Skoro celý den obchází jemu zcela neznámé město. Než do něj vejde, chce si ho nejdříve pořádně prohlédnout a ubezpečit se, že mu tam nic nehrozí.
Okruh měl téměř dokončen, když narazil na legrační malé domečky na kolech. Každý má jinou barvu. Kolem nich je množství lidí. Stojí a v úžasu se dívají na pestře oblečené ženy a muže. Ti předvádějí různé velmi obtížné cviky, ukazují zvláštní zvířata. A jiní zase divákům nabízejí jídlo a nápoje. Všichni se na sebe usmívají.
Je nadšen. Prohlíží si lidi, zvířata a ani si nevšiml, že už je ve městě.
Přišla k němu jedna z pestře oblečených dívek. Podává mu na tácku nějaké jídlo. „Vezmi si také. Jistě máš hlad.“ Poděkoval ji. Další z dívek mu hned podala sklenici se žlutavým nápojem. „Vezmi si pití. Jistě máš žízeň.“
Byl překvapen štědrostí těch lidí. Ochutnal jídlo a napil se. Vše bylo skvělé. Obzvlášť lahodně natrpklý nápoj. Začal se usmívat. Když dopil, přišla hned některá z dívek a přinesla mu další pohárek. Všiml si, že tak jednají s každým. Jen když chtěl znovu jídlo, dívka ho, sice s úsměvem, ale rázně odmítla, "nezlob se, ale jídlo dáváme každému pouze jedno."
Hlava se mu nějak divně motá. Sedl si k ostatním. Dívky stále nosí nápoje.
-
Pomalu se začíná probouzet. Hlava ho nesnesitelně bolí a žaludek má jako na vodě. Chce pohnout rukou. Jde to nějak ztěžka.
Trvalo mu dlouho, než si všechno uvědomil. Stojí spolu s ostatními ve velké hale. Přes svoji silnou skleněnou helmu, rozeznává jiné helmy a v nich tváře ze včerejška. Někteří se ještě i smějí. Vypadá to hrůzně, ty rozšklebené obličeje ve skleněné kouli. Kolem je cítit vazelína a olej. Vtíravé bílé světlo bodá nesnesitelně do očí. Je velice intenzivní. Vyvolává v něm chlad. Rozhlédl se po svém těle. Nevěřícně se prohlíží. Jeho ruce jsou vtaženy do dvou dlouhých kovových ramen. Ta jsou díky kloubové konstrukci maximálně pohyblivá všemi směry, jako normální lidská paže. Zakončují je různé obráběcí nástroje, ale i všelijaké držáky, přísavky, brusné a řezné kotouče, stříkací pistole naplněné barvami. Zkusil ohnout palec a na konci se začala hýbat jedna z brusek. Dívá se apaticky na rotující kotouč. Nic jiného, než „Musím pracovat“, ho najednou nenapadá.
Tělo má vklíněno mezi dvě stěny ze zvláštního hřejivého pěnového materiálu, který věrně kopíruje jeho tvary, takže ho nikde nic netlačí. Nohama se dotýká řady pedálů. Nevidí si na ně, ale zdá se mu, že i je má prodloužené. Zaregistroval i množství hadiček a kabelů, které vstupují do jeho těla a hlavy. Jednou proudila nažloutlá tekutina, jinou červená. Něco se stalo i s jeho očima, vidí tak ostře, jako by se díval přes silnou lupu.
Přišel povel z centra. Naváží k němu neopracovaný materiál. Hýbe rukama a nohama. Stále rychleji a rychleji. Běžící pás od něj odebírá hotové součástky. Nevnímá čas. Po určité době se prostě na povel velínu zastaví. V přestávkách mu do těla hned začne proudit výživa.
Poslední kapka a znovu povel. Očima musí přesně hlídat sebemenší odchylku. Není to zas až tak náročné, pro každý výrobek má matrici promítanou na sítnici... naučil se to brzo, za chybu dostává silné elektrické šoky.
-
Přestal normálně uvažovat. Myslí jen na obrábění materiálu. Někdy se mu ve snímaném obraze mihne postava v neuvěřitelně barevném kostýmu. Zkontroluje jeho výkonnost.
Z dálky slyší slova: „Ten je dobrý. Toho ještě dnes nevyřadíme. Ale budou potřeba noví za támhlety dva... Nějak se brzo opotřebují, no ještě štěstí, že jsou tak laciní, víš, co by stál umělý robot? A přitom nikdy není tak inteligentní jako oni…"
