Informace a žába v kotlíku

Informace, vědomosti, data začínají být tím nejcennějším, co člověk má, a co se také dá ukrást, zneužít, převrátit. Informační smog se nám valí očima i ušima do mozku, ale podstatné nám někdy uniká.

Jedu v přeplněném autobuse, venku prší a okýnka se zamžila. Dokonalá iluze prádelny. Spolucestující mě natlačili mezi dvě mladé ženy, takže, i kdybych chtěla neposlouchat, co si povídají, nejde to.

Šarmantní blondýna důležitě sděluje své kolegyni zřejmě závažné informace: "Představ si, přišel mi včera mejl od kamarádky, tedy žádný spam, i když vlastně se jednalo o nevyžádanou poštu, protože jsem si ji o něj nepsala, ale byla jsem ráda, že si na mě aspoň nějak vzpomněla a byla u toho textová příloha. V ní viry prý nejsou, říkal náš správce sítě, tak jsem neváhala a soubor otevřela.“

„A byl tam vir,“ skočila ji do řeči ta druhá také velmi vkusně a módně oblečená žena.

„Né, samozřejmě, že ne. Bylo to strašně zajímavý, takových deset moudrých vět. Na závěr bylo napsáno, že následující text přinese člověku štěstí na dva roky, ale pouze v případě, když ho adresát pošle dalším lidem.“

Kamarádka pokyvuje hlavou a poslouchá.

„Vidím tam číslici pět. Na dopisy štěstí nikdy nereaguji, ale byla jsem v takovém divném rozpoložení. Štěstí, to by se mi opravdu už konečně hodilo, a tak, i když tomu nevěřím, uložila jsem soubor a poslala ho, dokonce šesti lidem. Spokojeně jsem odeslala poštu a dnes jsem si chtěla ty věty ještě jednou přečíst. Došla jsem až na konec a tam čtu… během pěti minut pošlete tento text deseti přátelům… A jé…, moje zbrklost mě připravila o štěstí. Kdybych nespěchala a pořádně všechno dočetla až do konce, mohla jsem mít dva roky štěstí. Takhle zase nic. "

Poslední větičku pronesla opravdu smutně. No, aspoň to má nač svést. Šťastná to žena.

Ne, nesměji se. Něco moc chceme, těšíme se na to a ono je nakonec vše jinak. Nemusí to být, ale tím, že by byla chyba v nás. Někdy i nedostatek přiměřených a odpovídajících  informací je příčinou našeho rozčarování a naše hlava v oblacích padá dolů.

Informace, vědomosti, data začínají být tím nejcennějším, co člověk má, a co se také dá ukrást, zneužít, převrátit… a co si schraňujeme někdy skoro jako to pomyslné "oko v hlavě". Informační smog se nám valí očima i ušima do mozku, ale podstatné nám někdy uniká. Svět prý chce být klamán. Svět možná, ale lidi by klamáni být neměli, ale jsou. Ono nedostatečná, nepřesná data a informace – takzvané polopravdy vedou k omylu a manipulaci a jsou někdy horší než úplné lži, protože se tváří jako hotová pravda. Informace mají prostě na lidi velký vliv - o tom ví své PR agentury, politici, tajné služby, psychologové…

Zavádějící informace, nepřesná a špatná data mohou napáchat hodně škody.

Příkladem špatně použitých dat a "informačního šumu" je zničení sondy Mars Climate Orbiter 23.9.1999. Ten den měla být navedena na oběžnou dráhu Marsu. Měla to být sice, ne jednoduchá, ale rutinní operace. Mars Climate Orbiter při navádění vletěl za odvrácenou stranu Marsu, přerušilo se spojení - což bylo normální. Ovšem normální už nebylo, že sonda druhé straně planety už nevyletěla a byla definitivně ztracena.

Co se stalo? Analýzy, které provedla NASA, ukázaly, že proletěla kolem Marsu ve výšce asi 60 kilometrů a tím pádem shořela v hustých vrstvách atmosféry a její trosky dopadly na povrch. Přitom programována byla na průlet ve výšce minimálně 150 kilometrů. Kde a kdo udělal chybu? Samozřejmě chybu udělali lidi a stalo se to vinou "informačního šumu".

Prostě vědci spočítali tah hlavního motoru sondy v Newtonech, zatímco on byl nastaven na starý systém počítající s tahem v librách. A Newtony nejsou libry - čili motor pracoval na mnohem větší výkon, než měl. A výsledek? Ztráta práce vědců a techniků a i možných vědeckých dat, co by zasílala na Zemi a v neposlední řadě i zničení samotné sondy za 125 mil. dolarů.

Špatně pochopené informace

O žábě se říká, že ji s klidem můžete uvařit, aniž by vyskočila z vařící vody a to i když může. Voda se otepluje a žába si říká: „no ještě to není tak strašný, to se dá vydržet…  ne, není nutné vyskakovat... je tu hezký teplíčko... no, už trochu moc tepla, ale ještě se to dá...“ a to si říká, až je uvařená. Copak jí to instinkt nedá? Copak nemá strach? Je hloupá? Nebo zvířecí hrdinka? Nelze takto uvažovat v případě žáby. A co lidi? Nechová se někdy člověk jako tento obojživelník? Ano? Ne? Ano i ne. Taky mnohdy nedbá jasných signálů nebezpečí.
Člověk nemající strach před ničím a hovící si v kotli, pod nímž hoří oheň, by asi moc dlouho nepřežil, vyhynul by už při svém vývoji, pokud by se v pravěku vyhnul mamutovi, medvědovi jeskynnímu, či šavlozubému tygrovi, tak by v pozdější době mohl být vyvražděn jako druh sebou samým nebo vyhuben svou vlastní hloupostí - kdyby se třeba nebál skočit ze skály do stometrové propasti... Prostě své chování vedoucí k přežití přizpůsobil daným a ověřeným faktům a předával je jako nezkreslená data dál.

Někdy jsou ovšem i očividná fakta k ničemu, pokud nemáme správné informace.

Přijdete k otevřenému ohništi. Vedle plamenů stojí člověk a najednou do nich strčí ruce a začne se šíleně smát. Když se tak vesele směje, asi nemá bolesti… ale vy už cítíte pach spáleného masa. Co se to děje?

Tento člověk je pravděpodobně nemocný nebo je obětí pokusů či otravy. Jeho emoce vznikají inadekvátně - tento způsob vzniku emocí vzniká drážděním mezimozku nebo spánkového laloku elektrickým proudem, či je to důsledek otravy, ale může to být i důsledek mozkové choroby. Takto postižený se při pálení vlastní ruky hlasitě směje.

A tak někdy vypadá naše současná společnost – voda už vře, ale různými lživými masmediálními dráždidly otupělý mozek vydává hlášení, že ještě to není tak zlé... ještě se to dá vydržet... ještě je pohoda.