Už jsem tu rok, tak dnes sem dám poněkud žertovné příhody z mého života. Mám dar na vytváření trapasů a roztodivných situací - a to takových, kdy se zastaví čas a zírá na vás i ta dlažební kostka pod vašima nohama.
Pivo
Navštívila jsem jednu společenskou akci. Všude už je plno, jen u jednoho stolu jsou ještě volné tři židle. Sedí tam i bývalý kolega. Přisedla jsem si.
„Ahoj.“
„Ahoj“ Padlo mezi námi. Víc nic. Známý sedí, zírá do půllitru.
Chvíli jsem taky čučela do svého piva a pak mi to ticho přišlo neúnosný. Co hřejivého, přátelského říct? Čím se zarputile mlčícím začít konverzaci? Znám jeho, znám i jeho ženu. Byla jsem mu na svatbě. To je ono!
„A jak se má Kačenka?“ Bodře zahlaholím na celý bar. Pár lidí se podívalo našim směrem.
Zvedl hlavu. Ty jeho oči! „Ráno se sbalila a odešla,“ sykl.
A tak jsme se oba mlčky dívali do sklenic, než mě vysvobodil jiný kolega.
Jak jsem vyhrála večeři.
Než přišly tyto mrazy, pršelo a pršelo a cestičky mimo chodník se změnily v bahno. Jdu s hafanama na procházku. Táhnou, už vidí svůj polní plácek a nedbají, že mě vlečou bahnem.
A je to tu! Noha klouže a…
„Nedá!“ zařve někdo po mé pravici.
„Dá, o véču.“ Zařve jiný mužský hlas a je slyšet plácnutí rukou.
Já mezitím vyrovnávám… vyrovnávám… už se na mě bahno těší … vyrovnávám … a vyrovnala!
„Ha há, platíš!“ Radostně volá hlas. Podívám se. Dva mladí mužové odchází do dáli. Jeden má vztek, že jsem se nezaryla hubou do bahna, druhému je to jedno, ale má radost, vyhrál véču.
A já ten den přišla domů jako dáma a ne bahňák.
Ach ta falešná jména
Šílený vedro. Jet tramvají je jak za trest. Přilepuji se skrz šaty ke dřevěnému sedátku té nové a designově krásné tramvaje. Zastávka. Nastoupil jen jeden muž středního věku. Rozhlédl se a při pohledu na mě ztuhl a jen zírá a zírá.
Znervózněla jsem. Co mám divně? Ne, nekouká mi nic, čím bych ho tak šokovala. Muž se vydal ke mně. Zeširoka se usmívá a připomíná jednoho lupiče z Mrazíka. Ne, určitě ho neznám.
Potím se a koukám, kudy zmizím.
„Ahoj, Jito,“ zahlaholí dotyčný.
On mě zná! Dívám se asi jako idiot.
„No to jsem já!“ bodře vyřvává dál. „Ivan!“ Nechápavě se na něj dívám. „No, Malej čůráček!“
Cestující se začínají dívat. Hned jsou poznat cizinci – nereagují.
A najednou mi to v mozku sepne: „Jé to jsi ty, no jo, Malej čůráček,“ zařvu radostně. Teď už se na nás dívá celý vůz.
Proč si lidi dávají na sociálních sítích tak blbý nicky čili přezdívky!
Žertující sociální síť
Ze spánku mě probudilo zvonění mobilu. Šmátnu po přístroji.
„Ano?“ Ptám se.
„Jak, to žes mě nepozvala na svatbu!“ Ozvalo se nasupeně z mikrofonu.
Jsem rozespalá a nějak nechápu, „čí svatba? Co svatba? Kdo volá?“
„Se nedělej. Tvoje!“
„Moje?“
„Dala jsi teď fotky na Facebook.“
„Svatební?“ Probírám se a pomalu mi dochází, kdo volá a proč.
Začalo to tak před třemi dny. Najednou mi lidi začali dávat Like a přidávat komentáře k mým svatebním fotkám. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věci se prostě dějí, jak říká klasik, čert je vem.
Volajícímu jsem poděkovala za zájem a doporučila podívat se na datum, kdy jsem na Xichtáři fotky zveřejnila.
Jsem dokonale probraná. Oživuju počítač a jdu se podívat na onu sociální síť. Překvapeně koukám na dost velký počet zpráv.
Jedni gratulují, další se diví, kdy jsem se stihla znovu rozvést a znovu se vdát. Nikdo si nevšimnul, že ty fotky tam jsou od roku 2010, proč je Facebook až po tolika letech ukázal na hlavní straně, netuším.
