Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Roboty z písmen - díl II.

25. 11. 2016 10:00:00
Známí a asi spíš víc neznámí autoři sci-fi příběhů z 19. a 20. století a jejich zapomenutí roboti, či naopak slavné umělé bytosti

předchozí díl zde: http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=569213

Sága o Parním muži

V roce 1865 v Spojených státech amerických vyšel sci-fi román Edwarda S. Ellise (1840 – 1916) Velký lovec aneb parní člověk v prériích (The Huge Hunter, or the Steam Man of the Prairies).V sešitovém vydání román vycházel v letech 1868 – 1904.

Oč v knize běží? Z názvu je jasné, že hlavní „věcí“ kolem které se vše točí je parní stroj v podobě androida - mohutného muže. Autorem takového parního robota je malý a tělesně postižený genius Johnny Brainerd.

Muž trpasličího vzrůstu kráčí ve stopách svého otce mechanika, který získal mnoho patentů. Aby byl děj ještě tragičtější Johny otce ztratil ještě v dětství a chuť do vynalézání mu dodává jeho matka. Johny vynalézá a vynalézá – bezdrátový telegraf, miniaturní parní stroje, různé hry... Čeho je moc, zprotiví se. Tak se stalo i Johnovi a začal své miniatury nenávidět. Spisovatelův záměr s hlavním hrdinou je jasný, musí pracovat dál. Vyřeší zápletku tak, že matka opět syna podpořila, poradila mu sestrojit velkého umělého člověka, který by se pohyboval pomocí páry. A stalo se. Sice to nějakou dobu trvalo, ovšem výsledek stál za to. Parní muž byl neuvěřitelně silný, utáhl vůz, se kterým by nepohnulo ani koňské čtyřspřeží a navíc se nikdy neunavil.

Byl celokovový a na hlavě místo klobouku měl komínek, kterým se jako z lokomotivy valil hustý černý dým.

Byl natřený černou barvou a svoji stěžení součástku, čili parní kotel měl zabudovaný v hrudi a samozřejmě pod parní kotel musí být přikládáno. V hrudi měl i dvířka, kudy se do něj ládovala dřevěná polena. Tlakový ventil tvořil jeho nos.

Ellis, jako správný autor sci-fi, myslel na vše, protože popsal i takový detail jako trny v chodidlech automatu - muže, které měly zabraňovat jeho sklouznutí se a pádu.

Na zádech v batohu měl odvětrávací klapky a na šíji opratě, pomocí kterých byl ovládaný. Maximální rychlost Parního muže byla 50km/h.

Jediná jeho nevýhoda byla, že společně s cestujícími se muselo vézt i hodně dřeva a voda.

Příběh Johnna Brainerda se uzavírá v roce 1875, kdy prodává patent na Parního muže Franku Readovi staršímu. Příběh vynálezce končí, ale ne parního androida. Reade ho vylepšil a na svět přišel Steam man Mark II. A to už bylo opravdové monstrum, měřil 3,65 metru. Místo očí dostal dálkový světlomet a Reade vyřešil i automatické odstraňování popelu – přes rošty a různá udělátka z Parního muže odpadával za běhu z jeho nohou. Rychlost tohoto monstra byla až 80km/h.

Ellis zřejmě miloval tento svůj literární výtvor a nechtěl se s ním rozloučit. V roce 1876 nechává své literární postavy vytvořit další model Steam man Mark III. Tento stroj vyrobil Read už se svým synem. Tato dvojice neúnavně vynalézala a konstruovala další udivující parní automaty, kromě muže sestrojili i parního koně.

Časy se mění a vynálezy s nimi, s tím počítal i spisovatel a ve své sáze o Parním muži v roce 1879 nechá otce a syna Readovi přejít s páry na elektřinu. V roce 1885 vyrobili prvního Elektrického muže a následně i elektrického koně a v těchto případech již můžeme dokonce i mluvit o primitivních robotech.

Fantazie s automaty

Olympia tančí po sále a najednou, co to? Tělem ji probíhají mocné záškuby... všichni se po ni ohlížejí. Intenzita křečí slábne, ještě několik komických pohybů nohou a rukou ...a konec. Tanečnice už jen stojí. Přijde k ní muž, vytáhne z kapsy klíček na natahování hodin a dívku prostě natáhne a tančí se dál... scéna jak z novely E. T. A. Hoffmanna Pískař - Der Sandmann z roku 1816. Autor v ní vypráví o šíleném vynálezci Spalanzanim a o jeho snu - stvoření dokonalé loutky představující dívku od živé k nerozeznání.

