Náboženství, církve a kulty se v historii nestavěly k sexualitě záporně, ale mnohdy opravdu podivně.
Katolická církev skoro každý den musí přiznávat nové sexuální skandály svých prelátů. Dost často vychází najevo pederastrie i pedofílie v kněžských sutanách. Křesťanství, samozřejmě i jiná náboženství jako třeba Islám, přirozený lidský pohlavní pud tabuizovalo, o to víc otevřelo cestu sexuálnímu pokrytectví.
A jak to tedy vypadalo v dávných časech sexuální volnosti? A byla to nějaká závidění hodná volnost?
Hieros gamos
Sumerský a pak Asyrský král v zastoupení boha otevíral nový rok tzv. božskými zásnubami (hieros gamos), což znamenalo, že se spojil s velekněžkou, která zastupovala bohyni, a to ve svatební místnosti na vrcholu zikkuratu.
Posvátné spojení krále s královnou se provádělo v Egyptě. Později v 11.století v království Monotapa (Bantuové) na území Zimbabwei a třeba i u Khmérů - jihovýchodní Asie – všechny tyto „božské“ soulože se odehrávaly rovněž na vrcholku chrámu.
Na Jávě se zase podle pověsti jedenkrát do roka ve staré věži spojila bohyně moře se svým lidským manželem Horem.
Všechny tyto soulože nebyly pokládány za něco vulgárního, či perverzního, ale za akt zajišťující blahobyt na další rok a tím pádem se konaly jednoročně a pompézně a veřejně.
Nejen božsko-božské a královsko-božské soulože měly posvátný charakter, představující plodivou sílu přírody a zároveň magicky tuto sílu vyvolávající. U některých kmenů i sexuální styk mezi členy kmene měl v sobě nadpřirozenou moc napomoci přírodě v jejím znovuzrození.
Jak popisuje Frazer v knize Zlatá ratolest: „ Pipilové obývající Střední Ameriku se nesmí čtyři dny před setbou dotknout svých žen. Uzdu svým vášním mohou povolit tu noc, která těsně předchází setí. Několik vybraných mužů dokonce provádělo soulož přímo v okamžiku ukládání osiva do země...
...Na obdobné obřady můžeme narazit takřka na celém světě. Na některých, ostrovech, ležících mezi západním pobřežím Nové Guineje a severní Austrálií, je slunce považováno za mužský princip, který oplodňuje zemi. Nazývají jej Upu-lera neboli Pan Slunce a zpodobňují ho jako lampu zhotovenou z listů kokosové palmy. Lampa visí v každém domě, jakož i na
posvátném fíkovníku. Pod stromem leží velký plochý kámen, který slouží jako obětní stůl. Na něj se kladly hlavy zabitých nepřátel. Jednou za rok, na počátku doby dešťů, sestupuje Pan Slunce dolů na posvátný fíkovník, aby oplodnil zemi; aby mu lidé usnadnili přístup, ohleduplně mu tam přistavují žebřík o sedmi příčkách. Je zdobený vyřezávanými figurami ptáků, kteří oznamují svým pronikavým křikem, že se od východu blíží slunce. Při této
příležitosti se obětuje velké množství vepřů a psů; muži se stejně jako ženy oddávají orgiím; a mystické spojení slunce je předvedeno jako drama veřejně, uprostřed zpěvu a tance, skutečným spojením obou pohlaví pod stromem." (James Georg Frazer: Zlatá ratolest, Praha 1994)
Chrámová prostituce
Řecký dějepisec Hérodotos (5.stol.př.n.l.). Při návštěvě Egypta, kde jen kvetly všelijaké ty fílie a sexuální výstřednosti, byl vyveden z míry a znechucen kresbou striptýzové tanečnice na stěnách posvátného luxorského chrámu. Kresba striptérky se poprvé objevila v hrobě chrámového písaře faraóna Thutmose IV. (14. stol.př.n.l.) a od těch dob si takovýto typ žen nechávali thébští soukromníci malovat na stěny svých hrobek.
A co asi ten slušný muž říkal na sošky souložnic, které se dávaly mrtvému do hrobu, aby jej obšťastňovaly v záhrobí.
