Jita Splítková

Templáři – stroj na peníze a lidské válečníky

12. 08. 2016 18:54:52
Žádný strom neroste do nebe - toto rčení je velmi pravdivé i v případě svého času mocného a bohatého řádu Templářů, který snil o ovládnutí světa.

Templáři - plný název: Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici). Založil ho roku 1118 nebo 1119 Hughes de Payns s dalšími osmi rytíři a zcela logicky se stal i prvním velmistrem řádu.

Nebyl to výjimečný a ojedinělý akt - rytířské řády v té době vznikaly jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Dalším byli třeba Johanité čili špitálníci - založeni cca 1070 a potvrzeni papežem 1113. Mnoho psů - zajícova smrt - tak i řády si záviděly moc a bohatství a intrikovaly proti sobě a tihle dva si obzvlášť konkurovaly, a tudíž jejich velmistři (a je jedno, který to právě byl) měli velké zbožné přání - nějak čili jakkoli, zničit toho druhého, prostě jednou provždy se zbavit konkurence.

Templáři se postupem doby stávali skutečně mocnými a bohatými - vsadili totiž na správné obory - jako obchod, bankovnictví a vojenství. Koncem 12. století najednou tady byla velmi početná ekonomicko-vojenská nadnárodní organizace s tvrdou disciplínou, která se nezodpovídala nikomu - vlastně měla sloužit jen papeži a ten o nich mohl rozhodovat. Ovšem papežové měli vždy rádi peníze a těch měli na úplatky Templáři dost a dost. Takže v praxi byli svými jedinými pány a papežové jim šli poslušně "na ruku". Svobodu jim navíc zaručovala i jejich velká vycvičená armáda. Peníze a vojsko - argumenty, kterým nejde dost dobře odolávat - pokud druhá strana nemá ještě víc peněz a vojáků.

Poslední věcí nahrávající Templářům a velice významnou věcí, byla ideologie. Své mocenské plány měli Templáři a pak i ostatní rytířské řády ospravedlněny a skryty za ideologii - jak jinak. Na koncilu řádu v Troyes konaném 13. ledna 1128 Bernard - opat z Clairvaux přečetl svůj traktát Chvála novému rytířstvu - ve kterém ideově zdůvodňoval vznik takovýchto vojenských řádů - samozřejmě hlavně tím myslel Templáře a jelikož tento prelát byl pokládaný za nejvýznamnějšího představitele křesťanství té doby, jeho slovo mělo váhu a cenu. Později byl tento člověk prohlášený za svatého. A cože napsal? Tento trochu delší traktát:

Kritika světského rytířstva.

Jaká to, vy rytíři, nepochopitelná mýlka, nevhodné šílenství, způsobuje, že vydáváte tolik námahy a peněz na válku a sklízíte pouze plody smrti a zatracení? Pancéřujete své koně hedvábím, zakrýváte svá brnění různými vlajícími šerpami, ověšujete svá kopí a svá sedla šperky zlatem, stříbrem a drahými kameny zdobíte své uzdy a třmeny a takto pompézně vystrojeni máte drzé bláznovství nebo otřesnou lehkomyslnost táhnout na smrt. Jsou to vojenská značení, nebo ženské šperky? Věříte, že meč nepřítele se má na pozoru před zlatem, ušetří medailóny nebo nedokáže rozetnout hedvábí? Dlouhá zkušenost vás musela naučit rozeznávat, že především tři ctnosti jsou pro válečníka nezbytné. Odvážný a aktivní voják musí být obezřetný aby nebyl překvapen, musí být lehký v pohybu a rychlý v úderu. Vy však máte dlouhé vlasy a ošetřujete je jako ženy vaše nohy zůstávají viset v záhybech vašich dlouhých, táhnoucích se košil a své jemné, pěstěné ruce skrýváte v širokých rukávech, které vlají ve větru. Co však především zatěžuje svědomí válečníka je povrchnost a pomíjivost motivů, které jej vedou do tak nebezpečné války. U vás doopravdy neexistuje žádný spor a žádná válka, která by byla vyvolána jinou příčinou, než návalem nerozumného vzteku, ješitné tužby po slávě nebo ctižádostí vlastnit pozemské statky Vraždí-li nebo zemře-li člověk pro tyto cíle, není jeho duše v bezpečí.

Proč má rytíř templu právo zabíjet a jak umí zemřít.

