Vztahy ženy a muže, spolubydlení, manželství - to jsou témata rozhovorů mnoha lidí, to jsou témata mnoha knih. Přidám pár rejpavých myšlenek a veselých příkladů.
"Tak jak doma?" Zeptala jsem se kamaráda, který momentálně bydlí v práci.
"Ale…" mávnul rukou," stojí to čím dál víc a víc za kulový."
"A chceš se tedy raději rozvést?" Rýpla jsem si.
"Já nemůžu." Pokrčil rameny.
"Jak to?" Podivila jsem se. „Každý se může rozvést, nežijeme ve středověku.“
"No nemůžu se rozvést a to kdybych sebevíc chtěl. Fakt. " Trošku se usmál.
Došlo mi to. "Ahááá, ty nejsi ženatej, že jo."
"Přesně tak, vezmu si prostě věci a půjdu. Zítra si pro ně jedu."
Jednoduché, elegantní, bez právníků, bez soudu. Je v dnešní době takovéto soužití řešením?
Je trochu rozdíl, být spolu na zkoušku a pak se po čase vzít, od toho být spolu a nikdy se nebrat. První varianta je častější a ze strany obou partnerů férovější. Zkusíme to spolu, a když se do roka nesežereme, tak se vezmeme. Podle odborníků bývají manželství uzavíraná ukvapeně dost nešťastná a odsouzená k rozvodu, takže takovéto chování je znakem zodpovědnosti - ovšem nikde není řečeno, že neukvapená manželství z lásky dopadnou dobře. O tomto také bylo napsáno tisíce odborných knih.
Druhá varianta - čili žít spolu od začátku s vědomím, že svatba nebude, je povětšinou volba jen jednoho z partnerů, ten druhý se prostě přizpůsobí – ať už z lásky, slabosti… jsou v tom peníze, například jeden z partnerů bere vdovský důchod - nebo se nepřizpůsobí a po čase si vezme kufry, či sbalí kufry tomu druhému.
Párů co spolu žijí a to mnoho a opravdu mnoho desítek let a nejsou manželé, tak těch nějak moc není. Ono musí o tomto soužití jako nejlepší variantě být přesvědčeni oba dva partneři a pak je vše jak má být.
Pravdou je, že partnerka - tedy povětšinou to inicializuje partnerka, nedá pokoj a ke svatbě dochází, pokud ne - nastupuje varianta - kufry.
Jinak o čem vypovídá nechuť vzít si partnera? V prvé řadě o myšlence "Třeba najdu lepší, větší lásku, a tak prostě odejdu…" Další myšlenka je: "Nemá mě jistého - jistou, tak na mě musí být hodná, hodný a poslouchat." Nebo "Nejsem přeci konvenční, normální člověk…" a obligátní " Manželství je smrtí lásky."
Takže tyto myšlenky vypovídají o sobectví a vypočítavosti? Zdá se, že ano. "Psí knížka" opravdu v právním smyslu k ničemu nezavazuje, i když ti dva žijí v jedné domácnosti. Závazek k druhému je jen věcí slušnosti. Ovšem, když v manželství chybí základní slušnost, právem se ničeho nedosáhne – snad jen rozvodu. Pokud tedy ve volném svazku má jeden partner ony sobecké myšlenky, je to prostě sobecký člověk a bude jím i v manželství a je úplně jedno jak s partnerem žije – čili psí knížka nebo oddací list, vše rovno.
Na druhou stranu, i když žijeme v moderní době, tak pozice manželka, manžel má větší váhu než, to je ta (ten) se kterou (kterým) žiji - před úřady rozhodně.
Vzpomínám si na výkřik jednoho bývalého spolužáka na srazu naší třídy. Každý barvitě líčil svůj život manželský. Dotyčný poslouchal a po čase se chytil za hlavu a vykřikl: " Ježišimarjá, já s ní jen žiju, ale jak mi tady povídáte, tak to vypadá jako bych byl taky ženatej, no to je hrůza. Ježišmarjá, co s tím budu dělat, proto jsem se neženil, abych nebyl jako vy…" Byl očividně zdrcen. Chtěl být jiný, nekonvenční a ke své hrůze zjistil, že není.
Proč se tedy brát? Je manželství mrtvá instituce pro staromilce či bázlivce nebo naopak pro čestné klaďase? O tom zítra.