Coppola si přehodil figurínu přes rameno a seběhl rychle se strašlivě se rozléhajícím chechtotem po schodišti, takže ošklivé visící nohy figuríny bily o stupně a dřevěně klapaly. Natanael tu stál, jako by ho přimrazil – viděl jen příliš zřetelně, že Olympiin smrtelně bledý obličej nemá očí, místo nich měla v hlavě jen černé jámy; byla to neživá loutka.“

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, Pískař,1816

Takových konstruktérů si spisovatelé vymysleli a nejen vymysleli, oni i žili - jen jejich díla samozřejmě jsou pouhými figurínami - i když dokonalými.

Takovou literární zajímavostí je, že Josef a Karel Čapek ve společné sbírce povídek Zářivé hlubiny (1916) mají jednu povídku inspirovanou přímo Drozovými mechanickými figurínami.(Jedná se o švýcarského hodináře jménem Pierre Jaquet-Droz (1721-1790),

Jedná se o povídku L ́ÉVENTAIL kde vystupuje umělá dívka - loutka. Děj je situován do roku 1789 na maškarní zahradní slavnost pořádanou Principem Bondinim a jeho milenkou zvanou Terrine. Přijíždí sem konstruktér Droz a představuje své loutky, androidy v lidské velikosti a mluvící - umí dvě postačující slova "si" a "no".

Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”

Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. “L’éventail,” řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si — — No — — Ano — — Ne — ”

Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.

Si,” doložil pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”

No,” řekla androida a klaněla se.

Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”

Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.

Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.”

No,” doložila loutka s úklonou.

Josef a Karel Čapkovi, Zářivé hlubiny,1916

V roce 1924 Josef Čapek vydal u Aventina spisek Umělý člověk. A v 25.1. 1921 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Karla Čapka R.U.R. Připomínat, že zde bylo poprvé použito slovo "ROBOT" vymyšlené jeho bratrem Josefem snad netřeba. Čapek ve svém díle světu představil uměle vyrobené bioroboty a nejednalo se jen o nějaký nástin, či o efekt deus ex machina – kdyby se „živí“ roboti najednou objevili ve hře. Geniální spisovatel měl vše dokonale promyšlené viz ukázka rozhovoru ředitele společnosti vyrábějící roboty a dcery prezidenta společnosti:

DOMIN (slavnostně): A tehdy, slečno, starý Rossum napsal mezi své chemické vzorce tohleto: “Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat živou hmotu. Je však jiný způsob, jednodušší, tvárnější a rychlejší, na nějž příroda vůbec nenarazila. Tuto druhou cestu, po které se mohl brát vývoj života, jsem dnešního dne objevil.” Představte si, slečno, že tahle veliká slova psal nad chrchlem jakéhosi koloidálního rosolu, který by ani pes nesežral. Představte si ho, že sedí nad zkumavkou a myslí na to, jak z ní vyroste celý strom života, jak z ní budou vycházet všechna zvířata, počínajíc nějakým vířníkem a končíc – končíc samotným člověkem. Člověkem z jiné látky, než jsme my. Slečno Gloryová, to byl ohromný okamžik.

HELENA: Tak dál.

DOMIN: Dál? Teď šlo o to, dostat život ze zkumavky ven a zrychlit vývoj a utvořit nějaké ty orgány, kosti a nervy a kdesi cosi a nalézt jakési takové látky, katalyzátory, enzymy, hormóny a tak dále, zkrátka, rozumíte tomu?

HELENA: N-n-nevím. Myslím, že jen málo.

DOMIN: Já docela nic. Víte, pomocí těch vodiček mohl dělat, co chtěl. Mohl třeba dostat medúzu se sokratovským mozkem nebo žížalu padesát metrů dlouhou. Ale protože neměl kouska humoru, vzal si do hlavy, že udělá normálního obratlovce nebo snad člověka. A tak se do toho pustil.

HELENA: Do čeho?

DOMIN: Do napodobení přírody. Nejdřív zkusil udělat umělého psa. Stálo ho to řadu let, vyšlo z toho cosi jako zakrnělé tele a pošlo to za pár dní. Ukážu vám to v muzeu. A pak už se dal starý Rossum do vytváření člověka.

V roce 1843 vyšla povídka Muž, který se rozpadl od Edgara Alan Poa. Jednalo se sice o satiru, ale hrdina povídky honorární brigádní generál John A. B. C. Smith je jasný kyborg – člověk žijící díky technickým implantátům a protézám všeho.

