Pronajmu svět Zn. Virtuální

7. 10. 2016 10:00:00
Virtuální svět může být velmi politicky nekorektní a v takovém světě může fungovat jak robot, tak i spravedlnost, láska, nenávist, samota. Stvořila jsem takový svět a postupně vám z něj pár stránek představím...

Ukázka z novely Děvky se maj

Pandora se sotva vleče centrem města. Když vycházela z domova, byla zima, navlékla na sebe teplé šaty s rolákem a teď, když vyšlo sluníčko, je jí vedro.

Před ní jdou dvě mladé a elegantní ženy v letních šatech. Jedna vede za ruku asi pětiletou holčičku.

„Řekni tetě, jakou básničku ses naučila,“ nutí matka dceru do řeči. Ta mlčí. Zaujala ji totiž dívka, která je předešla. Byla to taková ta klasická štíhlá prsatá blondýna v opravdu mini šatech. Co chybělo látky, nahrazovaly podpatky jejích bot. Holčička na ní mohla oči nechat.

„A nezazpíváš tetě tedy tu novou písničku?“ Dítě nevnímá.

Prsatka asi nějak špatně došlápla a zavrávorala. Její ruce našly oporu ve stařeně jdoucí proti ní. Blondýně tak nechtěně poskytla pomoc, ale sama se skácela na zem.

„Taková obyčejná děvka! Ani se to neomluví! Děvka jedna!“ křičí sražená žena ze země směrem za odcházející. Ta se najednou zastavila.

Ne, nebylo to z důvodu svědomí. Jen z kabelky vytáhla klíčky od kabrioletu. Nastoupila do zářivě červeného vozu a odjela.

Holčička vše pozorně sledovala. „A řekni tetě, čímpak bys chtěla být?“ nevzdává konverzaci matka.

Dcera se na ni konečně podívala: „Nno, já bych chtěla být děvka.“ „Cože?“ Vydechla matka.

„Chci být jako ta krásná paní děvka. Děvky se maj!“

Pandora nemůže zadržet hlasitý smích. Přikryla si ústa dlaní a raději zahnula do postranní ulice, takže už neviděla, jak to s dívkou a matkou dopadlo.

Došla na hlavní náměstí. Udiveně se rozhlédla. Dav v bílých šálách tam právě sleduje obří televizní obrazovku. Z ní pateticky deklamuje nějaký asi napsaný text známá redaktorka:

„Před dávnými lety měli roboti omezenou pohyblivost a museli být uměle naprogramováni. Byli to, přiznejme si to, roboty, čili neživé bytosti s nedostatkem rozumu. Byli to pouzí mechaničtí otroci, produkty naší výroby. Kupovali a prodávali jsme je v domácích potřebách. To ovšem již řadu desetiletí není pravda. Roboti nejsou už neživé objekty. Sami se pohybují, a to kam chtějí, sami uvažují, jak chtějí. Ovšem pořád se o nich mluvilo jako o strojích a obchodovalo se s nimi na speciálních trzích, zrovna tak jako před tisíci lety si bílý muž kupoval černé otroky. Jak kruté, nemorální a neetické to bylo! Jak tím naše společnost upadala do barbarství. Naše maskulinní společnost potřebuje neustále někoho jako obětního beránka, ženy, Afričany, homosexuály, etnické menšiny a teď Slunečníky. To si uvědomovalo stále víc a víc lidí a na počest Slunečníků nazývaných hanlivě roboty si oblékli bílé šály, jaké nosí oni.

Je tedy logické, že nebylo již udržitelné chovat se k nim jako k výrobkům. Dnešním dnem končí další doba temna v lidské historii. Naši bratři dosáhli i na svá robotí práva. Dnešním dnem vstupuje v platnost zákoník kladoucí Slunečníky na roveň lidem. Dosáhli stejných práv a svobod. Dnešní den je velký den pro nás všechny, pro vítězství humanismu a ideálu demokracie. Vítejte bratři, bojovali jsme za vás a podařilo se.“

Žena zahrála dojetí a utřela si imaginární slzu a obtočila si kolem krku bílou šálu.

Dav jásá a mnoho lidí a roboťáků mává svými šálami. Lidi v čele začali vyvolávat bojová hesla. Ostatní se přidávají. „Slunečníkům svět! Slunečníkům místo na Slunci!“

Snaží se tiše projít kolem těch rozohněných manifestantů. Pozdě si vzpomněla, že právě dnes tady na náměstí mají roboťáci stroje i lidi sjezd.

