Děvky se maj (ukázka z novely)

Třetí a poslední ukázka z novely Děvky se maj. Příběh Pandory ve světě před apokalypsou, který je plný vzteklých a osamělých hrdinů i bezcharakterních záporáků,skrytých vášní, emocí a zrady a nad tím vším marasmem se vznáší naděje

ukázka z novely Děvky se maj z knihy Pronajmu svět Zn. virtuální

první ukázka - úvod novely http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=557794

druhá ukázka http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=566235

...

Vešla do lesa. Zaujal ji divný zvuk ran.

Asi pětiletý chlapec v ruce svírá klacek a mlátí jím do listů rostlin. Opodál stojí a netečně ho pozoruje obtloustlá matka.

„Tak už jsi jim to nandal, tak pojď,“ křikla na něj.

„Kdepak, musím je úplně vymlátit,“ odpověděl a vztekle švihá do květin. Kolem hlavy mu létají květy, kusy listů a za dítětem zůstává taková malá spoušť. „Tu máš! Tu máš!“ Křičí: „Já ti dám, chcípni, potvoro!“

Matka se směje: „Ty můj malej hrdino. Támhle je velká kytka, podívej ty obrovský listy. Do těch se ti bude sekat.“

Pandora stojí kousek od nich a zamračeně je pozoruje. Přemýšlí, jestli má zasáhnout.

Praskání větviček, šustění listí. Otočí se, kdo to jde. Kolem ní mlčky prošli dva roboťáci.

Zastavili se u chlapce.

„Tobě to opravdu jde.“ Roboťák se usmál a sedl si na bobek k dítěti.

„Vymlátím všechno!“ chlubí se kluk.

„Vymlátíš všechno? To jsi dobrej, ale klacek je málo. Podívej se, co ti hodní strejdové dají.“

Druhý roboťák si odňal z pásku malou mačetu. Podal ji chlapci. Ten radostně tleská ručkama. Matka se taky usmívá.

„Teď se do toho pusť.“

Dítě kosí rostliny i drobné keře a radostně výská. Matka ho povzbuzuje. „A teď si sekni do mámy,“ přikazuje roboťák. „Pořádně! To je legrace!“ Pandora okamžitě mizí. Řev ženy slyší hodně dlouho.

- - -

Nemá ráda tuhle čtvrť nákupních domů. Mnoho nervózních, spěchajících lidí. Každou chvíli někdo zkolabuje a padne na chodník. Následuje červené blikající světlo kolem ležícího a siréna létající sanitky.

Mezi chodci se proplétají pouliční hudebníci a žebráci, někteří dotěrně nabízejí předražené laciné hračky.

„Ne, Evičko, nebudeme od pána kupovat toho medvídka.“ „Já ho chci,“ vřeští dívka.

„Evičko, ne, maminka ti koupí hračky jinde,“ odtahuje dítě od žebráka.

„Néé, já chci tohohle a teď, hned. Chci ho! Jsi zlá!“ Dívka ječí a pokouší se lehnout si na zem. Chodci se zastavují a pozorují scénu.

„Dobře,“ rezignuje. Žena rychle koupí ušmudlaného medvídka a prchá před vraždícími pohledy kolemstojících lidí a roboťáků.

Pandora spatřila na tváři dítěte vítězný úsměšek.

„Proč se nikdo neusmívá. Každý se jen šklebí nebo nenávistně zírá,“ povzdechla si jen tak pro sebe stará žena jdoucí vedle ní.

Před obchodním centrem zastavilo malé pojízdné loutkové divadlo. Dva muži v klaunských maskách vodí loutky a třetí v masce Pierota odříkává text. Pandora se na chvíli zastavila.

Na jeviště přišly dvě loutky celé navlečené do prezervativu.

„Tak jsem vám lidi měl sen. Šel městem pičus s pičusem,“ deklamoval Pierot.

Loutky poskakují.

„Odloží masky, koukám jak puk.“

Z loutek pomalu stahují ochranu. Lidi se začínají smát, protože loutky mají podobu dvou politiků.

„Knížepán Šláfruňk a s ním Míra, ten kluk!“ vítězně zakřičel Pierot.

Pandora se také rozesmála.

Na jevišti se objevila loutka prsaté blondýny. Diváci se smějí, ale někteří jsou pobouřeni, protože loutka připomíná vdovu po prvním vůdci. „Kdo je ta děva?“ ptá se Klaun.

„Veselá profesionální vdova,“ odpovídá si sám. „Chtěla by znova.“ Kolem loutky tančí čertíci a dělají kopulační pohyby, ona je odmítá. „Je obdivuhodné, když je herečka neustále v roli,“ říká Pierot.

„No když za ni dostala královsky zaplaceno,“ lakonicky odpovídá klaun.

„Povolání holt nezapřeš,“ přikyvuje Pierot.

Loutka blondýny si odskočila za oponu, je vidět, že souloží.

Lidé se většinou smějí, ale pár jich pobouřeně odešlo a jeden muž s bílou šálou kolem krku dokonce dal klaunovi facku.

Pierot stojí a jen komentuje: „Ti, co hovno umí, musí výt s vlky a ti se jim odvděčí slávou a zlatem. Ti, co hodně umí a nevyjí s vlky, ti dostanou hovno.“ „Nebo facku,“ dodává klaun.

