Ženy v politice. Ano? Ne? Podívejme se do historie.

K pochopení věcí je nutné znát i historii určitého společenského jevu a je jedno oč se jedná – takže odpověď - jestli ženy patří do politiky, hledejme i v historii mezi panovnicemi, rebelkami a zákonodárkyněmi.

Ženy v politice. Ano? Ne?

Proč toto řešit? Politici a státníci jsou lidé a je nepodstatné, jestli ženy či muži. Je to pravda? Je.

Někdo přeci jen může mít námitky a připomínat politické hysterky dřívějška i současnosti. Budou mít pravdu. Například taková Marie I. Tudorovna - „Krvavá Marie“ známá masovými popravami náboženských odpůrců tedy protestantů, není dobrým příkladem ženy političky a přihrává body těm, co tvrdí, že ženy do politiky, až na výjimky, nepatří. Jenže po ní přišla Alžběta I., která nebažila po krvi ani po pachu hranic s upalovanými kacíři a dalo by se dokonce říci, že opravdu plně žila pro svoji zem a lid, jak by správný panovník měl.

Ono opravdu hlavně záleží na osobě a charakteru člověka, jestli se z něj stane více méně nesobecký státník či úplný hajzlík, než na tom, jestli je to chlap nebo ženská.  Prostě obě pohlaví jsou jako politici úplně stejná.

„Nemáš pravdu,“ opět slyším nesouhlas, který by mohl být podepřen argumentem čísel - a to kolik existuje státníků mužů a kolik žen. Ano, mužů v politice bylo, a je i dnes, mnohem více než žen. Proč? Starověk, středověk a novověk cca do roku 1920 nepřál politické aktivitě žen. Vyskytlo se pár vládnoucích královen, ale ne moc.  Ne, že by je lid nechtěl, tomu bylo celkem jedno, jestli je bere u huby panovník či panovnice nebo prostě majitel či majitelka panství, muži i ženy se v tomto nijak nelišili, ale žena vadila těm mužům, co chtěli tu její židli neboli trůn. Navíc, pro všechny rody byl jako jistější pokračovatel rodových genů muž, pokud mu tedy žena nezanášela do hnízda kukačky.

Největší šanci ubránit si svoji vládu měly královny, které byly legitimními a jedinými potomky předešlého panovníka, a ten je přímo ustanovil svými nástupci. V naší zemi je známá Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, kterou vyhlásil Karel VI. V ní ustanovil nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské – čili Marie Terezie.

Ovšem někdy nestačilo, že dcera byla dědičkou, pokud otec zplodil levobočky. Takovým příkladem může být Kyperské královna velmi vzdělaná žena Charlotte de Lusignan (1444 –1487). Po celkem náhlé smrti rodičů se stala Kyperskou panovnicí, ale o trůn se hlásil i bezskurpulózní nevlastní bratr levoboček Jakub II. Bastard (Jacques le Bâtard) a nakonec se ho zmocnil a Charlotte bylo celkem k ničemu, že byla vzdělaná, krásná a hovořila asi šesti jazyky, nikdo se jí nezastal a násilí zvítězilo. Ne na dlouho, zemřel prý za podivných okolností a po jeho smrti se stala panovnicí jeho manželka Kateřina Cornaro Benátská.

18. století doba francouzské a průmyslové revoluce a prvních veřejně politicky činných žen a bojovnic.

První ženské politické spolky na světě zakládala ve Francii spisovatelka a dramatička Olympie de Gouges (1755 - 1793). Proslavila se na poli žen bojovnic i tím, že napsala v roce 1791 Prohlášení práv žen a občanek.  Reagovala tím na Deklaraci práv člověka a občana, kde občanem byl myšlen pouze muž.

Další francouzská spisovatelka té doby a zároveň i politická aktivista, byla Girondistka Marie-Jeanne Roland (1754-1793).

Jednalo se o opravdu velmi sečtělou a vzdělanou dámu, která spoluvytvářela Francouzskou republiku, ale jak to bývá, a jak z dějin víme, revoluce požírá své děti a Girondisté byli pozřeni Jakobíny. Madam Roland byla jako jiní její spolubojovníci zatčena, odsouzena a popravena. Na popravčím lešení pronesla slova, co vešla do dějin: „Svobodo, jaké zločiny jsou páchány tvým jménem.“ Kat ukončil sny výjimečné ženy o názorově pevných, neúplatných, umírněných republikánských ministrech.

Ve vězení stihla napsat své paměti - Appel a l’impartiale postérité – Výzva k nestranným potomkům.

V Anglii Mary Wollstonecraft (1759 - 1797) v roce 1790 vydala svoji knihu Obhajoba ženských práv.

Ženy bojující za stejná práva pro ženy i muže a za právo účastnit se politického života, byly po mnoho staletí ojedinělé. Ženská jména se začínají v politice více objevovat na počátku 20. Století, nejedná se už o panovnice a šlechtičny, ale ženy co se o svůj post samy zasloužily. V tomto období už existují ženská hnutí, která bojují za logickou rovnoprávnost žen a mužů, jako bytostí, za volební právo pro ženy a za možnost vzdělávat se a to i na vysokých školách. V roce 1889 odhlasovali občané vznikajícího státu Wyoming (USA) ústavu, ve které bylo poprvé ženám přiznáno volební právo. Byl to první kamínek do stavby stejných práv pro všechny na základech zásady z roku 1848, že všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovni. Tuto zásadní větu vyřkly ženy na  sjezdu v Seneca Falls ve státě New York. Jednalo se o skutečné bojovnice za práva žen, ne o salonní feministické ludry dneška.

