Roboty i roboti z písmen, čili ti z mýtů, bájí a novodobých románů … a že jich je. Začneme stylově – mojí mikro povídkou a pak se podíváme na data a fakta a ukázky.
Neměl tušení, kolikátý měsíc jsou na moři. Právě začalo svítat. Argonauti se pomalu probouzí.
„Přátelé, rychle se naloďme, ať se ještě dnes můžeme posilnit na ostrově Krétě,“ popoháněl je Iásón. Vidina vody a jídla pomohla, v okamžiku byli všichni probráni ze spánku a čile běželi na loď.
„Zase se jednou najíme, chci tomu věřit,“ poznamenal jedovatě od kormidla Ankaios. Iásón raději mlčel. „Támhle, támhle už ji vidím,“ radostně do rytmu zahalekal Orfeus. Někdo za jeho zády poznamenal: „Ještě tam nejsme.“
Jako by ta tři slova byla daným heslem, sotva byla vyřčena, ze břehů Kréty na ně začalo létat kamení.
„Takové obrovité balvany! To snad neútočí lidé, Iásóne, plujme rychle odsud!“
„Ne, počkejme, kameny nám, jak se zdá, v téhle vzdálenosti neublíží a my musíme poznat, kdo vlastně obývá Krétu.“
„Ano, máš pravdu, Iásóne. Musíme znát svého nepřítele! Zůstaňme,“ ozývali se jednotliví plavci.
Palba kamení neustávala. Raději s Argo odpluli trochu dál a vyčkávali.
„Néééé…“ Ostrý ženský výkřik porušil mlčení argonautů. Podívali se směrem k Médei. Byla bílá a třásla se. Ukázala rukou na ostrov.
Teď ho spatřili všichni. Zářící měděný kolos, kráčící do přístavu. Těžké kameny zdvíhal svými kovovými pažemi jako oblázky a házel je přesně před Argo.
„Talós,“ zašeptala Médeia…
Roboty v mýtech
Báje a legendy o automatech - robotech a jejich tvůrcích jsou celkem raritou - asi jediným mýtickým tvůrcem robota je řecký bůh ohně a kovářství Hefaistos, syn Héry a Dia. Zvláštní to bůh. Nemáme totiž v mýtech a náboženstvích moc případů, aby bozi vlastnoručně vytvářeli, krom světa a lidí, věci denní potřeby. Bozi válčí, to ano, dozírají na svět, trestají, zasahují do osudů lidí, zjevují se, dělají zázraky, ale nepracují jako Hefaistos! Co on všechno dokázal! Tepal šperky a zbraně, stavěl kovové paláce ostatním bohům, pro Dia koval blesky, pro Achilla dokonce zhotovil celou zbroj, Héliovi sestrojil sluneční vůz, z hlíny a vody vytvořil dívku Pandóru, pro bohy vymyslel jezdící trojnožky. Tyto sedačky samy jezdily do shromáždění bohů a vracely se zpět ke tvůrci. A v neposlední řadě zkonstruoval umělého měděného muže - strážce jménem Talós
Měděnec byl podle řecké legendy stvořen na objednávku boha Dia božským kovářem Héfaistem. Zeus si přál dokonalého oddaného a neúplatného strážce a ochránce pro svoji milenku Európu, kterou měl ukrytou na Krétě. Kdepak takového vzít? A tak vládce bohů požádal svého syna, aby mu strážce stvořil. Pro Héfaista to zřejmě nebylo nic těžkého, vzal měď a koval a koval. Vykoval obrovské monstrum v podobě člověka. Tento obr mohl žít díky kouzelné tekutině, která proudila v jeho jediné žíle. Tato žíla se uzavírala měděným hřebem v místě obrova kotníku.
Talós se prostřednictvím zvláštní tekutiny mohl pohybovat a vykonávat rozkazy, bez ní byl hromadou šrotu. Což dokázala kouzelnice Médeia, která z obra životadárnou tekutinu vypustila. Nepředbíhejme děj, ještě než Talós takto bídně skončil, byl nejdříve předán Diovi. Až ten mu přikázal chránit bezpečí Európy. Obr totiž poslouchal jen toho, kdo mu dal jako první příkaz a Talós měl dokonce určené, že nikdo jiný než vládce bohů, mu úkoly zadávat nesmí a ani nemůže. Neposlechl by.
Od, dalo by se říci, aktivace programu, až do svého zničení Talós hlídal pobřeží Kréty. Nevítaným cizincům zabraňoval v přistání na ostrově sprškou neuvěřitelně velkých kamenů. Jasný robot strážce. A nepřipomíná tento mýtus trochu i legendu o pražském Golemovi? Ano, trochu ano.
Robotů všude plno
Jak jsme si již řekli, v legendách se to roboty moc nehemží, ale zase na druhou stranu, když budeme pečlivě hledat, tak jich není málo. Ovšem pokud si robota budeme definovat jako někým a za nějakým účelem stvořenou bytost či věc. V tomto případě bychom měli na seznamu nejdříve stvoření člověka z hlíny, potom Pandóru a Talóa od Hefaista, Galathéu oživlou bohyní Afrodítou. V Egyptě stvořila bohyně Estet z hlíny a slin boha Ra zmiji. Podle pověsti amazonských Indiánů byli ptáci stvořeni z nití.
Další příklad androida můžeme najít v sumerských mýtech. V Eposu o Gilgamešovi se píše (je to sice ten zaznamenaný Chetity, ale to snad nebude vadit):
“Toho, jenž hlubiny zřel až k hranici země,
Jenž poznal všechna moře, opěvovat chci.