Rytíř Krista zabíjí v plném vědomí a umírá klidný. Smrtí získává svou spásu, zabíjením pracuje pro Krista. Dojít smrti nebo smrt pro Krista rozdávat není zločinné, nýbrž zasluhuje velkou slávu. Samozřejmě by člověk neměl, stejně tak jako jiné lidi, zabíjet ani pohany, kdyby existoval jiný prostředek, jak se postavit jejich vpádům a zabránit jim, aby utiskovali věřící. Za současného stavu je ale lepší je zabít, než nechat hříšníky mávat bičem nad hlavami spravedlivých a spravedlivé ponechat v nebezpečí, že budou sami také konat bezpráví. Takže jak? Kdyby křesťanovi nebylo nikdy dovoleno bít mečem, doporučil by pak předchůdce Krista vojákům, aby se spokojili se svým žoldem? Nezakázal by jim spíše jejich válečné řemeslo? Tak to ale není. Naopak. Nosit zbraň je alespoň těm povoleno, kteří dostali své pověření shůry a neznají žádného dokonalejšího života. Ptám se vás, existují způsobilejší než tito křesťané, kterých silná paže drží Sion, naši pevnost, kteří ji pro nás brání a starají se o to, aby narušitelé Božího zákona byli zahnáni a svatý národ, ochránce pravdy k ní měl bezpečný přístup? Jen ať rozpráší, jak je jejich právo, ty pohany kteří chtějí válku, ať odstraní ty kteří nás matou, ať vytlačí z města Páně ty, kteří sní o tom, že oloupí křesťanský lid o bohatství Jeruzaléma, že poskvrní posvátná místa a zmocní se svátosti Boží.

Život rytířů Kristových - napomenutí.

Abych dal našim rytířům, kteří bojují ne pro Boha, nýbrž pro ďábla, příklad k následování, nebo spíše abych způsobil zmatení v jejich řadách, popíši nyní krátce život rytířů Kristových, jejich chování ve válce a v jejich domech. Chci, aby rozdíl mezi světskými vojáky a válečníky Boha byl zřetelně rozpoznatelný. Především u nich vládne kázeň. Neopovrhují poslušností. Na rozkaz Nejvyššího přicházejí a odcházejí, odívají se do roucha, které jim dá, a od nikoho jiného než od něj neočekávají šat a stravu. Jak v jídle, tak i v šatu se vyhýbají přebytečnému, svoji pozornost zaměřují na potřebné. Je to společný život, vedený v pokoji a s mírou, bez žen a dětí. Aby dosáhli nebeské dokonalosti, žijí všichni v jednom domě, bez osobního vlastnictví, bdí nad tím, aby mezi nimi vládl stejný duch, neboť pokoj spojuje. Toto společenství má tak říkajíc jen jedno srdce a jednu duši, každý jednotlivec, dalek volání svých vlastních tužeb, pospíchá, aby vyhověl Nejvyššímu. Nikdy nejsou zahálčiví, nikdy nepřicházejí a neodcházejí z čisté zvědavosti. Když nejsou v poli, což se stává jen zřídka, nechtějí jíst svůj chléb, aniž by si jej zasloužili, štepují svůj potrhaný šat, opravují zbraně, nahrazují opotřebované díly a uvádějí do pořádku ty, které v pořádku nebyly, Vůle mistra a potřeby společenství řídí jejich činy. Mezi nimi neexistuje upřednostňování osob, posuzuje se podle zásluh, ne podle urozenosti. Ctí se navzájem a jeden nese břemeno druhého, aby naplnili Kristův zákon. Nikdy nezůstane urážlivé slovo, zbytečný čin, neumírněný smích nebo sebemenší reptání bez potrestání. Opovrhují hrou v šach a všemi ostatními hrami, stejně tak i štvanicí, a nebaví se ani sokolnictvím, kterému mnoho jiných tolik holduje. Herci, jasnovidci, žongléři, hloupé písně a divadelní hry jsou v jejich očích marnivostmi a hloupostmi, kterým se vyhýbají a kterými pohrdají. Nosí krátké vlasy, neboť vědí, že podle slov apoštola je pro muže pěstění vlasů potupným. Nečešou se a koupají se jen zřídka. Proto jsou zanedbaní, rozcuchaní, černí od prachu, jejich kůže je spálená sluncem a bronzová téměř jako jejich brnění. Když ale uhodí hodina války, obrní se vnitřně vírou a vně železem, ne pozlátkem. Chtějí se ozbrojit, ne vyšňořit. Nepříteli chtějí nahnat hrůzu, a ne vzbudit jeho žádostivost. Snaží se o získání rychlých koní, a ne o jejich zdobení všemi barvami. Táhnou-li do bitvy pak ne pro parádu, usilují o vítězství a ne o slávu, chtějí být obávaní, a ne obdivovaní. Poté se postaví, seřadí, bez zmatku a nešikovnosti, bez lehkomyslného spěchu, vytvoří bojový útvar, tak jak to stojí popsáno našimi otci, jako synové Izraele, kteří v pokoji táhnou do války. Dojde-li ale k boji, zmizí jejich mírnost, vrhají se na protivníka jako na stádo ovcí, nic je nezadrží, ani jejich malý počet, ani strach z barbarství a divokostí bezpočetných nepřátel. Zajisté vědí, že člověk nemá své síly přeceňovat, ale doufají, že pomoc boží přinese jejich zástupům vítězství, přesto mají často, dá se říci pořád, tu zkušenost, že jeden z nich dokáže zahnat tisíc nepřátel na útěk a dva, dva tisíce. Tak jsou tito muži, díky zvláštnímu spojení, mírnější než ovce a strašnější než lvi. Nevím, zdali mají býti nazýváni mnichy či rytíři. Považuji za správné dát jim obě jména současně, neboť jim nechybí ani mírnost mnicha, ani odvaha vojáka...