Konec 19. a začátek 20. století rodí revolucionářky bijící se za lepší svět. Končí většinou špatně, lidé krutě odplácí rebelkám s vizí, ale pokusily se – jméno jedné za všechny Tina Modotti, velmi bouřlivá zápasnice s bezprávím, ale i výjimečná žena a umělkyně. Více se jí budu věnovat v knize, ostatně jako i dalším vzpomínaným ženám, které se mezi prvními vydaly na cestu politiky. Ono, když chcete vzlétnout či naopak bezpečně přistát, vždycky musíte letět proti větru.

Byly první

První řádně vládou jmenovanou diplomatkou za svoji zem v jiné zemi byla Arménka Diana Abgar. Stalo se to v roce 1918 a úřad vykonávala v Japonsku, kde i před tím žila. V roce 1920 vstoupila Arménie do svazu sovětských republik a její diplomatické zastupitelství tak zaniklo. Abgar byla i spisovatelka, věnovala se převážně politickým tématům. Jejím stěžejním publicistickým i osobním zájmem bylo seznámit veřejnost s Arménskou genocidou, kterou na jejím národu prováděla Osmanská říše a později Turecko.

Proč jsem psala první řádně jmenovanou?  Protože před ní bylo několik žen diplomatek  - například  Švédka Catharina Stopia byla v letech 1632 - 1634 pověřena dokončit diplomatickou misi v Rusku za svého zemřelého muže Johana Möllera.

Historicky doloženou druhou ženou na postu velvyslankyně byla spisovatelka a revolucionářka A.M. Kollontajová. Na rozdíl od předešlých žen v diplomatických službách působila více jak dvacet let. Už v roce 1924 se stala zástupkyní Sovětského svazu v Norsku a v roce 1930 ve Švédsku.

Do funkce velvyslankyně byla uvedena 30. října 1930 a nebyla ambasadorem jen pro okrasu, velmi usilovně pracovala na tom, aby Švédsko zůstalo ve II. světové válce neutrální a navíc se podílela na zprostředkování příměří mezi svojí vládou a Finskem, které i díky ní vystoupilo v roce 1944 z Osy vedené Hitlerem. Pokud se domníváte, že je to pouhá pohádka a diplomat nemůže nic takového dokázat, jste na omylu. V zákulisních mocenských hrách mají diplomaté své role a hodně záleží na tom, jakou práci odvedou. Na toto téma je jistě velmi poučné a i zajímavé si přečíst Cianův deník.

První ženou v zákonodárném orgánu nějakého státu byla spisovatelka Clara Cressingham (1863-1906) a jednalo se o stát Colorado. V tomto státu bylo v roce 1893 odhlasováno volební právo žen (v tomto roce přiznal volební právo ženám i Nový Zéland). V následujících volbách v roce 1895 byly do Colorado House of Representatives za Republikány zvoleny první tři ženy a Clara byla ještě zvolena  do  Colorado General Assembly – tím se stala první ženou v zákonodárném sboru USA a i ve světě.

První indiánskou politickou aktivistkou byla Ruth Muskrat Bronson (1897- 1982) po otci byla Cherokee a po matce Irka. Už jako vysokoškolská studentka pedagogiky zastupovala indiánské obyvatelstvo v delegaci YWCA na světové konferenci pro mládež v roce 1922 v Pekingu.

Z našich luhů  a hájů

První československý parlament, který začal pracovat v roce1918 nebyli jen muži vlastenci, ale bylo zvoleno i deset žen. Zdá se vám to málo? Na tehdejší dobu to byl docela nevídaný počet a mnohé z nich byly nejen političky, ale i spisovatelky. Božena Ecksteinová, Anna Chlebounová, Irena Kanová, Františka Kolaříková, Luisa Landová- Štychová, Alice Masaryková, Eliška Purkyňová, Božena Vítková – Kunětická, Ludmila Zatloukalová- Coufalová, Františka Zeminová. Různé ženy, různé názory, různé osudy, ale všechny byly vzdělané, emancipované vlastenky o nic horší a o nic lepší než jejich mužští kolegové.

Mezi prvními českými političkami se rozhodně nesmí zapomínat na senátorku Františku Plamínkovou (1875 -1942). V roce 1905 se podílela na založení Výboru pro volební právo žen a v roce 1923 založila Ženskou národní radu, která dohlížela na to, aby v Ústavě Československé republiky z roku1920 deklarovaná rovnoprávnost mužů a žen byla dodržována i v praxi. Františka Plamínková byla velmi zásadová a bojovná žena, která se opravdu nebála, bohužel Němci za II. světové války neznali něco jako soucit nebo obdiv k ženám hrdinkám a i ona se ve svých 67 letech stala válečnou obětí. Ihned po atentátu na Heydricha byla zatčena a spolu s ostatními českými osobnostmi a vlastenci převezena do Pankrácké věznice. Němci ji popravili 30. června 1942 na Kobyliské střelnici, kde během června byla jimi zavražděna velká část elity českého národa.

To byla politika a ženy v ní před sto a více lety, a jaké je to dnes? Snažily se průkopnice zbytečně?

Zítra:

A proč v současné době už (nejen) ženy nebaví politika?