Budoucnost si povětšinou vytváříme sami a budoucnost dalších století začíná každý současný den. Jak asi lidé za sto let budou mluvit o našich miláčcích - mobilech? A budou vůbec mluvit?
Traduje se - nevím jestli to tak doopravdy bylo, ale v životopisech Vladimíra Majakovského se píše, že těsně před tím než se zastřelil, volal svým přátelům. Volal marně. Nikde nikdo anebo prostě telefon schválně nezvedali, neslyšeli zvonění… Možná nastaly všechny varianty, možná, že opravdu jen nikdo nebyl doma. Změnilo by se něco v životě básníka, kdyby už tenkrát existovaly mobilní telefony? Určitě by se k některému příteli dovolal a ten pocit opuštěnosti, prázdnoty, beznaděje… marnosti by Majakovský vykřičel do mikrofonu a sebevraždu by neuskutečnil. Možná. To nevíme. Mobil ještě nebyl snad ani v představách fantastů.
Nyní jej třímáme ve svých rukou jako šaman svůj magický talisman a jako k takovému se k němu i chováme, milujeme ho, chlubíme se jím, bojíme se jeho ztráty a nenávidíme ho. Adorace tohoto přístroje jde v současnosti tak daleko, že kdo ho v našem světě nemá, je pokládaný za podivína či chudáka.
Když odcházíme ven, pečlivě kontrolujeme, jestli je na svém místě v bundě nebo kabelce. Někdo ho raději téměř nespouští z očí - není to pouze nějaký přístroj, je to náš šém, který z nás dělá Golemy komunikace. Ano, když jej přiložíme k uchu, můžeme hovořit s celým světem. Právě tato jeho funkce z něj pro nás udělala už nepostradatelný předmět. Urychluje a zjednodušuje jak práci, dostupnost informací, ovládání domácnosti na dálku i třeba kontrolu dětí. Navíc, člověk se s ním v kapse, cítí tak nějak bezpečněji. Je znám nejeden případ, když si lavinou zasypaný lyžař zpod vrstvy sněhu přivolal záchranu anebo pokud je přístroj aktivní, tak operátor najde ztracenou osobu… Další dobrou věcí jsou SMS a MMS. Pokud z nějakých důvodů neradi voláte nebo prostě dotyčnému nemůžete zavolat, ale potřebujete se omluvit ze schůzky, stačí napsat. Spěcháte na rande a vidíte, že to prostě nestihnete - jedna poslaná zpráva a jako důkaz silniční zácpy poslané foto a je zažehnán partnerský konflikt.
Pokud někde čekáte nebo sedíte v kavárně, tak vám mobil může posloužit jako takové "odrazovadlo dotěrů" - toto se týká hlavně paní a dívek. Prostě dotyčná buďto dělá, že něco čte na Internetu či smsky nebo je opravdu čte a píše a má tím zaručený klid od okolí. Mobil vás zachrání od nudy ve společnosti, kde se necítíte dobře. Ulehčí vám čekání u zubaře. Můžete si pustit nějaký film, hrát hry, dívat se na televizi.
To jsou klady mobilních telefonů. A zápory?
Možná, že jednoho krásného dne půjdeme do hospody na pivo. Sedneme si k přátelům a budeme se s nimi dorozumívat smskami nebo si volat s kolegou sedícím na druhém konci stolu. Už dnes se podívejte po hospodě, kavárně co dvojic se věnuje ne sobě, ale mobilu.
Pokud máte zapnutý mobil, jste vlastně neustále v práci - na horách, ve vaně, v posteli, což může vést až ke zhroucení se a k nenávisti vůči tomuto přístroji. K nenávisti vede i strach, že kdykoli obdržíme i špatnou zprávu. Také se někomu nemusí líbit, že kdo má technické prostředky, dokáže přesně lokalizovat aktivní přístroj. V souvislosti se stále aktivním mobilem se podle psychiatrů množí případy psychických poruch - jedná se o až panický strach z jeho vypnutí a pokud jsou nuceni jej vypnout, jsou nervózní, nemohou se soustředit a pociťuji strach.
