Mariánský sloup jako zdvižený prostředníček

Tak to tu opět máme – snahy o obnovení sloupu hanby. Kdo soudný by chtěl mít v centru svého hlavního města symbol ponížení, zastrašování, utlačování, okradení, poněmčování - ale i kolaborace a lokajství? Proč neobnovovat?

Obsah:

Ne bitvou na Bílé hoře, tragédie pro České země začala mnohem dříve.

Co České království po Bílé hoře díky katolickým Habsburkům definitivně ztratilo?

Faktory ovlivňující význam mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Vojenské vítězství, které slavil Mariánský sloup

Každý pomník libovolné historické osobě, jakémukoliv svatému, každý náboženský symbol nejsou prostě jen uměleckým dílem či estetickým doplňkem náměstí, jsou to ideologické hlásiče. Ukazatelé, tady jsme páni my. Zvířata si značkují svá území a vítěz zaplavil dobytá království, či jen města svými pomníky, stavbami a často zboural ty staré. Církve a náboženství vždy nechávaly na místech bývalých model, postavil sochy těch svých správných svatých. Prostě pokud se nejedná třeba o pomník DNA nebo sochu dívky v parku, tak každý jiný je zhmotněná ideologie vítězů. Pravda, občas se najdou umělci a vědci, co jsou akceptováni tak nějak všemi a tedy jejich pomníky nejsou bořeny a někdo může namítnout, že socha nahé dívky v parku je volnomyšlenkářství, tedy také politikum a tím může být nakonec i socha DNA.

Markantním příkladem ideologického boje pod rouškou takzvaného umění a nápravy pomyslného barbarství je bitva o mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho vztyčení byl takový katolíky vztyčený prostředníček na jinověrce a i fakáč od Habsburků Čechům, čili jeho zbourání po vzniku České republiky byl jediný možný způsob jak s ním naložit. Kdo by chtěl mít v centru svého hlavního města symbol ponížení, zastrašování, utlačování, okradení, ale i kolaborace a lokajství? Pokus o znovu vztyčení mariánského sloupu je vůči Čechům tedy nebetyčná provokace, nepředstavuje prostě jen objekt z pískovce, který byl přikázaným darem poraženým o vše obraným a rekatolizovaným Čechům, je to znak Habsburské a katolické povýšenosti, absolutismu, české nesvobody a poněmčování a ostrakizace nekatolíků. Tato svá tvrzení mohu doložit z historicky dostupných dat. Začněme poněkud ze široka, ale pro pochopení věci je to nutné. Tyto události se staly, jsou součástí našich dějin, ovšem dějin, které jsme nechtěli, ale byly nám vnuceny cizími panovníky a přiznejme si to, někdy i vlastní hloupostí. A všechny tyto události a souvislosti jsou zhmotněné v onom sloupu hanby, jak se mu také říkalo.

Ne bitvou na Bílé hoře, tragédie pro České země začala mnohem dříve.

Kdo se pořád otáčí jen do minulosti, tomu se zasekne hlava a vidí už jen svůj zadek, ovšem kdo ignoruje minulost, může se v tom pozadí ocitnout. V pozadí někoho jiného. Prostě znalost své historie i světové, je velmi nutná.

