Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pronajmu svět Zn. Virtuální

10. 11. 2016 16:19:39
Virtuální svět může být velmi politicky nekorektní. Stvořila jsem takový svět a postupně vám z něj pár stránek představím...dnes další tři krátké ukázky ze sci-fi novely Děvky se maj.

úvod novely zde:http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=557794

Tři ukázky z novely

...

Jaro. Právě vláčí pole a hejna ptáků oživují hnědou hlínu při hledání potravy svým legračním pohybem.

Pandora se zhluboka nadechla, cítí to, co cítili dávní lidé. Vůni čerstvě zryté hlíny, jednu z nejkrásnějších vůní. Vůni života, přírodního řádu a naděje.

Ve slunečném dni nad polem nelétali jen ptáci, už i hejna motýlů. Klid před bitvou?

Zastavila se na přechodu bez semaforu. Z dálky se žene nějaké sportovní auto. Otevřený kabriolet.

Stojí na místě vedle ženy s červenými vlasy a čeká, až rychlé auto projede.

Už je skoro u ní. A najednou skřípění brzd. Smrad gum.

„Ty kreténe, proč brzdíš?!“ řve na řidiče spolujezdec.

„Vole, nevidíš? Máme červenou!“

Mladí muži se dívají se na ženu vedle Pandory a řvou smíchy. „Ty kreténe, to je sranda, to až budu vyprávět.“

Pandora se rovněž na ženu podívala a zasmála se.

Zrzka se na ni zamračila. „Je tu snad něco k smíchu?“ vyštěkla. „Proč musím potkávat jen kretény?“ dodala otráveně.

Nereagovala na ženiny jedovaté poznámky. Prostě nemá náladu na hádku, poprvé v životě jde do nejluxusnější a nejdražší restaurace ve městě a možná i na kontinentu. Nic jí nezkazí radost. Navíc, Siko určitě už na ni čeká.

Restaurace Akvárium se z venku podobá megalomanskému dávnému kolotoči se spuštěnými žaluziemi. Takovému, kde děti seděly na konících, labutích a autíčkách a kolotoč se s nimi otáčel a na noc se spustily rolety, aby figuríny někdo nepoškodil.

Jídelní prostor se otáčí kolem obrovského válcovitého akvária. Na tom by nebylo až tak nic překvapivého, až na to, že je to hlubokomořské akvárium. V temné vodě plavou pitoreskní i děsiví živočichové, co v moři žijí v hloubce osmi set metrů. Z těchto důvodů je uvnitř tma a návštěvníci u vchodu dostanou brýle s nočním viděním.

Vše kolem Akvária je neobyčejné, jedinečné, ale také přesně vyměřené.

U vchodu se návštěvník prokáže robotické rybě již dopředu zaplacenou vstupenkou, která platí pouze na přesně stanovený termín. Stačí se opozdit o minutu a vstupenka propadá, s robotem u vchodu nelze smlouvat.

Šťastlivec, co se sem dostane, nastoupí do úzké, ale poměrně dlouhé kóje, ve které se z mechovité hmoty automaticky vytvoří stolek a židle podle počtu míst na jednu vstupenku. Pokud si kóji koupí jen dva, jako Pandora a Siko, mohou se v ní procházet a dívat se na ryby úplně zblízka.

Prstenec se kolem akvária otočí přesně za hodinu, pak musí návštěvníci uvolnit prostor dalším zájemcům. Jídlo je možné si vybrat pouze během pěti minut, po které má kóje roztažené žaluzie, protože projíždí kolem dvacetimetrového samoobslužného jídelního bufetu, za kterým je skrytá kuchyně, která je postavena zvnějšku otočného prstence hned u vchodu a samozřejmě musí být kvůli technickému zázemí statická.

...

Skoro běží. Asi po padesáti metrech se opatrně ohlédla, jestli za ní nejde. Naštěstí nešel. Pro jistotu ale ještě nejela domů. Zamířila do nákupního centra. Koupí si nějakou maličkost a zlepší si náladu.

