Před politikou nikam neutečeš, aneb jsme v patu?

Politika díky politikům se stala něčím téměř nechutným. Je z toho cesta ven? Každý člověk je zoon politikon, nelze žít vně politiky a států. Byla by řešením přímá demokracie?  

Když v současné době ve společnosti zazní slovo politika, mnohdy následuje hlasité: „Fuj!“

 Ano, politika je fuj, jenže člověk je jednou částí své jedinečné a autonomní bytosti zoon politikon – tvor společenský - čili jedinec provádějící mravní a politickou volbu. Jsme v tom všichni a můžete sebevíc křičet, že vy se politikou vůbec, ale vůbec nezabýváte, a že je to špinavá věc. Politika je atribut lidské společnosti a zlobit se na ní je pošetilé. Je to jakoby jste se naštvali třeba na hrách a nechtěli o něm ani slyšet, z důvodů, že po jeho požití máte větry anebo jste vinili testosteron za to, že jsou války a znásilnění - protože přeci ovlivňuje agresivitu.
Pravdou je, že politika se zdiskreditovala prostřednictvím politických stran a konkrétněji politiků, lidé jim přestávají věřit, dokonce jimi začínají opovrhovat a politické strany se stávají stále slabšími a nestabilními.

Kdo by věřil hrabivým politikům, kterým nejde o svoji zem a lidi žijící v ní? Kdo soudný, když vidí jejich činy, by je znovu volil? A volí je. Nevím, co by museli provést lídři ČSSD, TOP09, ANO, ODS, KDU-ČSL, KSČM, Zelených, Pirátů, aby je jejich zanícení milovníci a voliči odvrhli. Oni ty své figurky prostě milují a volí a jejich hlasy stačí na jejich další fungování na politické scéně.

Chesterton kdysi řekl něco v tom smyslu, že člověk chce být pravdivě, nezaujatě a objektivně o všem informován, ovšem ony informace musejí odpovídat jeho přesvědčení. Takže člověk vlastně pravdu nechce slyšet, jen pravdu přefiltrovanou přes to, co vyznává, pak je spokojen, pokud je pravda jiná, než jeho ideál nebo -ismus, víra, tak na ni reaguje nenávistně a osočuje ji jako lež, pomluvu, zlo. Takže zanícení milovníci svých stran a svých idolů - politiků mají klapky na očích a nehne s nimi nic. Trochu děsivé. Navíc těch lidí – skalních voličů své strany a svých vůdců je opravdu zarážející množství, i když neoblomní a doživotní voliči jedné strany spíše mizí. Je to celosvětový trend, někdy i zapříčiněný rozpadem stran. Dokonce v takových zemích jako Itálie, Kanada a Venezuela se vysoce organizované a tradičně zavedené strany rozpadají a na politickou scénu uvádějí strany nového, proměnlivějšího typu.  Strany prostě vznikají, slučují se, zanikají, s tím se budeme muset smířit. Ochota lidí angažovat se v politice klesá a úplně klesá jejich ochota zapojovat se do práce v politických stranách. Ochota politiků pracovat pro blaho vlasti a jejích obyvatel je rovněž skoro nulová. Současní politici dost často zapomínají, že národní stát je logické i historické uskupení lidí, kteří v nich fungují jako zoon politikon a tyto lidi zastupují.

Před lety byl proveden průzkum: Susan Pharr, Robert Putnam a Russell Dalton z údajů získaných ve většině vyspělých demokratických zemí, došli k závěru: "rychlý úpadek angažovanosti občanů v politických stranách [od 70. let] ... je natolik průkazný, že jej lze generalizovat jako jen málo jevů zkoumaných politickou vědou".
Jenže, aby společnost fungovala, potřebuje být řízena a v našem modelu, kdo ji řídí, je státní aparát a volená vláda složená z politiků příslušejících k určitým politickým stranám, a tak navenek prezentujících své názory.
Je to tedy dobrý model? Zdá se, že ne. Víme, že velmi upřednostňované a preferované stranictví může být pro demokracii osudné - vůdci takovýchto stran se stávají diktátory, ale zrovna takové nebezpečí může znamenat i přílišná slabost politických stran - diktátoři "přichází" k moci jakoby z lidu.

Když strany včetně svých politiků zklamaly, není řešením přímá demokracie? Třeba Internetová? Nemyslím si.