Píše se rok 1471 je 22. března a v Praze právě umírá jeden z nejlepších panovníků a politiků, český král Jiří z Poděbrad. Aby nebylo království dáno do diplomatické a hospodářské izolace, ale zůstalo zachováno do dalších staletí, vzdal se založení své dynastie a korunu přenechal polským Jagelloncům.  Zdáli se být silným rodem, který čeká dlouhá budoucnost, a který bude mít pro nekatolické Čechy pochopení, ale zaúřadovala hloupá náhoda – roku 1526 se při útěku z prohrané bitvy s Turky v močálu u Moháče utopil Ludvík Jagellonský. Bylo mu dvacet let a nezanechal potomky. Teď přichází pro nekatolické České země ta prvotní rána – Ludvíkův otec Vladislav Jagellonský s Maxmiliánem I. Habsburským uzavřeli roku 1515 ve Vídni dohodu o dynastickém spojení a to, že Vladislavova dcera Anna si vezme Maxmiliánova vnuka Ferdinanda a syn Ludvík si vezme Habsburskou princeznu Marii. Když děti dorostly do věku vhodného k uzavření manželství, oba zamluvené páry se vzaly. Takže po smrti Ludvíka jeho švagr Ferdinand I. Habsburský zavětřil a hnal se pro českou korunu, oháněl se dědickým právem manželky. Ano, roku 1507 byli Ludvík i Anna uznáni dědici českého království pod podmínkou, že se naučí česky, což splnili. Ferdinand ovšem získal nejdříve jen Moravu, Slezsko a Lužici. České stavy neuznaly nároky Ferdinanda a Anny a trvaly na svobodné volbě. Z hlediska historie si musíme říci, k čemu byla ta volba, když ho stejně 26. 10. 1526 zvolili českým králem, ač podle všeho byl tou nejhorší variantou. A to proč?

Byl zastánce absolutismu, neuznával žádné spoluvládnutí nebo moc pro stavy a měšťanstvo pokládal za neplnoprávný stav, chápal je pouze jako své poddané, kteří mu musí opatřovat peníze a vše co jim on nakáže, musí splnit. Roku 1526 nekompromisně potlačil měšťanské svobody ve Vídni a hlavně městům neustále zvyšoval už tak vysoké berně. Pro lepší ovládání obyvatel Rakouska provedl peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.

Ferdinand uvažoval dynasticky - na prvním místě jeho zájmu byl prospěch a rozkvět Habsburského domu, jeho budoucnost a na druhém místě pro něj bylo blaho jeho největší spojenkyně římskokatolické církve, pro ni potíral všechny nekatolíky. Státy, kterým vládnul, mu měly zajistit tyto zájmy, jinak ho nezajímaly – o jejich rozvoj a zdar mu nešlo. Tohoto festovního katolíka a despotického panovníka si zvolily české stavy – zástupci země, kde bylo jen 10% katolíků.

Šlechtě imponovalo, jak zachází s městy a omezuje jejich privilegia a rádi ho zvolili a možná se tam i uplácelo a chřestilo zbraněmi, byl i strach z napadení Turky. Prostě zvolili ho a nedomysleli důsledky i pro sebe – snad se domnívali, že když jej zvolí s podmínkami a to, že bude respektovat svobodu českých stavů, bude dodržovat kompaktáta a přesídlí do Prahy, takže bude vše v pořádku. Jací to byli naivkové až hlupáci! Slibem neurazíš. Ferdinand při inauguraci vše slíbil a nic pak nesplnil.

Ferdinand uvažoval dynasticky a panoval divide et impera – čili věděl, že nejednotné a rozhádané opoziční skupině se vládne mnohem líp než jednotné, silné opozici. Proto se v Českých zemích, kde stavové měly silné vládnoucí pozice, snažil jako zákeřný hajzlík vyprovokovávat vzájemné roztržky mezi šlechtou a mezi šlechtou a měšťany i mezi jednotlivci a velmi se mu toto jeho „dílo“ dařilo. Navíc pomaličku utahoval šrouby náboženským svobodám a v rámci rekatolizace poslal do Čech jezuity, ti zde plnili funkce misionářů a učitelů ke katolictví. Ve Vídni zřídil dvorskou komoru, což byl ústřední orgán pro správu královských financí. Vytvořil si tajné a dvorní rady, později také vojenské rady, které se tvářily jako poradní orgány, ale skutečnost byla jiná – měly postupně nahradit zemské úřady existující v jednotlivých zemích. Tyto Vídeňské úřady byly plné byrokratů placených králem a velmi loajálních jen a jen jemu. Dále tento nový král potlačil krajské sjezdy stavů, zakázal shromáždění velkých obcí a zrušil jednotu pražských měst. Toto vše vedlo k centralizaci moci do rukou Ferdinanda I. a nahrávalo k pozvolnému přechodu od personální unie v unii reálnou.

Když si šlechta a měšťané vše uvědomili a zase se spojili, bylo už pozdě. Sice v letech 1546 -47 došlo k prvnímu protihabsburskému povstání, ale bylo už silným Habsburkem potlačeno.

