A je to tu, jako každý rok. Barevné, buclaté, plné hrbolků či hladké, kulaté, placaté, hruškovité… prostě ozdobné dýně.
Ujíždím na nich. Kupuju si je každý rok a pak fotím a fotím.
Každý rok si nějaké vyberu i v sámošce a každý rok u pokladny zažívám skoro to samé.
„Co to je?“ ptá se pokladní a prohlíží si sáček.
„Ozdobné dýně,“ odpovídám.
Pokladní dlouze hledá v sešitě jejich kód.
„Maruško, nevíš kód na tohle?“ Otáčí se s dotazem na kolegyni.
„Co to je?“
„Ozdobné dýně.“
„To prodáváme?“
„No jo.“
„Nevím, počkej, zeptám se.“ Druhá pokladní se otáčí na někoho do prodejny. „Karle, nevíš kód na tohle?“
Přichází mladý muž. „Co to je?“
„Ozdobná dýně.“
„To prodáváme?“
Z reproduktorů zní od AD/DC Highway to Hell, a když se otočím, vidím, že se u této pokladny najednou vytvořila fronta a cítím ty nepřátelské pohledy nakupujících. Ta stará paní těsně za mnou se mračí, úplně mi připomíná čerta. Trapně se zakřením. Nepomáhá to.
Pokladní čeká na kód. Stojím. Usmívám se. Potím se. Letos je opravdu teplý podzim.
„Ty jsou hezké,“ přerušuje zlověstné ticho paní pokladní.
„Já si je tady kupuju už roky.“
„Ano?“ projevila zájem.“ A co s nimi děláte?“
„Fotím si je,“ říkám po pravdě.
Fronta za mnou opovržlivě zafuní, ale čeká.
„A to si fotíte jen tak pro sebe?“ Zajímá se.
„Vystavuju je pak na sociálních sítích.“
„Ahá,“ usmívá se a lidi ve frontě za mnou už si mě zařadili. Magor, no jo magor. Už se nemračí.
Konečně se vrací Karel. Oznámí kód a já slibuji, že letos si je už nebudu kupovat.
„Ale to už si je klidně kupujte, napsala jsem si kód do sešitu,“ směje se. A já s letošním úlovkem mířím domů a těším se, jak si zase užiju focení.
