Svět podle… a nepovím!

Jak by vypadal asi takový svět za pět set let a netroškařme možná za tisíc let? Beru křišťálovou kouli a už to vidím.

Cestovatel přistál na nezalesněném vrcholu jedné z deseti hor, které tvořily údolí vypadající jako obrovská vana. Všimnul si, že na úpatí devíti z nich stojí rozpadlé město zarostlé stromy. Všude byl klid, šuměly listy a ozývali se ptáci. Pomalu a opatrně vypustil drony se snímacími kamerami a zapnul i malou kamerku na svém krku.

Něco těžkého zlomilo v jeho blízkosti větev. Trhnul sebou.

Z lesa vyšla vyzáblá postava v bílém hábitu. Kývla na něj hlavou, lehce se uklonila, rozmáchla se rukou kolem sebe a začala monotónně hovořit: „Poslyš o nás. Vše se neustále vyvíjí, pokud něco stagnuje, je to odsouzeno k zániku. I tvor zvaný člověk za tisíce let prošel dalším evolučním vývojem. Zlé jazyky, které naštěstí nikdo neposlouchá, říkají, že to nebyl evoluční vývoj, ale zlé záškodnické lékařské pokusy a genetické zásahy, které stvořily dnešního nadčlověka TO – dokonalého tvora mimo dobro i zlo, mimo jakékoliv projevy rasismu, šovinismu, xenofobie, sexismu… všechna TO jsou si absolutně rovná, protože jsou stejná, mají stejná práva i povinnosti, ale i schopnosti. Jsme jeden roj.

Tento přirozený vývoj nebyl zpočátku kladně přijímán obyvatelstvem. Imámové totiž v prvním století této změny přikazovali zabíjet taková obojetná novorozeňata. Jenže jiná se nerodila, a jelikož ta narozená byla zabíjena, brzo začal klesat počet světové populace. Navíc, stala se divná věc, přes noc zmizeli všichni nevěřící otroci se svými špinavými rodinami a s nimi všechna letadla a lodě a špičková technika. Kolik jich bylo a jaké se jim rodily děti, o to se nikdo nezajímal, byli to prašiví otroci. Měli se ihned zlikvidovat, ale otroci byli potřeba.

Konvertité sice některé jejich práce dokázali, ale jelikož to byli povětšinou humanitně vzdělaní jedinci, neuměli obsluhovat roboty a automatické linky v továrnách, neznali nic z obsluhy elektráren. Brzo nastala tma, hlad a zima. Lidi se pomalu přestali zajímat o nařízení Imámů, která denně sypali z minaretů. Po mnohaletých bojích a dalších miliónových ztrátách lidí, přestali řešit i to jak se zahalovat, když jsou žena i muž v jednom.  Měli jiné starosti. Potomci konvertitů obnovili prvobytně pospolnou společnost a na svět přicházela další mladá TO. Vedení převzala rada starších.

A tak nám tady ubíhají staletí. Zatím TO nejsou identická, každé má svoji tvář a postavu, ale matka příroda, se jistě postará i o toto poslední, co vede mezi TO ke vzájemným střetům, urážkám a vyvyšování se jednoho nad druhé. Ano, ač se tyto vzájemné averze tají, existují.

Některá TO z důvodu svého zevnějšku mají problémy najít druhé TO a najít a počít jedno další TO musí pro zachování rodu a taky, aby se o ně někdo ve stáří staral a obdělával pole, podojil dobytek. Toto je naše pravdivá historie, kterou si my vědoucí předáváme mezi sebou staletí a staletí a jsme povinni ji vypovědět každému hostu.“

Bytost se odmlčela. Taky nevěděl, co by měl říct. Usmál se a uklonil se. Pot mu stékal po zádech a srdce tlouklo, jakoby běžel maratón. Naštěstí nic na něm nebylo vidět.

„Pojď,“ vyzvala ho osoba v bílém, „něco uvidíš.“

Váhal.