Dostavil jsem se časně a generál se právě oblékal, ale vzkázal jsem mu, že jde o velmi naléhavou záležitost, a starý černošský sluha mě pak zavedl do generálovy ložnice a po celou návštěvu se od nás nehnul. Jakmile jsem vstoupil, samozřejmě jsem se rozhlédl po muži, který tam měl být, ale nikde jsem ho neviděl. Na podlaze těsně u mých nohou se válel jakýsi veliký a prapodivně vyhlížející ranec čehosi, a protože jsem nebyl zrovna v nejpřívětivější náladě, odkopl jsem tu věc z cesty.

"Ehm! Au - tomuhle říkám zdvořilost!" pronesl ten ranec tenkým, směšným hláskem - bylo to něco mezi kvikáním a pištěním, a co jsem naživu, nic podobného jsem neslyšel.

"Ehm - pěkná zdvořilost, jen co je pravda."

Vykřikl jsem hrůzou a odskočil do nejzazšího kouta pokoje.

"Propánakrále, mládenče!" zapištěl opět ranec. "Copak copak - nu, copak se děje? Mám takový dojem, že mě vůbec neznáte."

Co jsem jen na tohle mohl říci - řekněte, co? Odvrávoral jsem do křesla a s vytřeštěnýma očima a s ústy dokořán jsem čekal, co se z toho fantazmatu vyklube.

"Ale je to opravdu divné, že mě neznáte - nezdá se vám?" zakničela opět ta zmuchlanina, která teď, jak jsem ji pozoroval, prováděla na podlaze jakýsi nepostižitelný pohyb, velmi se podobající navlékání punčochy. Zatím jsem však postřehl jen jednu nohu.

"Vám to nepřipadá divné, že mě neznáte? Přines mi tu nohu, Pompe!" A sluha Pompeius podal ranci bezvadnou, už přistrojenou korkovou nohu; balík si ji bleskurychle přišrouboval a vztyčil se mi před očima. Edgar Alan Poe, Muž, který se rozpadl, překlad: Josef Schwarz

Umělý člověk s vědomím - dar pro spisovatele

Zřejmě prvním spisovatelem zabývajícím se stroji obdařenými vědomím je Samuel Butler (1835-1902). Ve své satiře Erehwon (znamená to Nowhere -nikde) vydané v roce 1872, poprvé v literatuře zmiňuje možnost, že by se lidmi vytvořené a vyráběné stroje mohly vyvinout a dosáhnout vědomí - proto jsou v jím vytvořené utopické zemi zakázané a vyvezené na smetiště.

V předmluvě k druhému vydání knihy uvádí na pravou míru drby o tom, že myšlenkou vývoje strojů se vysmívá Darwinovi - není to pravda, Butler napsal, že si Darwina a jeho teorie váží, až že si prostě opravdu myslí, že by se stroje mohly stát inteligentními myslícími bytostmi vývojem podobným tomu lidskému, který popsal Darwin

Dalším příkladem umělého vědomí jsou člověkem stvořené bytosti, které jsou od lidí k nerozeznání.

Chcete snad popírat, že existují bytosti - nikoliv lidé nebo dokonce zvířata - ale podivné bytosti, které vznikly ze zvrácených chtíčů a tajemných myšlenek? Ať se však člověk, který takové bytosti vytvořil, má na pozoru, neboť takové dílo je lží a mámivým klamem. Sahá často až do nebes, avšak nakonec se zhroutí a pohřbí pádem svým i zpupného blázna, jenž je kdysi vymyslil... Jeho Excelence Jakub ten Brinken stvořil takové děvče a stvořil je proti všem zákonům přírody. A tato bytost, kterou nazvali Alrúnou, rostla a žila jako lidské stvoření..." Heinz Heinrich Ewers, román Alraune, 1925

Zapomenutý představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic - jinak Josef Karásek, se v románu Ganymedes rovněž inspiroval pražským Golemem a zároveň i mýtickým sochařem Pygmalionem, který ze slonoviny vyřezal krásnou dívku Galatheu. Tak krásnou, že se do ni beznadějně zamiloval. Bohyni Afroditu dojala tato láska a sochařův nářek a dívku – sochu mu oživila. Ovšem Karásek boří literární tabu čili poklidná heterosexuální láska Pygmaliona je v románu nahrazena sebezničující homosexuální láskou k umělé bytosti.

"Radovan cítil, jak jej nějaké pevné, železné paže objímají, jak jej svírají a dusí. Zesinal smrtelnou hrůzou a pochopil náhle, co se děje. Viděl teď, že je v moci Nadpřirozena, a že se dovršuje jeho osud. Hyne vlastním přeludem. Hyne tím, co bylo vytvořeno z něho sama. Hyne sám sebou."