Dva mladíci zuřivě mávající šálami si jí všimli. Ukazují na ni kolemstojícím. Honem vešla do nejbližšího obchodu a ani se nepodívala, jestli to byli lidi nebo stroje.

„Bílou šálu?“ zeptala se ji automaticky prodavačka. Na chvíli zaváhala. Křik davu sílí.

„Ano. To mám štěstí,“ pokusila se o úsměv. Prodavačka se na ni podívala nevraživě. „Dnes je dostanete úplně v každém obchodě, tady kolem náměstí.“

„To mě nenapadlo.“

„Mám ji zabalit?“

„Ne, děkuju,“ zrudla a honem si obtočila šálu kolem krku.

Prodavačka docela drze na Pandoru civí, ale sama ji má rovněž skoro předpisově uvázanou. Když si všimla, že se jí na ni Pandora dívá, sklopila oči. „No, jo, žít se chce. Většinou ji nosím v tašce, ale tady v centru je to v poslední době těžký,“ zašeptala.

„Tak brzo zas odjedou do svých měst a vesnic a zůstane tady únosný počet, který si netroufne na nějaké pogromy na nešálové lidi.“

„Kéž byste měla pravdu, ale dějí se už i tady docela hrozné věci. A ti lidský jsou prý někdy ještě fanatičtější než stroje samotné.“ „Slyšela jsem. No nebudeme se vzájemně děsit.“

Pandora vyřídila úřední jednání a rychle odjíždí domů. V tramvaji si nenápadně šálu sundala a strčila do tašky. Na zastávce ji pak hodila do koše.

Na dětském hřišti na sebe křičí několik desetiletých kluků. „Ty mě urážíš,“ řve tlustý chlapec na čahouna. Ten mu celkem klidně oponuje, „Neurážím tě. Já pouze demokraticky říkám svůj názor a ta nová hra je hnusná.“

„Urážíš mě a to se nesmí, sám jsi hnusnej!“

„Já mám právo na svůj vlastní názor a ta hra je opravdu hnusná.“

„To se nesmí, to se nesmí,“ začali pokřikovat ostatní kluci.

„Nesmím mít svůj názor?“ podivil se dlouhán.

„Ty máš divný názory, minule jsi říkal, že Slunečníci, které jsi nazval hanlivě roboťáky, jsou podlí a zlí.“

„A nejsou snad?“ už se taky rozkřikl.

„To se říkat nesmí, to se říkat nesmí, to je trestný,“ skandovali kluci kolem něj.

Pandora by nejraděj ty zmetky něčím přetáhla a dlouhána objala, ale nešlo udělat ani jedno. Za obojí by měla oplétačky s policií. Potřebuje se v klidu projít. Zamířila do přírody.

Uprostřed pole s právě rašícím obilím se tyčí tmavá postava. Je tak daleko, že Pandora nevidí, jestli je to žena nebo muž. Přijde jí to podivné, jak tam ten člověk prostě bez hnutí stojí.

Zkusila si udělat fotografii. Ovšem ani když si postavu hodně přiblížila, nedokáže z fotky určit, kdo se tam nachází. Jen lze rozeznat, že na hlavě má kulicha s obrovskou bambulí a na sobě kombinézu.

Mám se vrátit? Je tak hezky. Tak ať si tam stojí. Co by mi ten člověk asi tak udělal? Nebo je to roboťák? Bez šály?

Obešla pole po úzké stezce lemované z jedné strany rašícím obilím a z druhé vysokou suchou trávou a šípkovými keři a zašla se podívat do lesa.

Ještě není zarostlý, lístky jsou složeny v bobtnajících pupencích a čekají na opravdové jaro. Jindy temný les je na jaře prosvětlený a zdá se tak bezpečný.

Korunami na cestičku proniká sluneční světlo, rovné štíhlé habry vrhají ostré stíny na zem pokrytou uschlými listy. Ve větvích poletují sýkorky. Vše vypadá velmi malebně a pohodově. Zhluboka dýchá a doslova si užívá toho klidu a vůně. Usmívá se.