Chudák mravný Hérodotos to opravdu na svých cestách neměl jednoduché, ve svých Dějinách pečlivě zaznamenal svůj, jistě otřesný zážitek z Babylónu a to chrámovou prostituci:
"Každá tamní žena musí jednou za život (o novoročních slavnostech) usednout v posvátném obvodu Afrodítině (babyl. Ištařině) a souložit s cizím mužem... Většina žen to dělá takto: V posvátném obvodu Afrodítině usedne mnoho žen, které mají na hlavách věnce ze šňůr. Některé přicházejí, jiné odcházejí. Mezi ženami je možno přímo procházet všemi směry a cizinci tudy procházejí a vybírají si. Jakmile tam žena usedne, neodchází domů dřív, dokud jí některý cizinec nehodí do klína peníz, který je určen ovšem pro bohyni, a nespojí se s ní mimo posvátný obvod. Žena jde za prvním, kdo jí peníz hodil, ať je to kdokoli. Souloží vykonala svojí posvátnou povinnost vůči bohyni a odchází domů. "
Někteří etnografové, antropologové, sexuologové se domnívají, že chrámová a posvátná prostituce vůbec, byla „daní“ za to, že žena již nepatří všem (volnosnubnost), ale jedinému muži – manželovi. Žena s přechodem matriarchátu na patriarchát ztratila sexuální volnost, stala se majetkem a posvátná prostituce byl ještě poslední výdobytek zatlačovaného matriarchálního náboženství – znamenala přechod k patriarchálním náboženstvím, ve kterých se žena stává něčím podřadným, nečistým a s ní i její sexuální život. Patriarchálním náboženstvím, aby pokořila mýtus „velké matky“ ani nic jiného nezbylo, než agresivně vystupovat proti ženě a pohlavním pudům a i takto vymýtit původní matriarchální kulty a víry.
Hérodotos nám popsal netypickou chrámovou prostituci – jednalo se o jednorázový akt, čili se nedá o prostituci hovořit. Skutečné služebnice – prostitutky byly své bohyni povinovány celoživotní službou.
V Indii se chrámovým prostitutkám říká dévadásí (boží služebnice). Jsou to pozemské protějšky nebeských nymf, apsaras, jež obveselují boha deště Indru.
Samy apsarasy jsou personifikací řek; pohlavní činnost dévadásí symbolicky přivolává životodárné deště. V indickém lidovém umění se voda pojí se sexualitou a je protikladem horka, sucha a askeze. Je mnoho vyprávěních o dévadásích, jež byly poslány, aby svedly asketu a tak "porušily horko" jeho askeze, o němž se mělo za to, že je příčinou všeho možného neštěstí.
Chrámové sexuální instituce kvetly v předkoloniální Indii, kdy v jediném chrámu bývalo i 400 dévadásí. Chrámová prostituce byla posléze vystavena útokům nejen pohoršených Evropanů, ale i Indů usilujících o modernizaci země, a tak v roce 1947 stát Madrás schválil první zákonné opatření proti dévadásím, jenž postavil vysvěcování na dévadásí v chrámu mimo zákon. V Indii se dosud tato děvčata vyskytují, ale i v těch oblastech, kde chrámová prostituce není v rozporu se zákonem, tato tradice již odumírá. Když v polovině 50. let přešla správa chrámu Džagannathy v Purí v severovýchodní Indii ze zdejšího panovníka na státní vládu, na oficiálním soupisu bylo 30 dévadásí. Koncem 70. let už jich zbývalo jen 9, ve věku 35 - 70 let.
Dévadásí se tradičně vybíraly jako děti, přičemž je bohům věnovaly buď jejich rodiče, anebo je adoptovaly starší dévadásí. Je ovšem známo, že i dospělé ženy, obzvláště vdovy, věnovaly samy sebe. Dévadásí musejí pocházet z kast "poskytujících vodu" (pánispršja), tj. těch, kdo mohou podávat vodu bráhmanům (příslušníkům kasty kněží). Avšak bráhmani mají zakázáno si vodu od nich brát, jelikož jsou mimo kasty. Přes rozkoš, kterou poskytují bohům, a užitečnost toho, co vykonávají, jsou pokládány za vnitřně nečisté. Není jim dovoleno vcházet do vnitřní svatyně chrámu ani tehdy, kdy je toto právo udělováno laickým návštěvníkům.