Loutky i herci se uklánějí. Pierot si sundal čapku a začal obcházet diváky.

„Svět peněz je nepřátelským místem pro život. Peníze vytlačily z lidí city. Každý se uzavírá do sebe a obaluje se všedností. Jen nevyčnívat. Pod horou všedností ovšem bublá magma šílenství. A smutnou pravdou je, že bez peněz umřeme hlady, dejte nám prosím na večeři.“

Hodila mu docela velkou bankovku a v dobré náladě odešla.

Ušla asi dvacet metrů a za zády uslyšela hrůzný řev. Lidé kolem ní utíkají. Otočila se.

Skupina roboťáků vedená tím mužem, co zfackoval klauna, nahání diváky představení a řeže jim hlavy. Pierotovu a klaunovu drží ten muž v předpažených rukách a ukazuje je kolemjdoucím. Všiml si Pandory a křičí na ostatní. Pandora se dává do běhu. Kdyby tobě ty zmrde a všem lidskejm roboťákům uřízli roboťáci hlavu.

Běží, kličkuje do uliček. Ohlédla se. Nikdo za ní neutíká. To je divný, asi mě ztratili.

Jistota je jistota, utíká do blízkého parku. Po větvích vylezla na jeden z místních letitých stromů a čeká. Deset minut, půl hodina, hodina. Nic se neděje. Dokonce kolem ní prošel roboťák a ani se na strom nepodíval. Slezla a odchází na tramvaj.

Chudáci ti dva herci. Utírá si slzy.

Kolem procházejí lidi, jako by svět byl klidné místo pro život. Pandora vnímá jejich smích, hovor.

„Tohle si nekupuj, vytahá ti to plomby ze zubů,“ říká muž ženě u stánku se sladkostmi a táhne ji pryč.

„Ale já nemám zaplombovaný ani jeden zub,“ namítá.

„No jo ty vlastně máš zdravý zuby, ale ten moudrák tě před čtyřmi roky bolel.“

„Ale…“

„Dáme si mušle,“ řekl muž.

„Si je dej, já je nejím.“

Ze skupiny na chodníku postávajících kluků se jeden oddělil.

„Ráďo, kam jdeš?“ křičí zbylí.

„Jdu se najíst.“

„A co budeš dělat?“

„Budu jíst!“ zakřičel, aniž by se na ně otočil.

Kolem prochází mladá žena a řve do mobilu: „No jo, ona je tak arogantní! Má svůj vlastní názor!“

Další dvě ženy se baví rovněž velmi hlučně: „Můj muž mi slíbil, že vyrazíme na řeku na šlapadla. Jelikož je i romantický gentleman, vzal by mě i na lodičky. To ovšem pod jednou maličkou podmínkou,“ usmívá se žena středních let.

„Jakou?“ ptá se zřejmě její kamarádka. „Pádlovat budu já.“ Obě dvě se hlasitě smějí.

Muž, co kolem nich právě prochází, se otočil: „Před chvílí tady o kus dál se odehrál velký masakr lidí. Roboťáci s lidskými roboťáky povraždili umělce a jejich diváky a pak roboťáci vyhodili do vzduchu nákupák, za to, že dovolil na svém chodníku to divadlo, a vy se tady všichni cpete a hlasitě řehtáte, jako by se vůbec nic nestalo, jako by svět byl takový bezstarostný, jaký byl dříve. Trochu úcty!“

„Co? Jaká úcta, chlape!“ zařvala jako trhovkyně jedna z žen. „Mají, co si zaslouží. Slunečníkům a jejich přátelům se beztrestně nevysmívá. Vdova po prvním vůdci je cnostná žena a on byl svatý muž. Lži hanící je i Slunečníky, musí být odporné každému slušnému člověku, je to odporná nenávistná propaganda a její šiřitelé musí být eliminováni,“ vztekle mu šermuje pěstí před očima.

„A nákupní středisko si taky mělo vše lépe promyslet nebo aspoň hlídat ty bomby,“ doplnila ji druhá žena a bouchla do něj. „Vy odporný chlape,“ znovu do něj bouchla.

„Nedotýkej se ho,“ hystericky zavřeštěla její kamarádka, „nevíš, co může mít za nemoce. Taková verbež, co nezná úctu, slušnost, nemá mozek a jejich brlohy jsou plný blech, švábů a výkalů. Pojď se vydezinfikovat.“ Vzala ji za paži a honem odcházejí.

Muž zůstal vyjeveně stát, asi až teď si všiml jejich bílých šál.

„Vědci a technici vyrobili inteligentní provaz a inteligentní koberec, pračky, ledničky, telefony, auta. Existuje inteligentní kabát, boty. Jsme tvůrci roboťáků, co si říkají Slunečníci. Jen ty inteligentní lidi nikdo nevyrábí,“ smutně, jen tak pro sebe si zašeptal. „A tihle budou chválit každý milimetr chuje kdejakého dobytka,“ odplivl si.

...

odkazy:

recenze http://svet-mezi-radky.blogspot.cz/2016/11/recenze-pronajmu-svet-zn-virtualni-jita.html

ohlasy http://www.cbdb.cz/kniha-171278-pronajmu-svet-zn-virtualni