I pouze slušnostní a někdy i nudné společenské konverzace se mohou stát začátkem nepochopitelných hádek.
Seděli na sedátkách na tramvajové zastávce. Dva asi tak desetiletí kluci. Tvářili se tak vážně, jak umí jen malí kluci.
Copak si asi povídají?
„No myslím, že budeme mít problémy.“ Vážně říká kluk v červené bundě.
„Proč myslíš? Něco ti někdo řek?“ Skoro se vyděsil kluk ve žluté bundě.
„To nééé.“ Vrtí hlavou. „Ale znáš to,“ rozmáchl ruce. „Všude kde jsou další lidi než ty, jsou problémy.“
V duchu se směju, ale už za chvíli poznám, jakou měli ti hoši pravdu. Kde jsou další lidi, jsou problémy a to někdy opravdu nečekané.
Sotva vystoupím z tramvaje, všimnu si, že po chodníku přesně proti mně kráčí jedna dávná známá. Bylo to takové veselé děvče, o kterém se říká, že nedala jenom tomu, kdo rychle utek´.
Po ulici jede jedno auto za druhým, a tak jsme se prostě musely potkat.
„Ahoj,“ zvesela volám. Už mi je absolutně jedno, že mi odloudila moji dávnou platonickou lásku. Stejně se z něj vyklubal šmejd, který si od svých holek půjčoval a nikdy nesplácel. Takže mi vlastně udělala dobrou službu.
„Ahoj,“ odvětí bez zájmu a je vidět, že má vztek, že právě teď jde po tom samém chodníku co já.
Vypadalo to, že kolem sebe prostě jen projdeme. Když se za mými zády ozvalo: „baf.“
Vyjeknu. Otočím se. Citoslovcem „jééé“ dávám najevo radost ze setkání s kamarády. Dva kluci z New Yorku, kteří tady už delší dobu žijí a česky mluví jen o trochu líp než já anglicky, ale rozumíme si.
Známá mě najednou taky hodně zná a sama se s širokým úsměvem mužům představuje. Nejsem tak drsná, abych ji poslala do patřičných míst.
Započíná rozhovor. Ano, mladá žena bravurně ovládá angličtinu., ale kluci se tváří, jako že neví, co si s ní povídat, jenže jsou slušně vychovaní. Napadla je taková ta universální neosobní konverzace. Která je sice trochu nudná, ale nemůže vyvolat žádná nedorozumění.
„A ty jsi taky Češka?“ Ptají se jí.
„Ne, já jsem Evropanka.“ Odpovídá s určitým despektem v hlase.
„Evropanka?“ Nějak nechápou. „A odkud tedy jsi?“
„Z Evropy!“ Velmi ostře odsekne a pokrčí nos.
Newyorčani jsou teď už úplně zmatení. Nechápou, co udělali špatně, proč se na ně ta žena zlobí. Dívají se na mě. Krčím rameny.
„No někde ses musela narodit. Evropa je kontinent, člověk se narodí a žije v nějaké zemi a tam v nějakém městě. Tak to prostě je. Nikdo se prostě nezjeví jen tak v časoprostoru. Každý má své kořeny.“ Nedají se mladí muži odbýt. A hned sami překotně říkají, odkud že který z nich je.
Známá si je prohlíží. Vypadalo to, že právě prozřela a vidí několik mimozemšťanů, co se maskovali za lidi.
„Ty ses přeci narodila a žiješ tady v Praze.“ S radostí jí osvěžuji paměť. Konečně vidím, co znamená vraždit očima. Její pohled vskutku takovým byl.
„No tak jsem se tady narodila, no a co? Zdůrazňovat nějaký národní stát už je zastaralé a xenofobní! Fašisti se ohání národním státem.“ Vyprskne. „Já jsem prostě Evropanka. Bez národní či státní příslušnosti. Prostě Evropanka a tady už dávno nežiju.“ Ušklíbla se, a když viděla, že se s ní nikdo nechce hádat, zlostně dodala: „vy všichni tři jste trapné tupé fosilie. Kdo jinej by chtěl žít tady! “ Jak chtěla dát do hlasu co největší odpor, prskla si slinu na klopu saka. My opět nic. Hádka nebyla, šli jsme každý svým směrem.
Jeden z kluků se za ní otáčí a prostředníčkem si maluje kolečko na čelo. Směju se.
„Yes, she is an idiot!”? Uleví si druhý kamarád.
„Jo, to ona je,“ přitakávám a zjišťuju, že i nudné slušnostní témata na společenské konverzace mohou vybudit u určitých lidí nenávistné emoce. Co by se asi stalo, kdyby zvolili téma počasí?