Život je užitečný, vítězství slavné, ale svatá smrt je zdaleka nejpřednější...

Ó jaká jistota v životě, když je svědomí čisté. Jaká jistota v životě, když člověk smrt nejen bez obav očekává, nýbrž po ní touží jako po štěstí a oddá se jí s pokorou.“

(Mervyn Sterneck, Dějiny templářského řádu, Půdorys: Praha, 2004.)

Nemrazí vás po přečtení úryvků z Bernardova traktátu? Jak dokonale psychologicky vymyšlené zlomení jednotlivce v článek sekty - v bezmezně poslušnou bytost bez vlastního mozku. Ani ty šachy jim nepovolili - prostě nic, co by podporovalo myšlení a tresty za provinění byly kruté i smrt - ale potupná. Armády, kde smrt v bitvě je vojákům vtlučena do drilem vymetených hlav, jako něco výjimečného a krásného - takové armády se musí bát každý a je účinnější než horda robotů.

Templáři, jak to vypadá, skutečně nic nenechali na náhodě - měli ideově, vojensky i ekonomicky velmi promyšlený plán získání moci nad křesťanským světem. Skupovali pozemky, na kterých stavěli hrady po celé Evropě a Středním východě. V době své slávy vlastnili cca 10 000 nemovitostí. Jak prozíravé, když jistě toužili pokojně ovládnout tato území. Svoji moc budovali nejen stavěním opěrných míst pro své vojáky, ale i na ekonomických faktorech. Byli mezi předními mezinárodními bankéři i směnárníky a vydělávali i na křížových výpravách a obchodováním se Svatou zemí. Velké finanční částky získávali od svých členů formou darů. Toto byly zdroje jejich obrovského jmění... a tím si neustále posilovali svůj vliv v Evropě.

Kdo chce hodně a nejlépe vše, ztrácí rovněž vše - v roce 1293 začíná konec Templářů. Nikdo to zatím netuší. Karty a hráči jsou na svých místech, a jak hra dopadne, není jen um či vina hráčů - jsou zde ještě vnější okolnosti. První špatná věc se pro Templáře stala 28. května 1293 - to padlo město Akko do rukou muslimů a tím skončila přítomnost křesťanů ve Svaté zemi. Templáři a Johaniti se tím pádem začali tahat o zmenšenou územní kost. Papež Mikuláš IV. Prohlásil, že pád Akkonu byl zapříčiněn sváry těchto dvou řádu a navrhl jejich sloučení. To nechtěl ani jeden z nich.

Roku 1293 se velmistrem Templářů stává Jacquese de Molay. Byl to člověk v mnoha směrech schopný, ale "fikanosti" velmistra Johanitů Fulka de Villaret, nedosahoval. Fulka prý byl chytrý, lstivý a jak se říká bez skrupulí, čili neohlížel se na nic a na nikoho.

Další mínus pro Templáře bylo, že v roce 1307 se jejich moci zalekl i francouzský král Filip IV. Sličný a začal proti nim kout pikle a to přesto, že v roce 1212 jeho předchůdce Ludvík VII jim v Paříži daroval pozemek na vystavění jejich sídla Templu - který plnil funkci pokladnice řádu i králů Francie.