„Pojď se mnou do seznamovacího domu.“

Přesně v tento okamžik se právě jedno nezkušené mladé stvoření vydalo ze své chýše hledat svůj protějšek do seznamovacího domu, jež byl před staletími postaven na břehu řeky asi dvě hodiny chůze od jeho vesnice. Mohlo se sice oplodnit samo, ale to je zakázané. Bylo dokázáno, že taková TO po pár generacích degenerují.

Jak tohle TO uvidělo, bylo mu jasné, že s tímhle si budou rozumět. Podle pohledů, jaké na něj vrhalo, bylo jasné i všem kolem, že tihle dva jsou právě se rodící pár.

Zadívalo se na TO toužebně. Jeho pohled byl asi opravdu svůdný, ono krásné stvoření vstalo a šlo k němu.

“Smím prosit?” uslyšelo, jak mu říká.

“Samozřejmě,” usmálo se.

“Já se jmenuji An.”

“Já jsem Ed.”

“Tančíš krásně, Ed.”

“Ty také, An.”

Obě dvě TA byla trochu neohrabaná a bála se, aby nějak to druhé nezahnala od sebe.

“Kvašený nápoj?” zeptalo se An.

“Ne, díky, dnes mám své menstruační dny, tak je mi blbě,” odvětilo Ed.

“Hmm to chápu, já je skončilo právě včera, tak mám na něco chuť.”

“Tak pojď, na mě se neohlížej, já si dám vodu.”

„Dobře. A podívej se na támhle to divné TO, je tak ploché.“

 „Přivedlo ho sem nejstarší vědoucí, prý přicestoval odněkud z velké dálky.“

Cestovatel seděl u stolu a vše slyšel. Musel se usmát. Naštěstí ho nikdo neobtěžoval, jen si ho TA zvědavě prohlížela. Nic víc.

-

Večer uplynul.

“An, uvidíme se?”

“Jasně, a budeme nejdříve u tebe, nebo u mě?” podívalo se svůdně na ně.

“Hodíme si mincí.” Házení mincí byl starý zvyk, aby se budoucí pářiči nehádali, u koho se akt odehraje nejdříve.

Stříbrný penízek dopadl na trávník. An se podívalo na minci. “Takže za tři dny u tebe, vyhovuje?”

“Jasně, jsem támhle ze třetí osady pod komolým kopcem. Čekám tě.”

Políbili se.

Cestovatel vše zpoza keřů pozoroval. Zakroutil hlavou a rychle se vrátil do stavení.

-

“Ahoj, An, vypadáš nádherně,” uvítalo TO ve dveřích chýše ani si nevšimlo, že za ním v dálce stojí ten podivný cestovatel.

“Ty také, Ed.” Něžně se políbila.

“Udělalo jsem nám večeři.”

“Ne, Ed, nejdříve se svlékni,” samo už bylo nahé.

“An, ty máš tak krásná prsa a penis… ale já ještě… já nikoho nemělo…,” je rozpačité.

“Neboj se, ty blázínku, a pojď sem, odreaguj se a mysli na to, že počneš.”

“Áááá,” vzdychla si obě.

“Tak co, Ed?”

“Krása.”

“Tak a teď honem se najíme a půjdeme ke mně, chci také počít a možná porodíme současně.”

“To bude krásné, An, a myslíš, že se i pak budeme vídat?”

“Pochybuji, Ed, a víš, že starší a vědoucí to neradi vidí, a doufám, že u mě jako počínatel budeš šikovnější, než jsi bylo tady u sebe jako počínající, už jsi vidělo, jak vše dělám.”

„Vynasnažím se.“

-

Cestovatel rychle doběhl do svého vznášedla. Z krku sňal malou kameru a zapojil ji do vysílače. Sáhl po mikrofonu.

„Tady Adam A, slyšíte mě?“

„Slyšíme tě dobře.“

„Posílám obrazový materiál z dronů  a osobní kamery a vzkaz pro všechno lidstvo, cesta domů je volná. Opakuji, cesta domů je volná! Můžeme se konečně vrátit. Zůstalo tady pouze pár zoufalých mutantů. Odhaduji tak pět tisíc na celém kontinentu.“