebo muž. Přijde jí to podivné, jak tam ten člověk prostě bez hnutí stojí.

Zkusila si udělat fotografii. Ovšem ani když si postavu hodně přiblížila, nedokáže z fotky určit, kdo se tam nachází. Jen lze rozeznat, že na hlavě má kulicha s obrovskou bambulí a na sobě kombinézu.

Mám se vrátit? Je tak hezky. Tak ať si tam stojí. Co by mi ten člověk asi tak udělal? Nebo je to roboťák? Bez šály?

Obešla pole po úzké stezce lemované z jedné strany rašícím obilím a z druhé vysokou suchou trávou a šípkovými keři a zašla se podívat do lesa.

Ještě není zarostlý, lístky jsou složeny v bobtnajících pupencích a čekají na opravdové jaro. Jindy temný les je na jaře prosvětlený a zdá se tak bezpečný.

Korunami na cestičku proniká sluneční světlo, rovné štíhlé habry vrhají ostré stíny na zem pokrytou uschlými listy. Ve větvích poletují sýkorky. Vše vypadá velmi malebně a pohodově. Zhluboka dýchá a doslova si užívá toho klidu a vůně. Usmívá se.

Autor: Jita Splítková | pátek 7.10.2016 10:00 | karma článku: 9.64 | přečteno: 135x

Další články blogera

Jita Splítková

Jejich malý svět

Ti dva pánové měli velké sny a v nich byl malý, maličkatý svět... nanosvět... a jeden z nich o něm sní dál

22.6.2017 v 9:28 | Karma článku: 10.47 | Přečteno: 260 | Diskuse

Jita Splítková

Správně nastavená ozubená kolečka

V historii vývoje počítačů jsou stovky jmen, připomeňme si některá. Tak třeba - víte kdo byl I.S.Brook?

21.6.2017 v 10:11 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 426 | Diskuse

Jita Splítková

Politika? Nezájem!

Důvody proč už nejen ženy, politika nebaví. A je mládí nositelem pokroku nebo idiocie? Jsou staří ropuchou na prameni nebo tahouny budoucnosti?

9.6.2017 v 9:35 | Karma článku: 12.26 | Přečteno: 335 | Diskuse

Jita Splítková

Ženy v politice. Ano? Ne? Podívejme se do historie.

K pochopení věcí je nutné znát i historii určitého společenského jevu a je jedno oč se jedná – takže odpověď - jestli ženy patří do politiky, hledejme i v historii mezi panovnicemi, rebelkami a zákonodárkyněmi.

8.6.2017 v 9:29 | Karma článku: 14.42 | Přečteno: 458 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

23.10.2017 v 11:18 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 508 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 42 (a všechny ty týdny předtím): Jak být pravý dospělák

Po několika měsících se hlásím s novým příspěvkem, který se mimo jiné věnuje tomu, jak jsem přežila dobrodružnou výpravu do Bosny, snažila se zbavit své sbírky infantilních oděvů a začala vést pravý dospělácký život.

22.10.2017 v 18:40 | Karma článku: 6.52 | Přečteno: 177 | Diskuse

Jana Slaninová

"Slečno, na tý fotce s motorovkou vypadáte jako vrah!"

"Jeden by se vás vážně lek!" vece onen chlapík s vytřeštěnými zraky. "Drzoune!" Uíííááávrůům! Říz, fik a hotovo. Žádný pindy ohledvá motorovky. Rozhostilo se ticho. Takové, že by se dalo krájet.

22.10.2017 v 14:23 | Karma článku: 16.31 | Přečteno: 499 | Diskuse

Edna Nová

Nesnesitelně lehký život třicátníků

Některé problémy jsou úsměvné, jiné smutné, další tragické. Jak žije ta „zlatá mládež“ v okamžiku, kdy už by měla být dospělá?

22.10.2017 v 12:22 | Karma článku: 30.27 | Přečteno: 1898 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

A co na to ti druzí

Moc ráda bych... Ale co by na to řekli ostatní? Také se vám stává, že vám tahle jednoduchá otázka brání žít tak, jak byste si opravdu přáli? A je to skutečně nutné?

22.10.2017 v 12:16 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 271 | Diskuse
Počet článků 165 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 519

Literátka, výtvarnice, fotografka, básnířka, popularizátorka vědy a techniky. Vyšly jí čtyři knihy - Mýty v zrcadle vědy a fantazie, Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů, Na konci kolejí, Pronajmu svět Zn. Virtuální. Měla řadu samostatných výstav po celé ČR. Od roku 1997 vydávala na Netu různé e-ziny zaměřené na sci-fi, techniku a vědu. Zelós (1997-2000), Universum (2000 - 2004), Futurologie (2003 -2009). V letech 2000- 2004 pracovala pro e-zin Neviditelný pes. Do roku 2010 publikovala vědecko-populární články snad ve všech seriózních novinách a časopisech. V současné době se převážně věnuje psaní beletrie a to sci-fi, focení a digitální grafice.

http://sciafant.blogspot.cz/

http://vasagita.blogspot.cz/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.