Snad ještě hůř, než rodiči prodané holčičky dopadnou prodaní chlapci.
Pederastrie povýšená na božský akt.
Vybraným a „zvláštní mocí“ nadaným hochům kmene Čukčů (Sibiř) přikazuje změnit se v dívky skřítek Ke’le. Z těchto chlapečků se stávají „měkcí muži“ – trvale transvestitní šamani. Mění se v „opravdová“ děvčata a vdávají se. Zřejmě to nebude až takové terno, protože většina mladíků, kterým je sděleno to sladké tajemství, že se přemění, raději poté spáchá sebevraždu.
Transvestité jsou vychováváni z malých hochů i v Grónsku, nazývají se anučík a ve věku 10 až 15 let jsou „vyvdáváni“ čili formálně svěřováni jednomu určitému muži.
V Afganistánu už po staletí se mezi příslušníky kmene Paštun praktikuje vlastnictví mladých chlapců zralými a bohatými muži. Nejedná se o rituální pederastrii, pouze o kmenový zvyk vlastnit sexuální objekty. Děti jim prodají rodiče nebo se nabídnou sami. Kdo něco znamená, musí mít minimálně jednoho svého kluka. Chlapce oblékají a malují jako dívky – tanečnice a taneční zábavě s nimi i hochům samotným se říká Bacha Bazi.
Hoši dospělé muže obveselují tancem a po něm s nimi mají homosexuální styk. Snem mnohého z Bacha Bazi je, že až bude muž, pořídí si svého klučinu.
Tyto transvetitní sexuální partnery si ponechávají i v manželství. Žena je zde, jako ve všech muslimských zemích, pokládána za méněcennou, nečistou. Nejlépe situaci asi popisuje v Afganistánu používané úsloví - „Ženy jsou na děti, chlapci pro potěšení.“
V jihozápadní Africe u kmene Hererů se rituální transvestité – epanga – rovněž vychovávali od velmi raného chlapeckého věku. Byli oblékáni jako dívky a sloužili jako pederastní objekty rozkoše. Nebyli pokládáni za prostituty, ale byli součástí uctívané instituce, kterou představovali.
Zajímavostí tohoto kmene je postavení žen v jejich náboženské mytologii. Byly pokládány za tak nicotné vůči mužům, že jim nebyly uznány ani nesmrtelné duše. Ženy a chudí Hererové prostě smrtí skončily navždy (rovněž nesmrtelné duše mají jen vznešení u Masajů, v Polynésii a na severu Austrálie, ono i křesťanství nejdříve ženě upíralo duši).
Na Borneu jsou kultovní transvestiti – basirové od malička vychováváni jako holčičky a slouží jako rituální pederasti.
A podívejme se do Asie – v Laosu jsou Pumea kněží – rituální transvestiti, sloužící pasivní homosexualitě.
V západní Austrálii existovaly zase chlapecké ženy – čukadn.
Známý český etnograf a cestovatel Miloslav Stingl o Austrálii píše:
HOMOSEXUÁLOVÉ Z VŮLE RODIČŮ
V některých částech Severního teritoria byl rozšířen dost zvláštní obyčej. Místní rodiče mohli svého maličkého synka přislíbit jako partnera jinému muži. Homosexuálem se v dospělosti stal takový chlapec ne kvůli své vlastní sexuální orientaci, ale z vůle svého otce a matky. Těmto australským homosexuálům z rozhodnutí rodičů se tu říká „chlapci-otroci“.
Jinak jsem ale o homosexualitě a také o méně standardních sexuálních praktikách slyšel u australských domorodců jen zřídka. V Západní Austrálii praktikují muži styk s jinými muži v době, kdy jsou dlouhodobě vzdáleni ze svého tábora, a tedy od svých partnerek.
Důležité místo má však soulož mužů s muži při velkých náboženských „tajných“ obřadech. V těchto zvláštních rituálech jejich jednotliví (jen mužští) účastníci hrají úlohy různých nadpřirozených bytostí. Některé z těchto bytostí spolu podle mýtů souloží. A tak ti, kteří je v obřadu jako „herci“ zastupují, spolu musí souložit také. Jakmile je však po obřadu, z rituálních homosexuálů se opět stávají standardní heterosexuálové.