Král Filip IV. měl svého spojence v papeži Klementu V., který mu byl zavázán a bál se ho asi víc než Templářů a pak Templáře toužili zničit Johanité - čili proti nim bylo tolik nepříznivých faktorů. Ono, kdo by chtěl mít v zádech takovou silnou a bohatou vojenskou i bankovní organizaci, která by si jistě v dnešních dobách nezadala se speciálními komandy a mafií? Roztříštili tedy její moc.

Vedení Templářů sice mělo informace, že se něco proti nim chystá, ale ve své nadutosti tomu pohlaváři nevěřili. Tak to na světě chodí, nevěřili šeptandě a pak se divili. Bylo to rychlé a bolestné. V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání Templářů ve Francii, včetně velmistra. Rytíři nekladli moc odpor (zatčeno celkem 5 000 rytířů), možná předpokládali, že druhý den papež nařídí králi okamžitě je propustit a kát se. Jenže papež se víc bál Filipa IV. Možná král, kromě podpory papeže, počítal i s tím, že když nejdříve zajme jejich velitele a mozky a hlavně velmistra, řádoví rytíři sami nedokáží dát dohromady účinnou obranu a navíc - jistě jim bylo představenými vtloukáno do hlav, že nesmějí zabíjet křesťany. Jelikož mezi prvními byl prozíravě zajat velmistr, tak jim nemohl změnit "program v mozku" na to, aby mydlili i do spoluobčanů, které by pro klid jejich svědomí, nazval kacíři. Možná by to Molay skutečně udělal, to se nedozvíme. Jenže, to by byl jejich absolutně poslední krok, rytířské řády nesměly vztáhnout ruku na křesťany a prohlásit kacířem francouzského krále, nebylo bez papeže dost dobře možné - otevřeně by se tak Templáři postavili proti jiným křesťanům a dali by najevo své mocenské cíle.

Můžeme jen spekulovat, jak by se situace vyvíjela, kdyby se velmistrovi podařilo utéct z Francie. Nastala by asi krutá řežba každého s každým, Evropa by byla oslabena, a kdo ví, jak by nakonec vše dopadlo - slabá Evropa by mohla být napadena a dobita musulmany...

Možná tedy, ač to zní krutě, musíme s úlevou napsat, že špičky řádu nikam neunikly. Oni i ostatní Templáři byli dáni do vězení a obviněni z mnoha hrůzných zločinů - od kacířství až po sodomii a stanuli před inkvizicí. Nelze se divit, že se nad tím nikdo nepozastavil a inkvizice si na nich smlsla - velmi uzavřená, přísná vojenská mužská organizace u nikoho z lidí z venku důvěru nevyvolá. Navíc jim u soudu přitížily i takové věci jako, že na jejich pečeti jsou zobrazeni dva rytíři jedoucí spolu na jednom koni - mělo to zobrazovat křesťanskou pomoc bližnímu a chudobu - prostě rozdělení se o vše s jiným člověkem. "No, ale proč symbolem pro pomoc lidem jsou dva rytíři tísnící se v jednom sedle v těsném objetí?" Řekli si inkvizitoři a bylo toho víc, co jim vadilo.

Členové řádu jedli po dvojicích z jedné misky za naprostého mlčení. Jídlo dostávali šestkrát týdně a v pátek měli hladovku. Masitá jídla měli třikrát týdně - to bylo na středověk celkem luxus. Střední třída měla maso tak jednou týdně a chudí málokdy.

Navíc jejich rituály, kdy plivali na kříž a líbali zadek nadřízeným - to bylo moc i na papeže. Tyto zvláštní zneuctívací rituály prý je měly otužit, kdyby padli do zajetí musulmanů, kteří by je k tomuto všemu nutili. Oni - zoceleni těmito praktikami, už byli na vše připraveni a nic by je v zajetí nezlomilo. V roce 2007 s touto teorii přišla doktorka Barbara Frale a zveřejnila ji i v rozhovoru pro Reuters. Mohlo to tak být? Vedení Templářů předpokládalo zvláštní mučeníčko - takové jako pro postavy z filmových komedií.

Baštit s někým z jedné mísy a líbat zadek šéfovi, to se nedivím, že jim nařizovali mlčení - ovšem psychologicky to měli vymyšlené perfektně - Hugo de Payens a další velmistři byli skutečně znalí své profese - takto vojáky cvičili ani ne tak k psychické odolnosti, jako zlomili jejich individualitu a tu nahradili tím, že se rytíř stal pouhým článkem celku a byl na něm plně závislý. Navíc byl absolutně poslušným vojákem - zabijákem.

