Také se vám zcela normálně dějí humorné až bláznivé příběhy a to kdekoliv a kdykoliv? No a pokud máte ta správná prsa…
Směje se na mě nějaký pán na zastávce tramvaje. Ano, už jsem ho potkala...
Bylo před Vánoci a i já jsem procházela obchody. Jen tak pro zajímavost jsem se šla podívat na nějaké dámské hadříky.
Chodím mezi věšáky, dívám se na šaty. Přichází muž.
„Jé vy máte prsa! A ty co potřebuju!“ Radostně zahlaholí a ztuhne.
Polkla jsem a chvíli koukám. Buďto to je nějaký šílený úchyl anebo zoufalý nakupující.
„Pán chce koupit šaty pro snoubenku a akorát vy prý máte její postavu.“ Dává věci na pravou míru rychle přiběhnuvší prodavačka. A já jsem uklidněna, že pán není šílený úchyl jen ta druhá varianta a to nakupující zoufalec.
Muž středních let je celý rudý a otírá si zpocené čelo kapesníkem.
„Velmi se omlouvám, velmi se omlouvám,“ neustále opakuje, až to připomíná lkaní plaček.
Prodavačka ho ocenila jako nepoužitelného k dalšímu vyjednávání a vysvětlila mi, co by potřebovali.
Ano, to co jsem tušila, to chtěli.
Prostě si vyzkoušet nějaké šaty.
„Máte ty rozměry?“ Houkla na muže. Ten poslušně z kapsy vyndal lístek a bojácně mi ho podává. „Já se omlouvám,“ šeptl.
Koukám na čísla – ano, má postava.
„Prosím vás, byla byste tak moc laskavá a vyzkoušela si tyhle šaty. Chci to jako dárek pro moji snoubenku a vím, že koupit nesprávné, by nebyl dárek, ale má noční můra.“ Rozpovídal se.
Usměju se na muže: „Ukažte ty šaty.“ A hned mi je jasné, že do nich své poprsí nenasunu. Vytahuji z kabelky svinovací metr a názorně demonstruji, že šaty, co mají přes hrudník šíři osmdesát, se na hrudník 112 prostě nenarvou. Výrobci šatů, co na krámku měli, nepočítali s tím, že dámy nejsou jen ploché.
Pán hned pochopil a posmutněl.
„Nezlobte se, kupovat ženský šaty, to je skoro hloupost. Dole mají krásné a vkusné a originální náhrdelníky. Spíš to ji kupte.“ Radím nešťastnému pánovi.
„Myslíte?“ Ožil.
„Myslím.“
„A kde je mají, prosím ukážete mi je. A není to nějaký laciný cajk?“
Zavedla jsem pána k šperkům a ukázala mu náhrdelník, na který jsem tam už několik měsíců slintala, ale přeci jen sedm tisíc se mi zdálo moc.
Muž středních let doslova povyskočil a hnal se ten šperk koupit.
A teď se na mě ten pán směje. Přišel ke mně. „Moc vám děkuju za radu a čas, co jste mi věnovala. Náhrdelník měl tak veliký úspěch. Tomu bych nikdy nevěřil.“
Nebyl to mladík a stejně nezná ženy.
Jen bych ještě chtěla poznamenat. Ne, nenosím kovový svinovací metr normálně v kabelce ani šupléru, či jiná měřidla, ten den jsem šla kupovat dárky a jak jinak změřit jestli mikina pro muže bude mít dobrý rozměr?