Nemůže být pochyb, že všichni tito chlapci z různých částí Země si nezvolili dráhu „ženy“ dobrovolně, ale byla jim vnucena homosexuálními muži. V Severní Americe byl rozšířen, dalo by se říci až kult mužožen – Bendarche.
BERDACHE – MUŽOŽENY
Velké vážnosti u členů svého kmene požívají transvestiti – berdacheové. Pouze válečnické kmeny jako Komančové, Apači a Pinové jimi opovrhují, jiné kmeny jim svěřily rituální a společenské funkce. Slovo berdarche je evropský hanlivý výraz pro tyto „ženy“. Vznikl z perského „bardaj“, původně urážlivého označení označující pasivního homosexuálního partnera.
Mohavové je nazývají Alyha, Lhamana je označení pro berdache u Zuniů tak jako Nadleeh u Navajů. U Siouxů (Dakotů) byli označováni za wakan, za „posvátného“, a říkají jim wintke. Tito wintke jsou často bisexuální. Takový muž se mohl oženit i se ženou a zplodit s ní děti, zároveň měl vést intenzivní pohlavní styk s bojovníky svého národa.
Role berdache existuje mezi lidmi jihoamerického kontinentu v Mexiku. Zapotekové nazývají své berdache Ira’muxe. Do dnešních dnů někteří původní Američané chápou homosexuální berdache jako osvícené lékaře. To až s příchodem evropských přistěhovalců a tlakem křesťanských a vládních míst se nazírání na berdache dramaticky změnilo. Jediné, co prý běloši viděli, byl homosexuální aspekt této role.
Španělé, kteří se setkali po svém vylodění (konec 15. stol.) na severoperuánském pobřeží s Inky, byli dosti zděšeni. Jejich kronikář Cieza de León věnoval ve své kronice Ameriky sexu celou samostatnou kapitolu. Nazval ji charakteristicky: „O nepatrné ceně, kterou tito indiáni přisuzují panenství svých žen, a kterak se proviňují odporným hříchem sodomie“. Následně popsal zdejší berdache: V každém chrámu žije jeden, dva nebo více mužů, kteří se oblékají jako ženy, hovoří dětským hlasem a ve všem chování zcela ženy napodobují. S těmito muži náčelníci a důležití mužové při velkých slavnostech i o svátečních dnech obcují.
Antropoložka Evelyn Blackwood o berdache a jejich změně pohlaví hovoří následovně: „Není to úchylná role. Není to ani směs obou pohlaví, ani přeskakování z jednoho pohlaví do druhého, není to ani alternativní chování pro netradiční jedince, kteří jsou stále muži či ženami. Je to spíše odlišné pohlaví uvnitř pohlavního systému…“ Je tomu vskutku tak?
Aby se stal berdachem, musí mladý muž, který odejde meditovat, mít sen „od bohyně Měsíce“, ve kterém mu ona nařídí, aby se stal ženou a následoval ji. Potom se, poslušen tohoto vidění, oblékne do ženských šatů a žije jako žena a je akceptován komunitou jako žena (vykonává pouze ženské práce a slouží bojovníkům jako milenka). Někdy ženou chce být (zde se zřejmě jedná o hermafrodity obou druhů, jak fyzické, tak duševní), jindy se prostě podřídí, ale v tomto případě se o příčině v genetice nebo hormonech nedá hovořit, jen o „výchově“.
Možná se spíše při meditaci nejedná jen o nějaký sen, ale o vědomé ovlivňování mladíků, kteří jsou do stavu určitého tranzu uvedeni dlouhotrvajícím půstem, třeba i nějakou drogou. V čase těchto podivných meditací mívali mladí Indiáni ta zvláštní vidění od bohyně. Jen někdy takové vidění přicházelo i ve snu.
Berdache je pokládán za člověka obdařeného zvláštní mocí a provádí obřady a rituály komunity. Tímto nemají s perskými bardaji (homosexuálními prostituty) nic společného.