Autor: Jita Splítková | pátek 7.10.2016 10:00 | karma článku: 10.47 | přečteno: 146x

Další články blogera

Jita Splítková

Soros, migranti, platební karty a bezbřehá pomoc

EU solící, OSN velící a Soros těžící – migrantský obchodní trojúhelník. A daňový poplatník plačící.

29.11.2018 v 10:00 | Karma článku: 32.78 | Přečteno: 1073 |

Jita Splítková

Feministky vymknuté z kuchyní šílí

Šílí nejen feministky i neinformovaní a placení a hlupáci. Proč? Oč se jedná? O ratifikaci Istanbulské úmluvy. Pokud by ji parlament ratifikoval, dopustil by se skoro vlastizrady. Nejsou to silná slova? Ne. Předkládám důkaz.

24.10.2018 v 13:59 | Karma článku: 42.29 | Přečteno: 2299 |

Jita Splítková

Manželství už jen svazek dvou lidí -Ano? Ne!

Manželství dvou lidí? Ne. Ano, jsme rozmanití a různí a to s sebou přináší, že prostě nemůže mít každý všechno, nač se umane.

19.10.2018 v 11:31 | Karma článku: 38.81 | Přečteno: 1583 |

Jita Splítková

Ó ta slova!

Slova milá, slova slušná, slova bojovná, slova sprostá – vše jsou jen slova a jejich volba není někdy náhodná. Třeba nevinné slovo kráva...

16.10.2018 v 14:47 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 356 |

Další články z rubriky Ona

Bohunka Jakubcová

Prý moje články nenapojují, a tak to musím napravit. (2/2) nedělní...

Pokračování příběhu, ve kterém jsem se opět shledala s tím, kdo mi nejvíc chyběl. Dnes se to dozvíte celé. Jak jsme spolu jedli maso, jak jsme se pobavili a jestli jsme už konečně... (do toho praštili)

17.2.2019 v 6:00 | Karma článku: 6.44 | Přečteno: 164 | Diskuse

Edna Nová

Když se k vám nastěhuje Ježíš

Když se k vám nastěhuje Ježíš aneb o soužití dvou párů v jednom ne úplně malém bytě aneb strasti a slasti

16.2.2019 v 7:29 | Karma článku: 33.22 | Přečteno: 2772 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Prý moje články nenapojují, a tak to musím napravit. (1/2) sobotní...

Dcera pravidelně čte vše, co vyplodím. Ale od té doby, co randí, tak nějak nemá čas. Tuhle mi ale poslala pár vět na opravu. Opět začala číst. Ona má ráda Luciuse a vše o něm. Po kom to dítě asi je. Našla mezírku mezi příběhy.

16.2.2019 v 6:00 | Karma článku: 7.10 | Přečteno: 211 | Diskuse

Klára Dvořáková

Chlupatý tablety - povídka

Objednala si ty modrý kosočtverce. Stálo to takový prachy, a teď jí je celníci chtějí poslat do drtičky nebo co... Tomu se musí zabránit!

15.2.2019 v 8:05 | Karma článku: 21.06 | Přečteno: 686 | Diskuse

Ivana Lance

Velký talent má Kanadsko-Americký kouzelník Shin Lim,

který ke svým trikům používá karty. Jeho láska k magii začala tehdy, když mu jeho starší bratr ukázal jednoduchý trik a neřekl mu, jak trik udělal. Doporučil mu, aby se podíval na You Tube,

14.2.2019 v 23:11 | Karma článku: 6.60 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 185 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 640

Literátka, výtvarnice, fotografka, básnířka, popularizátorka vědy a techniky. Vyšly jí čtyři knihy - Mýty v zrcadle vědy a fantazie, Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů, Na konci kolejí, Pronajmu svět Zn. Virtuální. Měla řadu samostatných výstav po celé ČR. Od roku 1997 vydávala na Netu různé e-ziny zaměřené na sci-fi, techniku a vědu. Zelós (1997-2000), Universum (2000 - 2004), Futurologie (2003 -2009). V letech 2000- 2004 pracovala pro e-zin Neviditelný pes. Do roku 2010 publikovala vědecko-populární články snad ve všech seriózních novinách a časopisech. V současné době se převážně věnuje psaní beletrie a to sci-fi, focení a digitální grafice.

http://sciafant.blogspot.cz/

http://vasagita.blogspot.cz/

Najdete na iDNES.cz