Štve ji, že ti různí aktivisté začali roboťáky nazývat Slunečníky, tak jak si oni říkají sami mezi sebou, a za boha mají Slunce. U roboťáků to je jasné, jeho energie je i jejich energií a pak ještě fungují na glukózu a vnitřnosti mají z piezoelektrických materiálů, čili dalším zdrojem energie je pro ně chůze. O těch dvou posledních se ale zakázalo mluvit, protože je to prý uráží.

Jde kolem zábradlí, které jí sahá jen tak po pás. Spíš než opravdové zábradlí to jsou pouhá tři ocelová lana provlečená po deseti metrech kovovými sloupky. Za nimi je propast otevřeného atria obchodního domu. Bojácně se podívala dolů.

Stojí na kraji u lanového, skoro neviditelného zábradlí a pod ní jsou tři patra a dole fontána.

Jako už několikrát se jí něco v hlavě zapojilo a neodbytně ji navádí: „Skoč! Skoč! Skoč! No tak konečně skoč! Tady nebudeš muset nic přelézat. Prostě udělej krok a skoč!“ Má strach, protože nohy ji opravdu vedou k propasti. Zdá se, že je neovládá. Jsou prostě nezvladatelné a do toho ten hlas Skoč! Skoč! autoritativně přikazuje.

Další hlas, to ona sama, se brání. Ne, nechci skočit. Ne. Bojuje se zlým hlasem. A nohy ji neustále táhnou k propasti. Poslouchají ten hlas. Jsou ovládané něčím mimo ni. Jde jako stroj. Zhluboka dýchá a snaží se odvrátit pohled od zábradlí. Podařilo se jí zastavit se.

Honem odstoupila a vešla do nejbližšího butiku.

Probírá se tričky a halenkami. Rozhrnuje šaty na ramínkách. Vidí záplavu barev a své ruce. Své ruce? Opravdu jsou tyhle ruce její? Dívá se na ně a nepoznává je. Je to něco cizího na jejím těle. Není to její. Vůbec je necítí. Ramena, paže, prsty... nic. Hýbají se jakoby samovolně. Mám mrtvé ruce? Pozoruje ty bílé dlaně a cítí strach. Je jí, jako by byla zavřená a vše kolem ní byla obrovská camera obscura a někdo jí na stěnu promítal její vlastní ruce, které přitom rostou přímo z jejího těla. Dívá se na ně a zdají se jí mrtvé.

Chce se dotknout látky. Ano, ruce ji poslušně berou a omakávají. Cítí tkaninu. Její hebkost. Zároveň si uvědomuje v prstech tep svého srdce. I když je tedy ovládá, poslouchají ji, proudí jimi její krev, nesnáší své ruce! Jsou to nějaké cizí pahýly na jejím těle.

Snaží se věnovat oblečení. Podrobně si prohlíží vzory na šatech. Zabírá to, hlas z hlavy mizí a svýma rukama ohmatává jemnost látky. Co je tohle za pocity? Kdybych se tak mohla zeptat, jestli je to normální? Koupila si jedny šaty a něco k večeři. Upeče dnes Biásovi řízky.

Právě vycházela z obchodu, když se zapnula velká obrazovka pod střechou obchodního centra. Lidi se zastavili a zvědavě čekají, co budou vysílat. „To jsou pravidelné každodenní zprávy,“ křičí na zákaznice jedna z prodavaček potravin. „Můžete si v klidu nakoupit, tady to uslyšíte.“

Skutečně následovala znělka zpráv státní televize. Starší velmi zmalovaná obarvená blondýna něco velmi emocionálně povídá do kamery.

„Má touha po svobodě a povaha bažící po pravdě a spravedlnosti mi nedovoluje udělat žádné kroky, které by byly v rozporu s tímto mým přesvědčením. Čili nemohu navštívit našeho nového vůdce, ten pán vysílá jen negativní energie. Jsem od našeho prvního vůdce zvyklá na prostředí lásky, pochopení, pravdy a pomoci. Tento nový muž je pouhou hanbou národa. Přízemní a vulgární bytost. Myslím, že byste se vy občané měli ozvat a vyzvat jej k abdikaci.“

Pandora poslouchá a chce se jí z těch žvástů smát se i brečet.

„Kdo to je?“ ptá se žena stojící kousek od ní, a jelikož se podívala na ni, odpověděla: „Nějaká zmalovaná stará štětka.“ Samotnou ji udivilo, že to řekla nahlas.

