Je to asi tak měsíc, co mi po různých peripetiích konečně volá šofér dopravce, že mi veze mé knihy. Ano, autor má i úlohu dočasného skladu knih.
Vzala jsem maličký rudlík a jela si pro své dílo. Řidič na mě kouká a nic neříká. Otevře nákladový prostor, vyjede do něj po plošině a já zírám na obr balík.
Na lavičkách sedící pánové se velmi dobře baví.
Naštěstí, řidič je vybaven patřičným hydraulickým zařízením na přepravu obr balíků.
„Jé to je knih,“ říká někdo útlým hláskem za mnou. Otočím se a tam stojí Malý princ, tedy kluk z masa a kostí, ale prostě prototyp tohoto knižního hrdiny.
Usměju se.
Řidič odváží knihy, já otevírám dveře a kluk nás následuje.
„To jsou všechny tvoje?“
„Jsou,“ houknu na něj.
Balík zakotví před dveřmi. Podepisuju dodací list a vrhám se na igelitovou fólii jak lev na porcování gazely.
„Víš kdo má knížku v žaludku,“ ozve se z temna chodby.
Dívám se na klučinu jako na zjevení. „Nevím,“ přiznávám. I malí si zaslouží férové jednání.
„No přece kráva!“ Směje se a zní to, jako když padají kovové kuličky na plechové autíčko.
„Aha,“ klepnu se do čela. Došla jsem si do bytu pro nůžky. Jdu stříhat. Kluk si prohlíží balík.
„Ale oni jsou ty knížky všechny stejný,“ říká zklamaně.
„To je knížka co mi právě vyšla.“ Vysvětluju, ale už velmi nervózně. Třesu se na ten okamžik, když ji konečně uvidím, budu držet v ruce.
„To jsi napsala?“ Diví se blonďáček.
„Jo,“ nerudně odseknu, abych ho odradila a on odešel. Nevšímám si ho. Usilovně stříhám folii. Drží. Konečně! Vytahuju svazek knih opět zabalený ve folii. Tentokrát je tenká. Rvu ji. A přiznám se zažívám pocit štěstí. Takhle, přesně takhle jsem ji viděla, když jsem ji psala a dělala ilustrace a obálku. Asi jsem radostně vykřikla.
„Se raduješ,“ konstatuje neodbytný kluk. Taky si jednu vzal a listuje jí. „Jé, to je legrační,“ směje se ilustraci, „ jé já ji chci, že mi ji dáš?“ udělá prosebné oči a přitiskne si knihu na hruď. Jsem na rozpacích, má kniha totiž není pro puritány a tedy ani pro malé děti. „To není čtení pro děti, to je pro dospělý, to ještě nemůžeš číst, víš?“ Vysvětluju mu laskavým hlasem.
„Já ještě neumím číst,“ vypískl. Vzal si knížku a zmizel. Civím do temné chodby. Jdu zavřít vchodové dveře a nanosit knihy do bytu.
Takové setkání, nejdříve jsem byla naštvaná, že mi zkazil ten první okamžik - jen já a knížka, ale s odstupem času se musím smát. Takové věci se mi přeci dějí pořád, a komu se poštěstí rozveselit Malého prince.