Prvním, kdo začal poukazovat na novou chorobu - tzv. GSM- závislost, je profesorka Lisa Merlo z University státu Florida - podle ní se lidé bojí mobil vypnout ne z důvodu potřeby komunikace, ale z důvodu přání být neustále ve spojení a vědět, že mě vždy najdou, že jsem potřebný pro druhé, a že nezmeškám vážnou informaci…, proto lidé také neustále kontrolují, jestli jim nepřišla náhodou SMS či nemají zmeškaný hovor nebo co jim píší lidi na sociálních sítích. Zároveň si přejí zprávy dostávat a to hlavně od milovaných lidí nebo partnerů. Pokud se tak neděje, upadají až do deprese.
Závislost na mobilu je i taková, že jeho ztráta vede i k psychickému zhroucení se zoufalého majitele. Ono se totiž jedná hlavně o ztrátu telefonních čísel, někdy i nenahraditelnou, protože kdo z nás si je ještě píše do notýsku. Na druhou stranu sami z adresářů vymazáváme kontakty na ty lidi, kteří nás nějakým způsobem zklamali, nebo naopak si tam jejich čísla vkládáme, abychom nikdy jejich hovor nepřijali. Tímto je jakoby rituálně vymazáváme i ze svého života. Kolik lásek už také skončilo pouhou jednou SMS - je to tak jednoduché - napíše se něco jako "…už tě nechci" a je konec. Zdá se, že mobil zjednodušuje mezilidské vztahy a odstraňuje z nich emoce. Jeho klady se tak převracejí v zápory. Zavoláte, napíšete a vše je okamžitě neosobně vyřízené, do doby než onoho člověka potkáte. Proto možná také není takový zájem o videotelefony a výrobci jim nevěnují takovou pozornost. Chtěli byste vidět volaného a být viděni? Většinou ne, proto přeci jen voláte, protože je to jednodušší, než si s někým povídat tváří v tvář nebo dokonce se s ním vidět osobně. Začali jsme se bát emocí? Jenže pokud člověk bude už od útlého dětství vše takto jednoduše a tím pádem neosobně, řešit zavoláním nebo spíše přes SMS anebo Internet, tak už mu takovéto řešení jakýchkoli vztahů bude připadat normální a žádné výčitky svědomí, stud, soucit … prostě žádné emoce ho nebudou zatěžovat - do jeho života pouze přijde jedno telefonní číslo - člověk, odejde, nahradí ho jiné číslo…přístroj určený ke komunikaci by mohl vést k odcizení se lidí. No po pravdě řečeno nejen mobil… doba je taková… a vůbec už si nedovedeme představit posedlost mobily u Japonců a Korejců, jejich honbu za nejnovějšími modely a jejich problémy s focením kdekoli a kohokoli a následné spory, kdy se vyfocení v neuctivých situacích třeba v lázních, dožadují svého práva na ochranu osobnosti. Vše došlo tak daleko, že vláda přikázala výrobcům, aby byly telefony vybaveny zvukovou signalizací oznamující, že se fotí. Zdá se, že mobil i u k slušnosti vychovávaných Asiatů odstraňuje zábrany.
Japonský profesor Nobuo Masataka z Primate Research Institute, Kyoto University, pozorující děti a mládež používající mobily, dokonce napsal knihu "Opice s mobilními telefony" (Keitaiwo motta saru). Jelikož sleduje chování opic - hlavně šimpanzů, uviděl shodné znaky v jejich chování a tom teenagerů. Mobilní mládenci a děvčata podle profesora ztratili pojem mezi svým a cizím, mezi veřejným prostranstvím a soukromím a zformovali se do "dearuki-zoku -plemen". Obývají hlavně své teritorium, jinam chodí neradi i se strachem, setkání s novými lidmi je vyčerpává a unavuje. Mobilní telefon prý člověka zbaví jeho intelektuální výlučnosti…"Telefony dnes za člověka řeší různé úlohy, které dříve musel plnit sám - například jak přemýšlet a zároveň mluvit. Lidé mohou pokud se něco nezmění dokonce ztratit schopnost přemýšlet. Informační technologie nás osvobodily od řady každodenních potíží, ale nyní nás oslabují a hubí… Můžete mě kritizovat za to, že jsem přirovnal člověka k opici, jak je vám libo. Ale já studuji primáty tak dlouhou dobu, že mohu s určitostí říci: to je skutečnost." říká Masataka.
Tak snad se díky chytrým mobilům nestaneme idioty.
a ještě něco žertíků