Aristotelův model polis - obce občanů, kteří vládnou sami sobě, obce, v níž neexistuje rozdíl mezi vládci a ovládanými - ono nepřesné a otřepané vládu lidovou, vykonávanou lidem a pro lid, není možné v jakékoliv formě aplikovat na současnou společnost. Aristoteles postuloval polis jako univerzální ideál, ve kterém pro jeho existenci je nutná jednota myšlení všech a mravnost.
Je zhola nemožné udržení nediferencovaného řádu klasické polis v historických a demografických podmínkách moderního věku. Je otázkou, zdali byl vůbec vyznáván samotnými Řeky, když v jejich společnosti se na řízení obce nemohly podílet ženy a nesvobodní občané. Čili, jaká to demokracie?
A představa, jak všichni občané jednotného a neegoistického mravního myšlení, se podílejí na řízení společnosti, třeba prostřednictvím internetu, může sloužit akorát jako námět pro nějaký humoristický či apokalyptický sci-fi román. Docházelo by k velkým střetům zájmů, k ovlivňování, špatným rozhodnutím z důvodů preferování pouze sebe - nebo prostě z neznalosti problematiky a demokracie by se zvrhla v anarchii, či diktaturu. Podívejte se na diskuse na sociálních sítích. Není možné se tam na něčem dohodnout a dokonce tvrdím, že díky sociálním sítím mě nenávidí množství neznámých lidí, aniž bych o tom věděla a díky sociálním sítím hluboce opovrhuji neuvěřitelným počtem neznámých lidí.

Nedá se nic dělat, musíme se smířit, že jsme zoon politikon, a že musíme existovat, žít, radovat se ve světě, kde k lidské seberealizaci patří i politika. Ovšem jak ji vrátit důstojnost? Politickými stranami a politiky, kterých si budou vážit jejich členové, jejich voliči, ale i opozice. Kde jsou? Pouze v umělecké tvorbě snílků, či satiriků? Pokud se nezastaví trend ošklivit si politiku kvůli politikům -a to oprávněně, a z tohoto důvodu se nijak politicky neangažovat, různí diktátoři se budou moci snažit naplnit Orwellovy vize. Kdo čistý se půjde dobrovolně cachtat do bahna? Kdo čistý přežije v bahně, aniž by byl zardoušen? Nastala celosvětová politická patová situace? Zachrání vše nové malé strany?

Založit si svoji stranu má právo každý, ale soudný člověk musí zvážit, oč mu jde. Když jdete k volbám s "knihou" volebních lístků, tak se může dost dobře stát, že je vyhodíte do koše už doma. Mnoho psů (stran) - zajícova (voličova) smrt. Místo spojováním, drolením dortík neupečete - a pomyslné heslo některých politiků - lepší je být předsedou pidistrany strany než aktivním členem velké strany, je z pohledu občana -voliče velice egoistické a egocentrické. Voliče nezajímají mocenské ambice malých Napoleonů ani těch velkých. Oni, a také sobecky, chtějí fungující demokratický a právní stát. Řešením by bylo vytvořit u nás několik opravdu silných demokratických stran. Každá z nich by zastupovala jiné politické spektrum a societu a hlavně, musely by se jasně deklarovat. Říci, kde stojí a ve prospěch jakých skupin občanů budou dělat politická rozhodnutí. Nikdo nemůže být stranou pro všechny, to je lež a strany svojí nevyhraněností chtějí jen získat pro sebe moc. Jenže říci koho zastupují – ta pravda by byla asi pro hodně lidí nestravitelná, čili žádná strana nepoloží karty na stůl a spíše bude mlžit a tahat z rukávů různá esa v podobě známých osob.

Další nutnou věcí by bylo, že vždy by existovaly vládní strany a skutečná opozice - opozice jako hlídací pes, štěkající při každé nepravosti a ne spolupracující. Takový hlídací pes je dobrý pro občany, zajišťuje, že vládnoucí strana si bude dávat pozor, protože hlídací hafan má zuby a jeho kousnutí bolí… jenže to by se opravdu nesměl hlídač a hlídaný domluvit na zlatém náhubku.

Takže přeci jen patová situace? Nebo voliči už dávno dostali mat, i když všechny figurky jsou ve hře? Mat bláznů dvěma tahy.