Za Maxmiliána II. byla přijata Česká konfese – takový politický kompromis mezi katolíky a dalšími náboženstvími v našich zemích, kterým zaručovala určité svobody. Za tento glejt šlechta zaručila český trůn jeho nejstaršímu synovi Rudolfu II. Šlechta před volbou krále preferovala dědičnost království, protože dědičnost lén posilovala nejen královskou dynastii, ale i ty jejich.

Rudolf II. přesídlil z Vídně do Prahy, bylo to z důvodu jejího možného ohrožení Osmanskou říší a Čechám škodil tak nějak v mezích, ale ani nepomáhal. Roku 1609 pod nátlakem šlechty a stavů podepsal Rudolfův majestát – potvrzení náboženské svobody v Českém království. Na závěr svého panování jako pomstu všem svým odpůrcům pozval do Českého království Pasovské, aby rabovali a zabíjeli.

Jeho nástupce Matyáš se opět přestěhoval do Vídně a už za svého života byl jen loutka v rukou svého nástupce Ferdinanda II. ze štýrské větve Habsburků. Tohoto Ferdinanda nejdříve sněm uznal, ale musel přislíbit respektování Rudolfova majestátu. Po Matyášově smrti zřejmě stavům došlo, že Ferdinand nikdy nebude respektovat jiné náboženství než katolické – měli možnost vidět, jak proti nekatolíkům postupoval v Korutanech a Štýrsku, a tak Generální sněm Koruny české Ferdinanda II. neuznal králem a zvolil Fridricha Falckého. A teď už pomalu přichází ta řežba bitva na Bílé hoře 1620, polední pokus o zvrácení vývoje v Čechách. Jak dopadla, to víme, zatýkalo se, konfiskoval majetek, sekaly se české hlavy, elita národa odešla do vyhnanství. Je s podivem, že v tak důležité bitvě nebojoval každý Čech, ale žoldnéři, to byla další velká chyba české šlechty. Jako už tolikrát svým postojem – „my jsme nadřazení všem“ - nahrála Habsburkům a zaplatila za to.

Vítěz císař Ferdinand II., který byl vychován jako fanatický katolík ihned zrušil Rudolfův majestát a samotnou listinu potupil rozstříháním a spálením pečeti. Od roku 1627 se stalo v Čechách jediným povoleným náboženstvím římskokatolické, ostatní byly označeny za kacířské a s jejich vyznavači bylo patřičně nakládáno. Co chtít od panovníka, který byl katolickými vychovateli indoktrinován k myšlence, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných a jeho povinností je chránit před odklonem od „správné“ víry – čili katolické. Však také katolická církev po dlouhé době právě jeho považovala za nejlepšího muže, co usedl na český trůn a byla spokojená s jeho prací pro ni – čili rekatolizací a to všech svých území.

Po porážce českých stavů následovala nejen rekatolizace, perzekuce, ale i konfiskace majetků. V Čechách začal úřadovat exekuční tribunál pod vedením Karla z Lichtenštejna, který zabavoval majetek popravených či emigrujících šlechticů a nejen šlechticů i měšťanů i statky. Roku 1622 Ferdinand II. vydal generální pardon a tím nastartoval druhou vlnu konfiskací majetku bohatých Čechů. Na rekatolizaci přísně dohlížely reformační komise

Jediná možná víra - katolická, zrovnoprávnění němčiny s češtinou v úředním styku, ztráta práva volby českého krále, absolutismus, České království navždy absolutně dědičné v Habsburské linii. Dále české království je zbaveno všech práv a ta už má ve svých rukou pouze císař. Chudým sice nic nezkonfiskovali, ale byli obráni o svobodu – měli zakázáno stěhovat se a i brát si své partnery bez souhlasu vrchnosti, museli bez pardonu přestoupit na katolictví, stali se prostě nevolníky – a to vše vydal Ferdinad II. jako ustanovení v Obnoveném zřízení zemském v roce 1627 a tato ustanovení platila až do roku 1848, samozřejmě s císařskými úpravami.

