Lék na lásku a pilulky věrnosti

Věda vám nedokáže vybrat zaručeného partnera na celý život. Zázraky na počkání a nemožné do tří dní prostě neumí. Ovšem možná za nějaký čas dodá lidstvu opravdový lék na zlomené srdce a i nápoj lásky třeba bude k mání.

Je pravda, že "šarlatánů", co toto slibovali, už tady bylo a kde nic tu nic. Ve středověku doktoři dokonce zcela vážně diagnostikovali nemoc z nešťastné lásky, ale pomoct také nedokázali - ono to jejich pouštění žilou, smutného člověka spíše ještě dorazilo. Pak ještě doporučovali sex - jenže pokud opravdu někoho šíleně milujete, tak se to neslučuje s tím mít sex s jinou osobou.

V Polsku měli zajímavou metodu, jak léčit osoby oslabené nešťastnou láskou. Vymyslel ho důlní lékař Feliks Boczkowski - prostě truchlivcům dopřál solankové koupele v solném dole Wieliczka. Léčby se konaly od roku 1826 a hlavní léčenou nemoci v těchto lázních opravdu nebyla láska, ale plicní katar, ale i hysterie a neplodnost.

Jestli koupele v solné lázni nešťastně zaláskovaným nějak pomohly, to se neví, prameny o výsledcích léčby taktně mlčí.

Co tedy může lásky zoufalcům nabídnout současná věda? Budete se divit, ale chtěla by dodat opravdový lék.

Ne, není to žert, ale seriózní výzkum, kterým se se svým týmem a kolegy z jiných univerzit zabývá bioložka a behaviorální neurobioložka, profesorka psychologie a ředitelka The Brain Body Center, Sue Carter z University Illinois v Chicagu.

Z jejího povolání vyplývá, že se zabývá chováním živočichů a lidí - v případě Sue, je to monogamním chováním. Ano, paní profesorka roky studuje, proč jsou některé živočišné druhy monogamní a samozřejmě, proč se tak chová i člověk. Co k monogamnosti vede a co to páru přináší. Také ji zajímá, jaký mají hormony vliv na sexuální chování… prostě možná chce objevit tajemství lásky. Své pokusy provádí na hraboších polních - monogamních myškách.

Jak takové pokusy vypadají? Hrabošům se jistě zdají drastické a nejen hrabošům. Vědci umístili do jedné obyvatelné krabice pro hraboše 18 samečků a 18 samiček a nechali je spolu pět dní, Za tuto dobu mezi nimi došlo k navázání kontaktu, k vytvoření párů a vzájemných - nebojme se napsat, citových pout. Do druhé krabice dali skupinu 20 samečků s dvaceti samečky.

Tento výzkum přímo prakticky prováděli Lerry Young z Emory University School of Medicine v státě Georgia a Oliver Bosch z University of Regensburg v Německu. Cílem bylo zjistit, co v organismu vyvolá smutek a stesk z odloučení, a jaké důsledky to způsobí při chování ve stresových situacích. Proto skupiny u sebe nechali jen pět dní a pak je zase rozdělili. Samečci oddělení od svých vyvolených samiček brzo začali mít příznaky, které je možno nazvat deprese, neklid i úzkost

Například, když je pustili k vodě, tak místo, aby si v ní zaplavali, tak se jen bez zájmu brouzdali u okraje hrabošího bazénku. Chovali se apaticky i v takových stresových případech, když je výzkumníci převrátili na záda nebo za ocásek vyzdvihli do vzduchu.

To druzí samečkové, kteří byli ve skupině zase jen se samečky, nesmutnili vůbec a chovali se normálně aktivně, jak se hraboši chovají.

Prostě odloučení vyvolalo apatii v reagování na stresové situace.

Kromě změněného chování odloučených samců se v jejich krvi objevila vysoká hladina stresového hormonu kortikosteronu (CRF). Malá myška ho měla v krvi dvakrát tolik oproti těm druhým nespárovaným samečkům. Tady vidíte, že nezadaní jsou na tom lépe.

Onen kortikosteron je steroidní hormon kůry nadledvin. Má význam v regulaci metabolismu minerálních látek a v hospodaření s glukosou. Při stresu se jeho vylučování do krve podstatně zvýší. Inaktivuje se v játrech. A hlavně už před časem bylo vědecky prokázáno, že vpravení CRF do mozku pokusných zvířat u nich vyvolá příznaky deprese (nespavost, sníženou chuť k jídlu, snížení libida a bojácnost). Toto zjištění zvětšené hladiny kortikosteronu vedlo vědce k závěru, že jiná látka - peptidy v mozku (které regulují reakci na stres), hrají významnou roli v procesu smutku až žalu. Nefungují totiž, jak by měly normálně fungovat - čili myšky vytažené za ocásek do vzduchu by neměly být apatické, ale odloučení samečci byli. Peptidy tedy nefungují. 