Vše viděl a prozkoumal rovnou měrou, byl nadán moudrostí a znalostí věcí.
On tajemství zřel, odhalil skryté
A zvěst přinesl o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu…
Gilgameše postavy dokonalé
stvořili hrdinští bohové…
Nebeský Šamaš ho obdařil krásou,
bouřlivý Tešub mu statečnost dal…
(Tady přeruším básníka s malou vysvětlivkou: zde uváděný bůh Šamaš je bůh Slunce, Sumery zvaný Utua. Tešub je chetitský bůh nebes a bouře.)
Jedenáct loktů vysokou postavu měl,
devět pídí širokou měl hruď…
Ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk…”
(Chetitská verze Eposu o Gilgamešovi, přeložil L. Matouš)
Tento Gilgameš se vydal s přítelem Enkiduem do světa činiti hrdinské kousky. V cedrovém lese zabil příšeru Chumbabu, zabil nebeského býka a po smrti přítele šel hledat prostředek k nesmrtelnosti. K tomu však neměl dost sil, a tak se vrátil domů do Uruku.
Hleďme, hleďme, máme umělé stvořeníčko jako vystřižené. Bozi vytvořili hrdinu, který byl pořádným kolosem. Sumerský loket je 0,495 m, Gilgameš měl tedy něco přes pět metrů. Jinak vypadal jako zcela normální člověk. Podle báje jím z jedné třetiny byl. Co to může znamenat? Že by tělo byla konstrukce, ale řídící článek byl lidský mozek? Z tolika sci-fi filmů známý kyborg? Pro úkoly: získávat informace ze dna moří, z hlubinných geologických a archeologických průzkumů a přitom z těchto výzkumů uzavírat závěry a ještě učit Sumeřany a hledat prostředek k nesmrtelnosti, to by takový robot-člověk byl jediné řešení
Jenže vše je jinak, Gilgameš byl normální urucký král, který vládl na počátku 3. raně dynastického období (asi 21. stol. př. n. l.). Svědčí o tom archeologické nálezy. Ovšem epos je napsán tak, jakoby se skutečně jednalo o biorobota či kyborga.
O vylepšeném člověku asi jako první psal Lukianos ze Samosaty (okolo 125 -180). Svými díly Icaromenippus aVera Historia, ve kterých představuje zvláštní fantastický svět a nechává člověka s křídly letět na Měsíc, se zařadil mezi první autory sci-fi. Jelikož jmenovitě neznáme žádného staršího autora je pokládán za prvního autora sci-fi na světě a také za prvního spisovatele, který ve svém díle použil myšlenku vylepšeného člověka „nadčlověka“- zde se jedná o ona křídla dávající možnost doletět až na Měsíc.
Hliněnec z Prahy
Podle známé pověsti, umělého muže -Golema vyrobil učený rabbi Löw. Vytvořil ho samozřejmě z hlíny, vždy nejdostupnějšího materiálu. Z umělé bytosti si rabbi udělal svého sluhu a do života ho uváděl šémem a hliněnec - zrovna tak jako Talós, poslouchal jen toho, kdo ho oživil.
Je to opět krásná pražská pověst a jen pověst, i když někteří snílci, by za tím chtěli vidět skutečný stroj - ono důkazů proti robotu je dost. Rabbi Löw nikde takové své dílo nezmiňuje. Navíc Golem se začíná objevovat v židovské literatuře až v 19. století. To je opravdu divné. Je jasné, že robot Golem je pouhý výmysl technického 19. století. Ovšem jedná se o krásný a inspirativní literární výmysl. Řada umělců stvořila své Golemy - jako například Gustav Meyrink, ve stejnojmenné knize. Jenže opět se nejedná o muže stroj, spíš jen o přelud, metamorfovaný strach člověka a i jeho touhy po poznání i zlu.
Pověst vypráví, že jednou vstoupili do říše temnoty tři muži, jeden zešílel, druhý oslepl, jenom ten třetí, rabín ben Akiba, se vrátil živ a zdráv domů a vyprávěl, že potkal sám sebe. Už tolik lidí, řeknete, potkalo sama sebe, například Goethe, obvykle na místě nebo na nějaké lávce, která vedla z jednoho břehu na druhý - a díval se sobě do očí a nezešílel. Ale potom to byl právě jen odraz vlastního vědomí a ne pravý dvojník: ne to, čemu se říká,dech kostí` čili ,habal garmin`, o kterém stojí psáno: Tak jak byl pohřben, a aniž jeho kosti zpráchnivěly,
tak vstane z mrtvých v den posledního soudu." - Hillelův pohled se zavrtával stále hlouběji do mých očí. - "Naše babičky o něm říkají: ,Bydlí vysoko nad zemí v místnosti bez dveří, jen s jedním oknem, odkud není možno se dorozumět s lidmi. Kdo jej dokáže ovládnout a umírnit, ten se stane dobrým přítelem sám sobě.` ukázka z románu Gustava Meyrinka, Golem,1916
Literární Golem nás tedy jako robot neuspokojí - ale v každém případě máme aspoň toho od Jaroslava Horejce, hliněného a vypouštějícího páru z nozder (samozřejmě - jedná se o figurínu z filmu Císařův pekař a Pekařův císař).
V roce 1920 němečtí filmaři pojali tuto legendu jako horor a i Golem zde měl být děsivý Ano, dnes se této masce usmíváme.
Der Golem wie er in die Welt kam z roku 1920, který režíroval Paul Wegener .
Druhý díl zítra