6. března 1629 císař vydal tzv. restituční edikt, kterým navrátil katolické církvi všechny její hmotné statky zabavené protestantskými knížaty a městy a obnovil tím náboženský stav z roku 1555.

Ferdinand II. řízený katolíky a i svojí fanatickou matkou, byl pro naše země, tedy skutečný dáreček. Po něm nastupuje jeho syn onen stavitel Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze Ferdinand III. – ten, dá se říct, přesunul bitvy Třicetileté války na naše území a díky tomu zahynula velká část našeho obyvatelstva. V roce 1646 de facto ukradl české korunovační klenoty, nechal si je převézt do Vídně. Navráceny byly až roku 1867. Také zrušil Karlovu universitu neb ji spojil s jezuitskou kolejí v Klementýnu a vznikla tak katolická státní vzdělávací instituce Karlo -Ferdinandova univerzita.  Nastává doba temna a rekatolizačního baroka.

Co České království po Bílé hoře díky katolickým Habsburkům definitivně ztratilo?

Politici sbírají funkce, nejlépe třeba v dozorčích radách, církve hromadí zlato a peníze a panovníci touží jen a jen po co největším území, věčné vládě své dynastie a peníze samozřejmě vítají rovněž. Změnilo by se tedy, kdyby nám vládli třeba Jagellonci? Vladislav i Ludvík sídlili v Uhrách a manželka Vladislava Anna z Foix a Candale se ani nenechala korunovat českou královnou a nikdy do země kacířů ani špičkou střevíce nevstoupila. Jaký tedy měli k nám vztah? Museli umět Česky a nebyli tak svázaní s katolickou církví, ale jak by se jejich panování vůči nám vyvíjelo, netušíme. Dalším nebo by mohlo být, kdyby se Jagellonci sblížili místo s Habsburky s francouzským královským dvorem a nebyla by to jen Anna. Ovšem jistě by to byli také fanatičtí katolíci jako ona?

Pro obyvatele a historickou i kulturní kontinuitu státu je vždy lepší mít jen toho svého panovníka, který je se svojí zemí spjatý a nemá ji jen jako kolonii a rabuje ji pouze s mírou a spíš se stará, aby mu dlouho vydržela a rozvíjela se. Bylo by tedy lepší, kdyby Jiří z Poděbrad nepředával korunu cizím, ale založil dynastii Poděbradů. Jenže co na to papež? Co okolní státy? Nespekulujeme o alternativní historii, o tom napíši jindy, ale mluvme o té, co byla. Oč přišlo České království, po bitvě na Bílé hoře tím, že nemělo své krále, ale Habsburky?

O vlastní státní suverenitu – Praha přestala být sídelním městem českých králů, byly odděleny a samostatně z rakouského centra řízeny Čechy a Morava. Ztratili jsme vlastní vnitřní správu, právní systém a soudy, diplomacii, školy, armádu, policii… nemohli jsme  tyto činnosti řídit a vykonávat. Byl nastolen absolutismus, vše bylo pouze císařské, stavy už neměly žádné pravomoci.

Území - 1635 podstoupil Ferdinad II. Horní i Dolní Lužici Sasku. 1745 Marie Terezie definitivně odstoupila Fridrichovi Slezsko a Kladsko tzv. Drážďanský mír.

O majetek v českých rukách - Byl konfiskován majetek české šlechty a předán za zásluhy, či lacino prodán převážně zahraniční prohabsburské katolické šlechtě. Týkalo se to v první vlně konfiskací 905 panství a statků, 220 domů a 41vinic. Pokutami za podporu povstání byla přivedena téměř na mizinu česká města a nejvíce Praha.

Roku 1627 vydal císař a král Ferdinand II. patent, kterým nařizoval nekatolické šlechtě v Čechách, že nejpozději do šesti měsíců musí přestoupit k římskokatolickému náboženství. Kdo neuposlechne, musí do této doby prodat všechen svůj nemovitý majetek a odejít ze země. Shodný patent pro Moravu vydal v roce 1628.