„Co si to dovolujete! Vy lůzo!“ začal za ní řvát starší muž doprovázený zřejmě manželkou. Ta se k němu přidala. „Oznámíme vás, vy podřadná ženská! Víte vy vůbec, jak urážíte tu čestnou a hrdinnou ženu! Nesaháte jí ani po kotníky.“

Pandora jim nevěnovala ani pohled a v klidu bez jediného slova odešla. Viděla, že z policejní kukaně rychle odešel i strážník. Tušil nepříjemnosti, a taky je jen člověk.

...

Na podlaze v kuchyni uviděla pobíhat švába. Vzala sprej a postříkala ho. Pozorovala, jak brouk postupně ochrnuje. Vzala botu a praštila ho. Ozval se mlaskavý zvuk. „Fuj, ty hajzle.“

Smetáčkem ho nametla na lopatku a hodila do záchodu. Musím to tady všechno vystříkat. To je šílený, v čem žiju. Jo, odložil mě sem tatíček, aby mohl zvesela se svojí mladičkou ženičkou dělat další dětičky. Vypadnout tak. Zaškrábalo ji v krku. Teď si snad konečně uvařím kafe.

Ve zprávách se diskutující začali hádat. Zaposlouchala se.

„Náš vůdce řekl, že se máme lidských i robotích Slunečníků bát,“ řekl někdo.

„Tento vůdce je primitivní člověk, kterého volili lidi s intelektem pod hranici únosnosti. Slunečníci jsou mírumilovné, inteligentní bytosti. Tak se praví i v odkazu prvního vůdce. I já hrdě nosím bílou šálu,“ rozčiluje se analytik, až mu přeskakuje hlas.

Zalila si vroucí vodou kávu v hrnku a šla se zavřít na záchod.

Do nálevky ukapává voda. Za ní někdo právě spláchl. Někde se baví dvě děti. Křičí na sebe. Obě dvě najednou chtějí jednu hračku. Shora je slyšet, jak si tam hlasitě ulevuje chlap. Všechno je slyšet tak jasně a zřetelně. Připadá jí, že všichni ti lidé jsou tady s ní. Chlap nad ní spláchl. Zdá se jí, že se na ni ta voda řítí. Trhla sebou. Všechno, úplně všechno, ty zvuky, hlasy, lidi, ji začíná rozčilovat. Při opuštění toalety kopne do dveří. „To je život! Do prdele! To je posranej život!“

„Máš problém?“ ozval se ze stropu počítačový hlas, „Pandoro, nezoufej, dobře víš, že nejsi na světě sama. Mám vytočit číslo na místního zástupce tvého otce? Prohlížím tvé dnešní údaje, a pokud se nezklidníš, onemocníš. Doporučuji poslouchat pouze hudbu.“ „Néé,“ zaječela a rychle se napila kávy.

Zakručelo jí v břiše. Otevřela lednici

„Je mi velmi líto, Pandoro, ale zde skladované potraviny již měly prošlou záruční dobu. Momentálně již neexistují.“ Zdálo se jí, že v robotím hlase slyší škodolibost.

Dívá se do krabiček, kde před pár dny byla šunka, sýr a měla nakoupené i nějaké zákusky. Dnes tam nic takového není, jen bílý sliz.

Aby se předcházelo prodeji a konzumaci prošlých potravin, je do obalu přidána zvláštní, životu neškodná bakterie, která je přesně načasovaná na dobu trvanlivosti. Jakmile čas potravin vyprší, bakterie prosákne membránou v obalu a jídlo prostě požere a vytvoří z něj smrdutý sliz.

Vztekle zabouchla ledničku.

„Vyndej prošlé potraviny, vyndej prošlé potraviny...“ Robot nepřestal vyvolávat své monotónní upozornění, dokud Pandora opět neotevřela lednici a vše staré z ní nevyhodila.

http://sciafant.blogspot.cz/2016/09/predstaveni-knihy-pronajmu-svet-zn.html

Autor: Jita Splítková | čtvrtek 10.11.2016 16:19 | karma článku: 6.14 | přečteno: 97x

Další články blogera

Jita Splítková

Dětský sloh o Zemanovi a Babišovi anebo promyšlený předvolební boj?

