Reklama
Jita Splítková

A všichni budou konečně šťastní!

17. 02. 2017 10:04:35
Zaujalo ho chování kluka, který právě přechází ulici. Mladík si nesl v levé ruce kýbl, štětku a v podpaží pravé ruky ruličky papíru. Zastavil se na rohu přímo naproti jeho oknu. Rozhlíží se. Zkoumá, jestli někdo nejde.

Položil kýbl na chodník. Znovu se rozhlíží.

Rychle v kyblíku namáčí štětku, udělá s ní pár tahů po omítce domu a honem nalepuje na to místo velký plakát.

Žádný obrázek. Jen text.

Copak to tam asi ten kluk vylepil? Ptal se sám sebe a šel si pro brýle.

Hmmm ... ne, nepřečtu to ani s brejlema, no až půjdu ven, tak si to prohlídnu.

Zazvonil telefon.

„Ano? Áááá ... ahoj Tondo... ne nezlob se ještě jsem nebral... pozítří ti můžu půjčit...ne...prosím nezlob se tolik nemám...ale polovinu... haló...“

To je strašný, přerušili nás. Nevěřícně kroutí hlavou. Snad se Tonda neurazil, je to milenec šéfovy ženy, byly by problémy, kde bych pro něj ty peníze sehnal? Bezmyšlenkovitě se dívá na telefon. Vzal si adresář a listuje jím, ne ... nikdo mě nenapadá... Teď asi nic nevymyslím. Tak si aspoň uvařím kafe. Odšrouboval uzávěrku od piksličky na kávu. Ach jo, už mi došlo, že bych si nějaký skočil koupit? Kolik je? Podíval se na hodiny. No to by mohli mít ještě otevřeno.

Shodil ze sebe župan, honem si vzal tepláky, mikinu do ruky igelitku a vyběhl ven.

„Pane, prosíím vás, pane.“ Oslovila ho zoufalým hlasem žena středního věku v bílé zářivě čisté zimní bundě a v černých kalhotách.

„Pane, prosím Vás nemůžete mi dát nějaké peníze, mě nepřišel invalidní důchod a za týden jdu na operaci, prosím můžete mi něco dát?“ Podívala se na něj ztrápenýma očima, bylo vidět, že je skutečně nemocná. Její oči, pohublá postava, šedivá pleť, vše vypovídalo o přítomnosti něčeho nezdravého v jejím těle.

Usmál se na ní „Samozřejmě, ale mám s sebou jen pár korun na kafe...“ Podal jí padesát korun.

„Hmmm...“ vzala si je, „a víc opravdu nemáte?“

„Ne, sebou ne.“

„Ale doma?“ Podívala se smutně na něj.

„Doma ano.“ Neví, jak to ukončit, usmívá se.

„Tak nemůžu jít s váma k vám domů, abyste mi dal víc?“ zakňučela žena.

Taková zvláštní upřímnost ho zarazila. „Ne, to ne, ale vy tady bydlíte?“

„Ano, tady.“ Ukázala někam neurčitě za sebe.

„Tak já vám sem další peníze přinesu. A hodím vám je do kaslíku. Jmenujete se?“ je mu to blbý, že se jí ptá, ale jak jinak se ji zbavit?

„ Shmitrová.“ Pípla, sotva ji slyšel.

“A bydlíte přesně kde?“ zeptal ji s hraným zájmem.

„Tady,“ ukázala pomaloučku rukou, znovu někam do neurčita.

„A váš dům se nezamyká?“

„Nezamyká?“ pohlídla mu poprvé do očí, „nebo asi zamyká?“ řekla to tak jako by se ptala jeho.

„No to já nevím, jestli zamykáte.“

„Nevíte?“ Znovu se podívala přímo do jeho obličeje, ale byl to pohled, kterým se nedívala na něj, ale skrz něj.

„Ne.“ Teď už nazlobeně vyštěkl a chystal se odejít.

„Zamykáme, samozřejmě zamykáme.“ Zavolala úplně pozměněným hrubým hlasem.

„Dobře já zazvoním, ale ukažte mi prosím váš zvonek, abych přesně věděl, kde mám zvonit.“ Vyšel směrem k ukazovaným domům. Ženička klusala poslušně za ním.

„Tady.“ Ukázala na ten prostřední a divně se dívala.

Podíval se na zvonky, „Ale tady nejste nikde napsaná.“ Oddychl si, tihle odhalením se jí snad už definitivně zbavil.

„Ne, já tady bydlím u kamarádky, tady...“ chvíli hledala mezi vizitkami na zvoncích. „... Ne tady! Ano, to je ona. Ale já bych raděj šla rovnou s vámi. Prosím. Prosííím...“ Znovu tak divně zakníkala.

Opravdu už nevěděl jak ji odmítnout. Taky se obával, aby mu na ulici neztropila scénu. „No, tak dobře, pojďte.“ Proč jsem se s ní jen dával do řeči. Já hlupák. Jsem takový dobrák.

„Jste tak hodný člověk, tak hodný člověk,“ mumlá žena. Kolemjdoucí se po nich ohlížejí a usmívají se na něj.

Zaregistroval obdivné pohledy slečen. „Tak pojďte, milá paní, to víte, rád vám pomohu. Nebojte se.“

„To je svatý člověk,“ zaslechl za sebou ženský hlas. Poznal babiznu z bytu nad ním. „Je to náš soused, opravdu svatý člověk. Pro jiné by se rozkrájel.“

Aspoň, že to všichni ocení, jak jsem skvělý i ta baba, co pořád tluče holí do podlahy a mě odpadává omítka ze stropu. Narovnal záda. Otočil se. „Dobrý den, milá paní sousedko,“ zahlaholil a zamával staré ženě. „Vám to dnes zas tak sluší.“

Shmitrová loupla okem, věk druhé ženy ji uklidnil. „Vy jste tak galantní,“ vydechla.