O jazyk - Němčina se stala druhým úředním jazykem a čeština byla postupně vytlačována až vytlačena úplně. Až v roce 1880 Stremayrova jazyková nařízení zajišťovala rovnoprávné postavení Českého jazyka pro komunikaci se státními úřady. Podle těchto nařízení byl státní úřad povinen odpovědět na žádost strany v jazyce podání. Ovšem oficiální jazyk na úřadu samotném byl pořád pouze jeden a to němčina. Je to logické, Habsburkové byli představitelé  i císaři Svaté říše římské národa německého (až do roka 1806), čili jejich oficiálním jazykem byla Němčina a tu také ve všech svých zemích prosazovali a nejen na úřadech, ale i v umění, školství. Nastalo poněmčování. Do českých zemí, které Třicetiletou válkou a emigracemi přišly o část obyvatel, bylo nastěhováno německé obyvatelstvo.

O svoji kulturu, školství a inteligenci - Habsburská protireformační a rekatolizační politika způsobila i jazykový a kulturní úpadek českého národa – tím že vyhnala z Českých zemí velké procento nekatolické inteligence – vzdělance, umělce, učitele. Nahradili je na učitelských místech jezuité a katoličtí duchovní a výchova dětí a mládeže se nesla pouze v katolickém duchu a prohabsburském. Zanikla Karlova universita.

Na našem území působili velmi aktivně různé řády jako misionáři – hlavně jezuité. U obyvatelstva byla kontrolována účast na mších a jejich smýšlení, ale v rámci výchovy jim byly dopřány i různé katolické slavnosti, kde se hrálo divadlo, hudba a byl i ohňostroj. Habsburkové i katolické církev věděli, že nejde jen vše potlačit bičem, že i ten cukr je nutný.

O své náboženství – Konec Kališníků, Jednoty bratrské a dalších nekatolíků, konec jedinečného reformačního procesu v českých zemích. Nastala tvrdá rekatolizace v nejen u nás, ale i v celé Římské říši. Ve městech byla násilná, protože byl zájem ze strany císaře i církve, aby proběhla v co nejkratším čase. Ono co katolíky tak pohánělo? Nebyla to jen touha po majetku, moci, nebyl to jen strach z jiného nového a i kritického myšlení lidí, byla to i pomsta za reformaci co u nás proběhla a odstavila je od korýtek – čili pomsta za husitství, které o sto let předběhlo evropskou reformaci. Žili zde jedineční, nadaní a myslící lidé a to se neodpouští, takovým se vládně špatně, ty je třeba zlomit a jak nejlépe? Rigidním náboženstvím.

O svoji měnu - Fridrich Falcký razil svoji stříbrnou minci. Dne 18. ledna 1622 bylo v Praze vytvořeno mincovní konsorcium, které získalo výsadu k ražbě mincí. Tyto mince s nižším obsahem stříbra nahradily kvalitní stříbrné zimního krále a došlo tím k znehodnocení měny.

Za tuto dlouhou minci, opravdu velmi výhodně skupovali prohabsburští katoličtí šlechtiti Čechům zabavený majetek.

O svoji ekonomiku – Majetek byl v rukách převážně cizích vlastníků – čili i ekonomika. Výhodná místa a to ve všech oborech i dělnických se postupem doby stávala pro české lidi nedostupná a upadala tak i řemeslná vzdělanost. Přitom zde, před rekatolizací a Habsburským absolutismem, byli fundovaní řemeslníci, ke kterým se chodil učit svět. Po Bílé hoře už jsme se stali rezervoárem levné pracovní síly, ale pořád velmi zručné.

Naše země byla například Evropskou jedničkou v rybníkářství a chovu kaprů – exportovali jsme je do Rakouska, Bavorska i na papežský dvůr do Říma a jinam.

Morální dopad - Postupem doby začali mít všechny výhody peněžní, profesní, společenského postavení jen "německo-rakouští" loajální občané, takže bohužel česká šlechta, měšťané a „elity“ se začaly poněmčovat, přestávaly se hlásit k českému jazyku a ke svým českým předkům. Následky tohoto jsou dobře známé z životopisů například Havlíčka Borovského, Boženy Němcové a dalších.