Jiří Karásek ze Lvovic, román Ganymedes, 1925

Autor: Jita Splítková | pátek 25.11.2016 10:00 | karma článku: 9.47 | přečteno: 198x

Další články blogera

Jita Splítková

Dětský sloh o Zemanovi a Babišovi anebo promyšlený předvolební boj?

Sociální sítě zahltil obrázek stránky ze sešitu prý žáka páté třídy. Je na něm velmi neumným písmen napsáno několik vět, které působí, jakoby je psal někdo pod vlivem.

22.4.2017 v 10:20 | Karma článku: 43.61 | Přečteno: 6180 | Diskuse

Jita Splítková

Svět podle… a nepovím!

Jak by vypadal asi takový svět za pět set let a netroškařme možná za tisíc let? Beru křišťálovou kouli a už to vidím.

19.4.2017 v 10:00 | Karma článku: 7.68 | Přečteno: 181 | Diskuse

Jita Splítková

Naval vejce!

O Velikonocích může koledník narazit na zloděje vajec, možné je všechno – a jak je to s „vajíčkovými legendami“ a zvyky? Narazíme na jejich reálné kořeny? Co myslíte?

13.4.2017 v 9:57 | Karma článku: 7.21 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jita Splítková

Zahoďte štětce a dláta III.

Umělec je rezonanční deskou své doby, musí tedy reflektovat i nové technologie a materiály - neměl by se jich bát, či je zatracovat - jsou to pro něj nové možnosti, jak nepřestat umělecky komunikovat s okolním světem.

12.4.2017 v 9:23 | Karma článku: 5.07 | Přečteno: 102 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Jak jsem se na semaforu cítil jako debil

Kde? Na silnici E442 kousek za Kláštercem nad Ohří ve směru na Karlovy Vary. Kdy? Dnes chvilku před druhou hodinou odpolední. Kdo? No, to bude vidět až na poslední fotce.

27.4.2017 v 16:28 | Karma článku: 24.38 | Přečteno: 979 | Diskuse

Jakub Kouřil

Šance na dožití je v pravém jízdním pruhu vyšší

Nejde jen počet nehodovosti, které se hromadí při zvýšené rychlosti. Jde o pohodu. Zvýšenou rychlostí násobíme možnost kolize. Proč si nevytvořit rezervu a na schůzku vyrazit o něco dříve. Zběsilé předjíždění a „tlačení na pilu“..

27.4.2017 v 15:15 | Karma článku: 6.26 | Přečteno: 304 | Diskuse

Adam Mikulášek

Práva dítěte musí mít přednost před právem na dítě

A jedním z takových práv by mělo být právo dítěte na úplnou funkční rodinu tam, kde je to možné, s čímž v naprostém rozporu je právo „vyrobit“ dítě od počátku odsouzené neznát svého tátu.

27.4.2017 v 13:33 | Karma článku: 30.05 | Přečteno: 695 | Diskuse

Jiří Turner

Stát vám, dámy, děti „neudělá“ a o ty, co si nezodpovědně pořídíte samy, se nebude starat

Poslanci neumožnili ženám, které nežijí v manželství, možnost samostatně podstoupit umělé oplodnění s použitím spermatu anonymního dárce a svobodné matky si místo podpory od státu mají najít chlapa, který je bude živit.

27.4.2017 v 12:38 | Karma článku: 23.81 | Přečteno: 2723 | Diskuse

Jiří Hermánek

Jsme línější než Němci? Ne, ale oni jsou ukázněnější. Někdy.

Studentská zprostředkovatelna práce při Technické Univerzitě v Západním Berlíně měla u svých nabídek práce takovou diskriminační poznámku. K.A. která znamenala "Keine Ausländer", tedy na tu práci zákazník nechce "žádné cizince".

27.4.2017 v 11:40 | Karma článku: 20.31 | Přečteno: 988 | Diskuse
Počet článků 161 Celková karma 11.38 Průměrná čtenost 505

Literátka, výtvarnice, fotografka, básnířka, popularizátorka vědy a techniky. Vyšly jí čtyři knihy - Mýty v zrcadle vědy a fantazie, Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů, Na konci kolejí, Pronajmu svět Zn. Virtuální. Měla řadu samostatných výstav po celé ČR. Od roku 1997 vydávala na Netu různé e-ziny zaměřené na sci-fi, techniku a vědu. Zelós (1997-2000), Universum (2000 - 2004), Futurologie (2003 -2009). V letech 2000- 2004 pracovala pro e-zin Neviditelný pes. Do roku 2010 publikovala vědecko-populární články snad ve všech seriózních novinách a časopisech. V současné době se převážně věnuje psaní beletrie a to sci-fi, focení a digitální grafice.

http://sciafant.blogspot.cz/

http://vasagita.blogspot.cz/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.