Transvestitní šamani jsou považováni za nejmocnější i mezi „normálními“ kolegy. Všichni berdache, jakožto ti, kteří se přeměnili, se samozřejmě smějí rovněž vdát a společnost to pokládá z jejich strany za normální, jenže manželům berdache se všichni posmívají.
Vcítění se do role ženy nebo spíše splynutí jich jako mužů s ženou (zde se velmi hodí mýtus o Hermafroditovi) je dá se říci absolutní a jde až do absurdního maxima.
To znamená, že i napodobují ženské biologické procesy jako je menstruace a těhotenství. O mohavských alyha bylo známo, že se pokoušeli předstírat falešné těhotenství. Vyvolávali si uměle zácpu a poté „porodili mrtvý plod“. Poté prováděli potřebné obvyklé obřady a pohřeb i s účastí alyhova manžela.
Alyhové také předstírali menstruaci škrábáním svých nohou až do krvácení. Potom žádali po svých manželích dodržování všech tabu s tím spojených . Není však známo, že by se pokoušeli kojit děti. Někdy se alyha pokoušel předstírat falešné těhotenství, aby zabránil manželovi v odchodu, rozvodu na základě neplodnosti.
Je toto vše projevem „třetího pohlaví“? Nebo je to jen homosexuální hra na ženy pro uklidnění společnosti? Jejich sexuální chování by nasvědčovalo, že berdache mohli vzniknout i z čistě morálního ospravedlnění homosexuality, kterou by jinak společnost netolerovala.
Jakýsi berdache Jordan o tomto sám píše poněkud ambivalentně:
Existují určité charakteristiky sexuálních praktik berdache, které se liší od jiných homosexuálních vztahů. Berdache téměř vždy dodržují tabu incestu, což zahrnuje zdržení se styku s jiným berdache. Jedno vysvětlení je takové, že sexuální partner berdache musí být od přírody maskulinní. Toto přesvědčení je v souladu s důrazem na duševní rozměr pohlavní role berdache spíše než na sexuální rozměr. To také potvrzuje informace o sňatcích berdache s maskulinními muži. V těchto svazcích je berdache považován za manželku a je vážen manželem nejen pro domácí povinnnosti, které provádí, ale také pro homosexuální sociálně akceptovatelný vztah.
V tomto smyslu si domorodé kultury pomocí role berdache institucionalizovali a společensky posvětili homosexuální vztahy. Když muž chtěl mít homosexuální styk, byl podporován v tom, aby tak učinil s berdache.
Obvyklé sexuální chování berdache je pasivní role v análním styku. Někdy mohou převzít i aktivní roli v análním styku či se účastnit orálního sexu, ale není to časté. Jestliže si berdache přeje převzít aktivní roli, je tak činěno jen v soukromí a s partnerem, který to neprozradí. Podobně tomu je i s pocity partnera berdache. Jestliže si přeje být v pasivní roli, musí se to pokusit utajit.
Jiným důležitým aspektem sexu s berdache je skutečnost, že během předehry a vlastního styku obecně nemají rádi doteky na genitáliích. „…Sex s alyhou je doprovázen etiketou, kterou by partner měl raději dodržet; mohl by se jinak dostat do velkých problémů.“ Kuwal, mohavský muž, který měl několik alyhů za manželky, říkal: „Trvali na tom, abych označoval jejich penis slovem klitoris.“ (97) „…Nikdy jsem se neodvážil dotknout se jejich penisu při erekci kromě při styku. Byl by to rozsudek smrti, protože by se rozzlobili, kdybyste si hráli s jejich ztopořeným penisem příliš.“
Berdache jsou často přístupni i sexu s neženatými dorůstajícími chlapci a ženatými muži, kteří vyhledávají příležitostné homosexuální partnery. Kvůli tomu není potřebná ženská prostituce.
Původní berdache byli také často sexuálními partnery během lovů a válečných výprav. To byl i další důvod, proč byli na těchto výpravách vítáni.
Své berdache zvané Mahu mají také tahitské a polynéské kultury.
Uctívaní jsou v Tichomoří i zvláštní „ženomuži“. Jak se zrodí takový ženomuž? Vybraní jedinci mužského pohlaví bývali zavřeni do tmavých chýší, vykrmováni a zesvětlováni. Následkem tohoto neuvěřitelně ztloustli a zběleli a za toto vše byli nekonečně uctívaní. Oni sami by asi byli raději černí a hladoví, ale svobodní.