Kleslo národní uvědomění, sebevědomí, hrdost.

Co získalo České království tím, že se stalo provincií Habsburského Rakouska –Uherska? Přemýšlím, pročítám literaturu. Nic nenacházím. Podle někoho jsme získali ochranu monarchie od válek z druhé poloviny 17. a první poloviny 18.století a to hlavně s Turky. To je velice diskutabilní tvrzení a patří do alternativní historie, protože možná bez Habsburků by naše země nebyly poničeny Třicetiletou válkou a nepustit Turky – čili Osmanskou říši, do Evropy byl zájem všech. Jak to bylo s tou ochranou od Habsburků? Například Turci se sice do už Prahy nedostali, ale na Moravu ano a roku 1663 zde plenili, vraždili a císař Leopold I. moc rychle s pomocí nepřišel. Jihovýchodní Morava utrpěla mnoha miliónové škody - ve zlatých. Kdo nestihl utéct, byl Turky odvlečen do otroctví – jednalo se o desetitisíce mladých mužů a žen, ty nad čtyřicet let povraždili. Bylo zcela zničeno několik obcí Lanžhot, Podivín, Pouzdřany, Hustopeče, Pohořelice, Rajhrad, Měnín… v Hradišťském kraji bylo zničeno a spáleno 49 dědin a městeček.

Vojenské vítězství, které slavil Mariánský sloup

Sloup byl poděkováním za vítězství v bitvě o Prahu v roce 1648.

Ta bitva o Prahu – poslední bitva Třicetileté války, měla několik rovin a žádná nebyla veselá a pro naše země dobrá. První rovina byla, že Švédové původně šli osvobodit Čechy od nadvlády Habsburků a nucené katolizace. Jenže něco se ve válce zvrtlo, trvala opravdu dlouho a osvoboditelé, když dorazili k nám, už byli změněni v divokou zvířeckou a nezvladatelnou hordu a vesele loupili, rabovali a znásilňovali i ty, co vlastně šli osvobozovat. Nebyli tedy vítáni.

Další vrstvou bitvy byla spolupráce Pražanů s utiskovateli. Nelze na ně až tak plivat -  tvrdá rekatolizace zakořenila katolictví v mozcích lidí. Uběhlo už 28 let od bitvy na Bílé hoře, narodila se nová generace a tu již učili jen katoličtí duchovní k pokoře a ohnutým zádům a neskonalé lásce k císaři a katolické církvi. Dále: nekatolická elita skončila v emigraci, nemohla nic ovlivnit a v Praze již žilo i velké množství Habsburkům a katolíkům loajálních cizinců a navíc ve městech probíhala rekatolizace drsněji a rychleji než v ostatních částech země a v hlavním městě ještě drsněji a horlivěji než jinde. Nezapomínejme i na rok 1631 na 15. listopadu kdy se Praha bez boje vzdala saským vojskům. S těmito vojáky se domů vraceli čeští emigranti šlechta i měšťané a protestantští kněží. Vše šlo krásně, vyhnanci postupně převzali politickou moc a úřady i své majetky, jenže Ferdinand III. opět do čela svých vojsk povolal vyhnaného Albrechta z Valdštejna. a ten mu jako vždy všechny bitvy vyhrál a 25.5.1632 obsadil Prahu.  A bylo zase císařských perzekucí a zabavování dalšího majetku.

Proto se nyní už katolická Praha na straně svých utlačovatelů opravdu sveřepě bránila proti protestantským Švédům, co chtěli Čechy osvobodit od katolické nadvlády. Pražané bránili své město, ačkoliv by pro České království bylo paradoxně lepší, kdyby protestanti obsadili Prahu celou a ne jen Malou Stranu, Hradčany a Pražský hrad. Jenže Švédové rabovali a zabíjeli a opravdu ukradli, co mohli – kdo by se jich nebál? Všem obyvatelům byla bližší košile – život, majetek než kabát svoboda a návrat emigrantů. Švédi dokonce vykradli i Pražský hrad – dovezli domů tolik hodnotného lupu, že se zdá, že jen díky tomu mají teď ve svých muzeích co ukazovat. A ač se tváří jak jsou osvícení a všem vstřícní, nakradené v Praze a i jinde v naší zemi vrátit nehodlají.

