Stroje tvoření

Budeme mít někdy v těle maličké opraváře, kteří nám nedovolí být nemocní a zemřít? Je možné, aby věda někdy splnila tento sen?

první díl http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=521040

V roce 1986 vychází kniha Erica Drexlera - Engines of Creation: The Coming Era of Nanotechnology New York: Anchor Press/Doubleday - u nás známá jako Stroje tvoření.

Kniha je sice stará už 30 let, ale je i v současnosti čtivá a pořád, dalo by se říci, svým způsobem aktuální. Prostě jedná se o základ v představách a teoriích o nanotechnologii a není tedy na škodu seznámit se s kořeny dnes módní a rozvíjející se technologie. Je škoda, že v češtině se jí asi už nikdy nedočkáme. Jedná se sice o vědeckopopulární publikaci, ale místy se stává sci-fi o krásném novém budoucím světě, kde se věci budou vyrábět jakoby samy z hlíny a vzduchu a nanoroboty v tělech lidí a snad i v tělíčkách domácích mazlíků, všem zajistí zdraví, mládí a život věčný…

V Drexlerově knize se vše hodně točí kolem nanostrojů, které se samy budou replikovat nebo které budou vyrábět jiné stroje či předměty - tzv. assemblery, a také kolem molekulární výroby nanozařízení - čili nanotováren. Autor počítá i s disassemblery - což jsou takové skenery, které "přečtou" molekulární strukturu libovolného předmětu a podle této struktury naprogramují assemblery, aby vyráběly přesné kopie této struktury.

Drexler má v současnosti dost oponentů, jedním z nejznámějších a také asi nejopravněnějších byl v roce 2005 zesnulý R. E. Smalley -nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1996 za objev nové formy uhlíku - fullerenů. V článku "Of Chemistry, Love and Nanobots" z roku 2001 publikovaném v zářijovém čísle Scientific American, uvedl, že chemie je nejúčinnější metodou pro manipulaci s molekulami … nanoroboty a assembler nemohou být v našem světě realizovány pro prostorové omezení. Kontrola všech atomů obklopujících místo reakce vyžaduje takové množství manipulátorů, že pro ně nebude dostatečný prostor. Smalley nazval prostorový problém jako „tlusté prsty“ a problém vazeb atomů jako „lepivé prsty“.

Již v prvním díle zmiňovaný Don Eigler, jde ve své kritice ještě dál - má výhrady k samotnému výrazu nanotechnologie - v rozhovoru pro časopis Expert řekl: "Termín nanotechnologie se narodil ve vědecko-populární literatuře, je ho nutné spíše brát jako marketingový výraz a lákadlo na investory a také na zvýšení zájmu široké veřejnosti. Mnozí hovoří o tom, že se jedná o novou vědeckou disciplínu. Mně se takový přístup nelíbí. V principu výzkum jakýchkoliv supermalých struktur, rozměry kterých jsou menší než 100 nanometrů, je možné přiřadit k nanotechnologiím. Například chemie už dávno pracuje na molekulární úrovni - takže to by tedy podle této logiky znamenalo, že se jedná o nanotechnologii? Proto mě se líbí více definice, že to čím se dnes zabýváme je svázáno s novou úrovní řízení procesů v mikrosvětě."

I přes kritiky a někdy zdá se i oprávněné, Drexler věří svým nano vizím - podle něj se jednou lidem podaří sestrojit nanoroboty, která budou v našem těle likvidovat viry, bakterie, omlazovat buňky, opravovat tkáně… Krásný malý svět, svět snů a sny se lidem nemají brát. Jenže sny nemají právo zničit realitu a nedostižné sny mohou nadělat hodně škody v tom, jak lidé budou očekávat nemožné. Proto je důležitý Smalleyho přístup k nanotechnologiím - popsal ho a vlastně svoji celkovou filosofii ve stati "Nanotechnologie v nejbližších 50 letech".

Úvodem zde rozdělil nanotechnologie na "mokré" a na "suché".

Mokrá v sobě zahrnuje všechno to co náleží k biotechnologiím a k existujícím buněčným strukturám ve vodním prostředí. I když výsledky mokré nanotechnologie jsou pozoruhodné, Smalley se domnívá, že její možnosti jsou k průmyslovému využití a masové výrobě opravdu velmi vzdálené.

Alternativní a průmyslově využitelný směr nanotechnologií viděl  Smalley v souladu s tradičním technickým pokrokem - čili jejich logické navazování a pokračování v linii - "od parního stroje k dnešním počítačům". Tento technický směr je suchá nanotechnologie neboli inženýrská. Úkolem suché nanotechnologie je vytváření nových objektů na atomární úrovni a to bez toho, aby byla nějak k tomuto účelu využita reprodukce živých buněk a bez použití vodních roztoků.

Smalley prostě viděl nano svět bez snových příkras, díky své vědecké praxi znal reálné možnosti, a i když těžko asi někdy budeme mít v těle nanoroboty, přesto je malý svět téměř neuvěřitelný.

Zázračný prvek – uhlík. Pějme na něj ódy. http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=508913