Ambivalentní vztah k transvestitům vládne v Indii – zdejší hidžrové jsou pokládáni za nečisté, jsou to opovrhovaní mužští prostituti, ale rodiče právě narozeného syna je neustále zvou k sobě domů, protože se věří, že hidžrové přinášejí štěstí, zdraví a plodnost. Pikantní je, že plodnost přinášejí vlastně kastráti – zbavení se mužství jim jako povinnost ukládá jejich kasta.
Transvestitní šamany či kouzelníky „vlastní“ samozřejmě i africké kmeny – například u Zuluů takovýto obojetník (a jen on) smí hádat druhým lidem z ruky jejich osud.
Na světě tedy existuje mnoho kultur, kde přejímání rolí druhého pohlaví ve společnosti bylo normální či bylo pokládáno za něco „božského“, ale nemuselo a často ani nešlo o operativní změnu pohlaví. Povětšinou se jedná o přejímání ženské role muži. Není mnoho genetických žen, které se staly „mužem“ při úspěchu v boji jako válečnice (opět u indiánských kmenů, např. Mohavů). Jako další příklad ocituji opět nepovolanějšího - Miroslava Stingla:
INDIÁNSKÉ „AMAZONKY“?
Vedle mužské homosexuality nacházíme u prvních návštěvníků Nového světa i zprávy o homosexualitě ženské. Například portugalský cestovatel MagalhÎes de Gandauo popisuje skupinu příslušnic indiánského kmene Tupinamba, které se strojily jako muži a byly dobrými a vytrvalými bojovnicemi. Každá z těchto tupinambských bojovnic měla prý svou stálou služku, která jí sloužila i jako permanentní sexuální partnerka, vlastně jako manželka.
Ozvěnou tehdejších ne zcela přesných zpráv o indiánských lesbičkách je možná i pověst o jihoamerických indiánských amazonkách, jejichž jméno dnes nese největší řeka Ameriky.
Ale i v té části amerického kontinentu, která čtenáře indiánských příběhů a diváky filmů o Indiánech zajímá nejvíce, se místní domorodé ženy někdy jakoby „proměňovaly“ v muže. Na severozápadě Severní Ameriky (například u Indiánů Kutenai sídlících v dnešní Britské Kolumbii) takto měnily svou sexuální orientaci místní šamanky. U známých Indiánů Mohawe se dívkám, které se chtěly stát jinochy, říkalo hwame. Hwame se od svých indiánských družek snažily odlišovat už od raného mládí. Odmítaly si například hrát s panenkami a odmítaly také vykonávat jakékoli ženské práce.
Ženy se tedy na muže také měnily, ale oproti mužům to bylo malé procento, což také o ledasčem svědčí. Do nespirituálního světla vrhá duchovní změnu pohlaví fakt, že mnoho mýtů varuje před lehkomyslným zahráváním si s člověkem v této roli. Následkem může být prý až smrt. V tomto duchu byla víra tak silná, že nikdo se nesměl bránit proti spirituálnímu vedení, když jej prováděl berdache. Takže normální příslušník kmene měl berdache ve velké úctě, protože měl z nich zároveň zrovna tak velký strach, to vedlo ke slepé víře, že berdache byl požehnáním pro celý kmen, někým, kdo musí být poslouchán a oslavován. Vznikl tady tedy kult berdache, se všemi zastrašovacími „aparáty“, který musel být ctěn, jinak by bylo zle… to opravdu nesvědčí o existenci skutečného třetího pohlaví, ale pouze o společenské legalizaci a posvěcení homosexuality. Zároveň homosexuálové byli tímto chráněni před společností – stali se ženami a jak je známo, ve většině kultur se ženy nezabíjejí.
Společnost na této hře také vydělávala, tito muži pro ni jako berdache mohli vykonat mnohé práce, které nebyly hodny muže, ale žena na ně fyzicky nestačila. Na druhou stranu velice špatné bylo nucení mladých hochů do ženských rolí, aby uspokojovali dospělé homosexuální muže.