Sociální sítě zahltil obrázek stránky ze sešitu prý žáka páté třídy. Je na něm velmi neumným písmen napsáno několik vět, které působí, jakoby je psal někdo pod vlivem.

22.4.2017 v 10:20 | Karma článku: 43.61 | Přečteno: 6181 | Diskuse

Jita Splítková

Svět podle… a nepovím!

Jak by vypadal asi takový svět za pět set let a netroškařme možná za tisíc let? Beru křišťálovou kouli a už to vidím.

19.4.2017 v 10:00 | Karma článku: 7.68 | Přečteno: 181 | Diskuse

Jita Splítková

Naval vejce!

O Velikonocích může koledník narazit na zloděje vajec, možné je všechno – a jak je to s „vajíčkovými legendami“ a zvyky? Narazíme na jejich reálné kořeny? Co myslíte?

13.4.2017 v 9:57 | Karma článku: 7.21 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jita Splítková

Zahoďte štětce a dláta III.

Umělec je rezonanční deskou své doby, musí tedy reflektovat i nové technologie a materiály - neměl by se jich bát, či je zatracovat - jsou to pro něj nové možnosti, jak nepřestat umělecky komunikovat s okolním světem.

12.4.2017 v 9:23 | Karma článku: 5.07 | Přečteno: 102 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Bohdan Koverdynský

Americký sen (86)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Učení Amway, scientologie a Karl Marx. Vancouver, 1. pololetí 1998.

27.4.2017 v 16:17 | Karma článku: 5.93 | Přečteno: 113 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Je tohle konec?

Touha je silnější než cokoliv jiného na světě. Když žena nebo muž touží, nic ji nebo jeho nezastaví, dokud nedostane, co chce. Kvůli touze lidé umírají, kvůli touze se rodí noví človíčkové, kvůli touze se lidé rozcházejí. Tužme..!

27.4.2017 v 15:58 | Karma článku: 7.42 | Přečteno: 221 | Diskuse

Milan Slanina

Proč ještě nepřišel Poslední soud ?

Křesťani jej čekají, protože jim se prý nic nestane. Uvidíme. Muslimové to nechápou, když dělají co mohou a Alláh stále nepřichází. Nevěřící psi jsou rádi, že ještě nepřišel, ale na druhou stranu, už to tu začíná být trochu nuda .

27.4.2017 v 10:53 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 257 | Diskuse

Marcela Valouchová

Veselé vánokonoce

Aneb návrat do dob dávno minulých. Kdo by nechtěl trávit velikonoce na venkově. S dvouletým dítětem se to zdá ideální. Ještě před několika dny jsme pozorovali, jak odstraňují zásněžky kolem silnic.

27.4.2017 v 7:20 | Karma článku: 6.20 | Přečteno: 187 | Diskuse

Dita Jarošová

Skleníkové období...

Bylo krásný zářijový den, lidé chodili jen v tričku a kraťasech. Ve skleněném království se zastavil čas, byla Sněhurkou, až příliš zdravou. Ačkoliv tam stála uprostřed v nezvyklé zelené pavučině, jak nazvala ten podivný hábit!

26.4.2017 v 23:16 | Karma článku: 5.70 | Přečteno: 91 | Diskuse
Počet článků 161 Celková karma 11.38 Průměrná čtenost 505

Literátka, výtvarnice, fotografka, básnířka, popularizátorka vědy a techniky. Vyšly jí čtyři knihy - Mýty v zrcadle vědy a fantazie, Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů, Na konci kolejí, Pronajmu svět Zn. Virtuální. Měla řadu samostatných výstav po celé ČR. Od roku 1997 vydávala na Netu různé e-ziny zaměřené na sci-fi, techniku a vědu. Zelós (1997-2000), Universum (2000 - 2004), Futurologie (2003 -2009). V letech 2000- 2004 pracovala pro e-zin Neviditelný pes. Do roku 2010 publikovala vědecko-populární články snad ve všech seriózních novinách a časopisech. V současné době se převážně věnuje psaní beletrie a to sci-fi, focení a digitální grafice.

http://sciafant.blogspot.cz/

http://vasagita.blogspot.cz/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.