Už to je dnes přesně rok, co Shmitrová u něj bydlí. Dívá se na její vyschlou postavu. Mlčky sedí v křesle a vypadá to, jakoby se každý den scvrkávala.

Moc toho nenamluví, je nemocná, tak skoro pořád leží. Ani toho moc nesní.

Někdo má psa, jiný kočku, tak já mám tuhle ženskou, co se dá dělat, pomyslel si. Navíc je nemocná, určitě už brzo umře a budu mít zas klid. Už aby to bylo brzo. Kdo to má vydržet. Jsem takový hodný hlupák. Co ji nějak pomoct? Vyndal z knihovny herbář a atlas hub. Hledá.

„Jíte houby? Paní Shmitrová?“

„Nejím!“ štěkla. „Koukejte mi uvařit vývar a hezky s nudličkama! Tím mi uděláte radost.“

„Uvařím vám bylinný čaj.“

„Opovažte se! Zavolám vašeho šéfa, že mě chcete vyhladovět, a kdo ví co ještě.“

„Dobře, dobře. Dojdu odpoledne pro maso.“

Podíval se z okna na ulici, jestli neprší. Po protější straně právě jde takový divný kluk, nese si v levé ruce kýbl, štětku a v podpaží pravé ruky ruličky papíru.

Zastavil se na rohu přímo naproti jeho oknu, rozhlédl se, jestli někdo nejde. Položil kýbl na chodník, namočil v něm štětku, udělal s ní pár tahů po omítce domu a nalepil na to místo velký plakát.

Něco tam bylo napsané.

Copak to tam asi ten kluk vylepil? Ptal se sám sebe a šel si pro brýle.

Hmmm ... ne, nepřečtu to ani s brejlema, no až půjdu ven tak si to prohlídnu. Tohle už jsem jakoby už jednou zažil? Ne, to není možný, na protějším domě nikdy žádné plakáty nebyly.

„Pane, prosím vás, pane, kafe!“ Ozvalo se z pokoje Shmitrové.

„Ano, už ho jdu dělat.“ Je skvělé být zdravý a moci být dobrým člověkem jako jsem já. Usmívá se. Odšrouboval víčko od dózičky s kávou. „Jé paní Shmitrová, ono došlo, tak chvilku počkejte, já ho jdu koupit.“ Zakřičel směrem do pokoje.

„Dobře, tady si vezměte padesát korun.“

Vzal si podávanou bankovku. Nedivte se, když totiž Shmitrová uviděla, jak jeho peníze neustále mizí u jiných a ti mu je nevrací, dostala zákonitě strach o existenci a přikázala mu dávat jí celou svojí výplatu. Nevzpouzel se. Nechtěl se hádat, jednou to zkusit, a i když je Shmitrová nemocná, řvala na něj tak silným hlasem. Nemá rád hluk. Ticho, ticho to je pro všechny zdravé.

Stála před krámkem, všiml si ji, až když ho oslovila zoufalým hlasem: „Pane, prosíím vás, pane.“

Byla to žena středního věku v bílé trochu ošoupané zimní bundě a v černých kalhotách.

„Pane, prosím Vás nemůžete mi dát nějaké peníze, mě nepřišel invalidní důchod a za týden jdu na operaci, prosím můžete mi něco dát?“ Podívala se na něj ztrápenýma očima, bylo vidět, že je skutečně nemocná. Její oči, pohublá postava, šedivá pleť, vše vypovídalo o přítomnosti něčeho nezdravého v jejím těle.

Usmál se na ní „Samozřejmě, mám ale s sebou jen pár korun na kafe a to musím koupit, není to pro mne.“

„Ale doma?“ Podívala se smutně na něj.

„Doma má moje peníze paní Shmitrová, ale počkejte, až nakoupím a pak se mnou pojďte, ona vám určitě něco dá.“ Poslední slova mluvil už jen sám k sobě. Žena prostě zmizela.

V krámě bylo lidí, několik bab ho předběhlo, nespěchal, tak to tak nechal být. Navíc, taky se dost těchto žen bál a říct jim něco, to by znamenalo problémy.

Když se vracel s koupeným kafem domů, všiml si, že na protějším domě skutečně visí plakát.

Co pak to je na něm napsané? Byl zvědavý, a tak přešel ulici.

Velkým černým písmen tam stálo:

UDĚLEJTE DOBRÝ SKUTEK! Radí vám společnost

A všichni budou konečně šťastní!

Chcete, aby se o vás mluvilo? Chcete všechny ostatní překonat v dobrotě? Chcete být ostatními oslavován, jako ten nejlepší člověk? Udělejte dobrý skutek! Oběste se!!!

A jelikož to vše chtěl, tak se oběsil.

Shmitrové po několika dnech došlo, že kafe ani vývar nebude. Vstala a nakoupila rum.

První doušek ji rozradostnil.

Když si uvědomila, že všechno kolem je jen její, pocítila nefalšovanou radost.

No konečně se mi za moji společnost nějak odvděčil, pomyslela si a dala si honem dalšího loka. A nemoc jako zázrakem zmizela. Do roka se hezky zaoblila, vdala se.

Jak vidíte, plakáty nikdy nelžou! A proto je dobré se jimi řídit a pečlivě číst, co je na nich napsané. A všichni budou konečně šťastní!

Zvyšte článku karmu!
Autor: Jita Splítková | | karma: 12.68 | přečteno: 579 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 7 příspěvků.
Poslední z 19. 2. 2017, 14:24

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz
Reklama