Myslím, že se jedná o logický závěr a vědci pokračují ve svých hypotézách ještě dále - tvrdí že: Pokud odloučení partnerů trvá dlouho, dochází k depresi - a to právě "díky" bouřlivé reakci na odloučení vzniklé fyzikálně-chemickým procesem v mozku. Do normálu takto postiženého jedince uvede jen návrat k partnerovi - a takto - díky chemii v těle a mozku a vlastně i CRF a peptidům, je u hrabošů zajištěna monogamie.

A co jsou ty peptidy?

Peptidy tvoří přechod mezi a-aminokyselinami a bílkovinami. Jejich funkce je vytvářet dorozumívací signál mezi buňkami. Jeden z nich - oxytocin je peptidický hormon savců, který se syntetizuje v hypothalamu a je znám jako "hormon důvěry"

V těle se peptidy chovají různě jejich účinky jsou závislé na enzymatickém vybavení orgánu, kde působí - například peptid cholecystokinin v trávicím traktu vyvolává stah žlučníku a přísun žluči do střeva a sekreci pankreatické šťávy bohaté na trávicí enzymy, ale jinou úlohu má v mozku - zde jsou dva receptory "komunikující" s tímto peptidem - spojením s receptorem A – dojde v mozku k vyvolání pocitu sytosti, navázáním na receptor B dojde k vyvolání pocitu úzkosti a paniky.

Lerry Young k tomu, v článku v NewScientist (říjen 2008), dodává:"…detektory libosti v mozku zachycující blažené pocity z toho být s partnerem se zcela logicky aktivují pouze v případě, když jsou páry reálně spolu. Pokud dojde k odluce, libé pocity mizí a nastupuje žalem z odluky vyvolaný stres a následná deprese."

Není tomu tak nějak i u člověka? Není objevena chemická a hormonální podstata lásky? Možná ano. Až na to, že málokterý člověk je ve svém životě takto citově vázaný jen na jednu lidskou bytost, jako to mají mezi sebou hraboši. Lidé se opouštějí…

Doktor a psychiatr Yoram Yovell z University v Haifě v knize "Láska a jiné nemoci", uvádí, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme od přírody vybaveni silným strachem z opuštění.  Nehovoří se zde samozřejmě o případech, kdy jeden z partnerů je třeba psychopat a útěk trápeného je z takového svazku pro něj záchranou života - hovoříme o normálních citech, partnerství a lásce .

Katherine Shear, psycholožka z Columbia University, se domnívá, že tento stres u odloučených hrabošů, je opravdu jasným důkazem toho, proč i lidské páry spolu zůstávají žít, i když jejich šťastné období i "horoucí" láska už je dávno za nimi a jiný důvod, zůstávat spolu, nemají. No paní doktorka zapomíná, že vždy se jeden důvod najde - ten ekonomický.

Výsledky práce tohoto výzkumu důvodu monogamie u hrabošů, podle Shear mohou mít velký význam pro jiný výzkum a to pro vývoj efektivních medikamentů pro léčbu lidí strádajících dlouhodobým steskem a žalem například z nešťastné lásky nebo z důvodu úmrtí partnera, rodičů. Doposud na smutek, trápení a zlomené srdce žádný lék neexistuje… a půjdeme-li úplně ad absurdum, může tento výzkum i vést k vytvoření elixíru věrnosti a nápoji lásky.

A za několik let si v e-shopu normálně objednáte pilulky na zlomené srdce a ingredience na  nápoj lásky. Ten pak tajně dotyčnému objektu podstrčíte k vypití a pak mu budete každodenně podávat kapsle věrnosti.

Bude tím svět krásnější a lidi šťastnější? Každý nápoj jednou vyprchá a pilule dojdou a ani ta Malá mořská víla úplně kvůli lásce neumřela… i ta nešťastná patří k životu. A nakonec samotu lidí možná odstraní technici a konstruktéři - roboti společníci jsou stále dokonalejší a dokonalejší… a chápaví a věrní. :)

Z opery Nápoj lásky

nu a něco ostřejšího na závěr psaní o lásce