Začínalo to plnou závislostí na tom druhém, co s ním jím - museli být k sobě ohleduplní a nesníst si vzájemně jídlo a končilo to bezproblémovým přijímáním vojenského drilu - sem patří i líbání zadnic, vojáci vytvářeli bytost zvanou vojsko. Taková armáda je snem každého diktátora i demokrata... Žádný jiný rytířský řád, neměl psychologii výcviku vojáků, tak dokonale propracovanou.

Jen tak na okraj - tolik mlčenlivých mužů pohromadě a ženy nikde, to muselo vést možná skutečně ke skandálním excesům. Dočasné homosexuální chování mužů ve vězeních a vojsku je sexuology popsáno ve všech učebnicích.

Nejen ve Francii došlo k pronásledování Templářů - i dalším evropským panovníkům papež nařídil pozatýkat je, jenže jinde "nefoukali králi tak do polívčičky" jako ve Francii, a tak papežovo nařízení ignorovali. Například v Německu měli Německé rytíře, kteří si na své území žádné jiné řády moc nepustili, sami tam chtěli vládnout a jiné, navíc tak dobře vycvičené vojáky, ve svém teritoriu rozhodně nepotřebovali. Zřejmě tušili oč se jedná, protože taky by bývali chtěli vládnout světu, ale například na Rusku si Němečtí rytíři vylámali mečíky, takže se museli spokojit s tím, co měli a to si chránili.

O tom, že Templářům nešlo jen o svatou válku, svědčí jejich ekonomická činnost a vtírání se jako bankéři a diplomati na královské dvory.

Během zatýkání a represí Templáři stihli spálit důležité dokumenty - copak tam asi bylo zapsáno, to si jen můžeme domýšlet. Stihli i odvézt některý majetek (poklad) a jejich 18 lodí odplulo do spřáteleného Portugalska a Skotska - to vše se ví, ale lidem nedá spát jejich velký poklad. A byl vůbec? Jako první zavedli moderní bankovní službu - bylo možné uložit peníze kdekoliv u nich v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v Jeruzalémě. Ovšem aby tuto službu mohli vykonávat, museli mít větší finanční obnosy ve všech svých "bankách". Tím pádem nemohli mít jeden velikánský poklad. Navíc, hodně je stálo vydržování armády rytířů, stavění hradů, katedrál, kostelů, uplácení papežů a dalších církevních i světských hodnostářů v různých zemích...

Za další Templáři byli zrušeni - 3.dubna 1312 - ten den přečetl Klement V. svou bulu Vox in excelso o rozpuštění templářského řádu a bulou Ad providam, vyhlášenou 2.května připadl jejich majetek Johanitům (ovšem ti si na bankovní podnikání museli nechat zajít chuť - to jim povoleno nebylo). Kromě konkurenčních rytířů připadla část jejich majetku i Francouzskému králi Filipovi IV. a i Anglickému Edvardovi II. a i řádům, které z Templářů vznikly, se podařilo kus urvat.

18.března 1314 byli odsouzeni k doživotnímu vězení - velmistr Jacques de Molay a velkopreceptor Normandie Geoffroy de Charnay, ale když odvolali své přiznání, král se rozčílil a šoupl je oba dva na hranici.

Je tohle konec všeho majetku a tajných pokladů Templářů? Možná ne. Podle některých historiků se brzo po represích dal zbytek řádu dohromady a působil v ilegalitě. Zajímavý nález se podařil v roce 2001 dr.Barbaře Frale, pracující ve Vatikánském archivu. V Tajných vatikánských archívech našla tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. Templáře tajně omilostnil. Doktorka Frale musela pak odpovídat na řadu vtíravých dotazů, jak to, že se takový dokument našel až v 21. století a jestli se nejedná o podvrh. Falzum to prý není v žádném případě - a že se našel až teď - Vatikánský tajný archiv nebyl přístupný vědcům a navíc archiv by bylo podle Frale spíše lepší nazvat labyrintem, kde se skrývají historické poklady. Chodby se klikatí v podzemí Vatikánu a police dohromady měří 80 kilometrů a v nich jsou milióny originálních dokumentů - není jednoduché zde něco najít - prostory a tolik dokumentů působí prý až závrať. Není důvod doktorce nevěřit. Takže Templáři byli omilostněni a mohli dál v klidu žít - to je špatná zpráva pro hledače jejich pokladu.

video //www.youtube.com/embed/TBpHFCnhGiY

příště - hledání pokladu Templářů

Autor: Jita Splítková | karma: 21.22 | přečteno: 1015 ×
Poslední články autora