Je zima roku 2030, svět se od obávaného přelomu století velmi změnil. Svět ano, lidi ne. Výhod technického pokroku využívají všichni, tedy až na výjimky.
Hluboko v horách v osamělé staré horské boudě žila matka se dvěma dcerami. Jedna právě zlostně bouchla dveřmi, nasedla na vzdušný skútr a odletěla do svého bytu, který se zrovna nacházel někde v Karibiku. Už před lety nebyla hloupá a zakoupila si apartmá na lodi - městečku, takže jezdí do svého bytečku, ale adresu má každý týden jinou.
V chalupě na pohovce poloseděla, pololežela její matka. Sádlo jí přetékalo z rukou, nohou a jelikož jedla teplé škvarky vepřové sádlo jí teklo i po prstech a nespočetných bradách.
Dojedla škvarky, olízala si prsty, načala si pytlík slaných brambůrek se slaninovou příchutí a dálkovým ovladačem zapnula televizi. Bylo jí jedno, že dcera odjela, stejně se pořád jen hádaly.
Těmi několika zuby, co ještě měla v puse, chroupala křehkou pochoutku a přitom sledovala děj filmu. Nekonečný je (snad) pouze vesmír, ne pytlík chipsů. Vysypala si rozlámané kousíčky brambůrek, které vždy zůstávají na dně pytlíku do dlaně a jazykem je přemístila do pusy. Hodila prázdný pytlík na stůl a s velkým funěním vstala a začala se přemísťovat do kuchyně. Cestou se chytala všeho nábytku v pokoji. Na křeslech, na stole, všude bylo vidět, co právě dojedla. Malí robotci - vysavači a leštiči okamžitě všechnu tu špínu mlčky likvidovaly. Jsou to jen roboty a ty naštěstí nemluví. Jinak by asi dost nadávaly.
Konečně se dovalila do kuchyně, plácla sebou na mohutnou židli na kolečkách a začala připravovat další jídlo. Nedůvěřovala koupeným hotovým jídlům a robotům kuchařům.
Sádla už měla dost, sáhla po šlehačce. Z plechovky pod tlakem vylézá načechrané bílo. Myslí na sladkost, odšroubuje víko od jahodového kompotu…
"Maruško!!!" zavolá bolestínským hlasem, jako kdyby vypouštěla duši. "Marůůůůůšššškkkóóóóó…"
"Copak je maminko?" zeptala se zpoza jejích zad mladá žena. Říkala maminko, ale nebyla to její maminka, tahle byla v pořadí sedmou manželkou jejího prachatýho otce a bohužel poslední. Otec před rokem po osmém infarktu řekl "Mějte se," a umřel.
"Marůůůškóó, holčičkóóó moje, jahody došly, skoč pro ně někam. Jo a chci čerstvý."
Maruška se teple oblékla a šla. Ne, že by byla nějak trápená a něčím nucená jít, ani nebyla dementní, ale dobře si spočítala, že ta kupa sádla tady dlouho nemůže zasmrádat, no a ona byla dědička… a nakonec řešení se vždy najde. Hmátla po vzdušném skútru, "sakra ségra mi ho vzala, co teď?"
Zmáčkla modré tlačítko na svém náramku, který jí obepínal levou ruku. Okamžitě se na něm aktivoval monitor, na kterém běžel videochat . "Ahoj, zdravím místnost dvanáct měsíčků."
"Ahoj, Maru, to je dost, že ses napojila," přivítala jí kámoška.
"No já měla nějak moc práce, jsem tady v horách u macechy."
"Já sem ti říkal, ať do tý díry nejezdíš," ozval se její kluk, "už jedeš domů?"
"Ne, ségra má rozbitý skútr, a tak si potvora vzala můj."
"A proč voláš? Mám přijet?"
"Jo, to by bylo dobrý, zítra pro mě přijeď, ale hele, kdo mi poradíte, mám problém. Macecha chce čerstvý jahody, a když nemůžu pro ně odjet, nevím, kde je mám vzít, tady je metr sněhu."
Chvíli bylo ticho a na monitoru se nikdo neukazoval, až se opět ozval její kluk. "Hele Maru, máš tam tu novou 3D tiskárnu?"
"No jasně"
"Takže žádnej problém. Jako materiál do ní dej nějaké to sojové maso, ochuť ho jahodovou esencí, vyměň barvy za potravinářský, no a model jahody snad někde máš…"
"To je geniální, dík, letím jí je vytisknout."
Vypnula spojení a vešla opět do chalupy. Vzala sójový substrát… Tiskárna pěkně vrní, za okny sněží a Maruška odebírá hotové jahody a klade je do košíčku.
To je kuchařinka!