Takže Praha se částečně ubránila a to asi i díky Jezuitům a katolickým duchovním a jejich až nezdravému fanatizmu, ke kterému hecovali i obyvatele - své měšťanské ovečky a studenty - věděli, že jim jde o vše. Nešlo totiž o Prahu jako takovou, ale o její strategický význam a jejich moc a pozice v Čechách. Říkalo se, kdo drží Prahu, drží Evropu. Švédové totiž měli v plánu okupovat celou Prahu před podepsáním mírové smlouvy, protože jen s ní ve své moci bylo možné vyjednávat s Habsburky o dalším osudu a budoucnosti Českých zemí a tím i českých emigrantů, kteří tak doufali, že Habsburkové a katolíci budou poraženi a oni se budou moci vrátiti domů. Nestalo se tak. V sobotu 24. října 1648 byl v Münsteru podepsán mír - Vestfálský. Obránci Prahy tak s konečnou platností přispěli k tomu, že Čechy zůstaly katolické a Habsburské.

Čili nejednotnost a určité sobectví, lhostejnost k osudu své země, oportunismus, lokajství k novým pánům, zavrhnutí svých předků za kus žvance a konečné vítězství katolické církve a Habsburků – to byl výčet toho, co bitva o Prahu v roce 1678 znamenala, a co slavil mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Byl to císařův výkřik radosti nad úspěšnou rekatolizací a zdárným přijetím jeho milovaného mariánského kultu.

Důvody úspěšné rekatolizace a přijetí Mariánského kultu

- Vyhnání nekatolické šlechty, měšťanstva, duchovních a hlavně učitelů. Následnou generaci už vyučují pouze katoličtí duchovní a samozřejmě pouze v duchu katolického náboženství.

-Rekatolizace byla velmi tvrdá. Jako misionáře sem císař poslal jezuity, kteří byli zběhlí ve způsobech jak přivést zbloudilé ovečky do lůna církve pravé.

- Třicetiletá válka velmi zdevastovala naše území, lidi a jejich majetky. Dobový spisovatel Václav Vladivoj Tomek o tom píše, „ ... válka třicetiletá zpustošila zemi českou a znuzila národ český, jak předtím ještě žádná jiná podobná bouře, nevyjímajíc ani velké války náboženské pro učení Husovo. Na tisíce vesnic bylo spáleno a zpustošeno tak, že se mnoho jich nezdvihlo již nikdy zase. Města skoro všecka, bud celá, buďto s části, obrácena byla ve spáleniště, s něhož jen po dlouhém čase mohla se navraceti ke své někdejší podobě. Obyvatelstvo měst i vesnic, tolikrát vyplašeno ze svých bydlišť a vydrancováno ze všeho, což mělo, pohynulo hladem, nouzí, mečem nepřátelským a trýzní všelikou v takové míře, že ze tří míllionů obyvatelů, kolik počítalo se v Čechách před touto válkou, potom dle počtu tehdejšího zbylo jen asi 800 000 duší. Chudoba svírala největší část tohoto obyvatelstva. Města byla zbavena zámožnějších tříd nejvíce již vystěhováním protestantů; průmyslu a obchodu nedostávalo se již od té chvíle předešlých základů peněžitých; potomní svízele utlačily pilnost řemeslnickou tak, že zanikla i mnohá někdejší umělost a zmařena tím možnost nového se povznešení. Sedlák byl zbaven potahu, dobytka, nářadí, a nemohl se tudy snadno spamatovati ve svém spuštěném hospodářství; na mnoha místech musili rolníci sebe samy zapřahovati ku pluhům ...“

Takže nucený odchod nekatolické inteligence, výborná práce misionářů – jezuitů, císařovy represe vůči nekatolíkům, celkový poválečný marasmus a České země byly najednou katolické. Jezuité ještě davu hodili cukříček v podobě milosrdného mariánského kultu. Kdo by v té době odolal…

Celý text bude v připravované knize